Článek
Karel byl celý život nesmírně dynamický člověk. Jako obchodní ředitel byl neustále na telefonu, mezi lidmi, v obleku. Já jsem pracovala v knihovně, milovala jsem kulturu, divadlo, ruch města. Vždycky jsme si mysleli, že se doplňujeme. Naše chalupa v podhůří Šumavy byla léta naším víkendovým útočištěm, místem pro relaxaci. Nikdy mě nenapadlo, že se stane jediným bodem Karlova vesmíru.
Zlom přišel první měsíc po jeho odchodu do penze. Karel doslova sundal oblek, oblékl si staré manšestráky a prohlásil: „Už se tam nevrátím, Ali. Do města pojedu, jen když budu muset k doktorovi.“ Zpočátku jsem to chápala. Byl vyhořelý, potřeboval klid. Přistoupila jsem na to. Náš městský byt jsme si naštěstí ponechali, jen jsme ho zamkli a přestěhovali se na chalupu natrvalo. První léto bylo idylické. Zavařovali jsme, chodili na houby, četla jsem si na verandě. Jenže přišel podzim. Dny se zkrátily, mlhy zahalily údolí a s nimi padla deka i na mě.
Zatímco Karel kvetl, já chřadla. On byl fascinován každým novým výhonkem rajčete, každým opraveným prknem v plotě. Dokázal hodiny mluvit o tom, jaký typ hnojiva použít na rododendrony. Já jsem ale potřebovala vjemy. Chtěla jsem jít na výstavu, do kavárny, vidět lidi, slyšet hudbu, která nehraje jen z rádia. „Pojď, zajedeme si na víkend do Vídně,“ navrhla jsem mu v listopadu, celá natěšená. Podíval se na mě, jako bych po něm chtěla výstup na Everest. „Do Vídně? Proč? Vždyť je tam hluk, davy… A kdo by zatopil? Kdo by se postaral o kocoura?“ Byla to výmluva. Kocour má automatické krmítko a topení se dá nastavit. Pravda byla, že on nechtěl. Jeho svět se smrsknul na pozemek o rozloze tisíc metrů čtverečních a cokoliv za plotem ho děsilo nebo obtěžovalo.
Krize vyvrcholila minulý týden. Měla jsem narozeniny. Děti nám koupily lístky do Národního divadla a noc v hotelu v Praze. Byla jsem dojatá. Konečně důvod obléknout si ty krásné šaty, které ve skříni zatuchají, nalíčit se, cítit se zase jako dáma, ne jako hospodyně. Karel lístky točil v ruce a mlčel. „To je od nich hezké,“ řekl nakonec bez emocí. „Ale víš, že začaly růst hřiby. A má pršet, musím vyčistit okapy, než to začne týct na fasádu.“
Stála jsem v naší rustikální kuchyni a dívala se na muže, kterého miluji čtyřicet let. Neviděla jsem v jeho očích zlomyslnost. Viděla jsem v nich upřímnou, nepřekonatelnou nechuť opustit svou ulitu. Okapy byly důležitější než mé narozeniny. Ne proto, že by mě neměl rád, ale proto, že okapy jsou pro něj bezpečné a srozumitelné, zatímco „svět tam venku“ už pro něj není. „Pojedu sama,“ řekla jsem a hlas se mi zlomil. „Vážně?“ Jeho tvář se rozjasnila úlevou. „To bys byla hodná, Ali. Já bych tu zatím udělal tu stříšku na dřevo.“
Ten večer v divadle byl nádherný i strašný zároveň. Seděla jsem v sametu, dívala se na balet, ale vedle mě zelo prázdné sedadlo. O přestávce jsem viděla páry v našem věku, jak popíjejí sekt a smějí se. Cítila jsem se tak zoufale osamělá, jak už dlouho ne. Byla jsem vdovou manžela, který žije. Došlo mi, že neexistuje kompromis. Pokud zůstanu s ním na chalupě, umřu zaživa nudou a pocitem promarněného času. Pokud ho donutím žít můj život, bude nešťastný, nevrlý a bude trpět.
Když jsem se vrátila na chalupu, Karel mě vítal s úsměvem, voněl kouřem a dřevem. Ukazoval mi novou stříšku. Byl šťastný. Pohladila jsem ho po tváři a v tu chvíli jsem se rozhodla. Nebudu se rozvádět. Ale nebudu ani obětovat zbytek svého života čekáním na to, až přestane růst plevel. Budu cestovat sama. Budu chodit do divadla s kamarádkami. Budu žít v našem bytě ve městě přes týden a za ním jezdit na víkendy – přesně tak, jak to bylo dřív, jen v opačném gardu. Bude to bolet. Bude to divné. Budeme manželé „na částečný úvazek“. Ale je to jediná cesta, jak si nezprotivit jeden druhého. On má svůj klid, já mám svůj ruch. Jen mě mrzí, že ten sen o společném stárnutí ruku v ruce, který jsme si malovali, se rozplynul v mlze nad šumavskými lesy.
