Článek
Když si můj syn přivedl Lucii, měla jsem radost. Byla sečtělá, dbala o sebe a zdála se být velmi zodpovědná. První trhliny v našem vztahu se objevily až s narozením Kubíka. Zatímco já jsem se těšila na klasické babičkovské radosti – pletení svetříků a vaření omáček – Lucie si mateřství naplánovala jako vědecký projekt. Všechno muselo být „bio“, „eko“ a „montessori“. Hračky jen ze dřeva, oblečení z organické bavlny, jídlo bez cukru, bez lepku a bez radosti. Respektovala jsem to. Jsem tchyně, ne dráb. Když přijeli na návštěvu, schovala jsem slánku a pekla z špaldové mouky, která mi chutnala jako piliny, jen aby byl klid.
Snažila jsem se pochopit její svět. Četla jsem články o škodlivosti modrého světla a o tom, proč je bílý cukr jed. Ale v hloubi duše jsem cítila lítost. Viděla jsem Kubíka, jak smutně kouká na zmrzlinu ostatních dětí v parku, zatímco žvýká křížaly. Chtěla jsem být tím bezpečným přístavem, kde pravidla trochu povolí. Kde se svět točí kolem potěšení, ne kolem nutričních tabulek. „Jani, prosím tě, hlavně žádnou čokoládu. A televize je vypnutá, narušuje to jeho kognitivní vývoj,“ kladla mi Lucie na srdce pokaždé, když mi děti na pár hodin svěřila. Kývala jsem. Myslela jsem to upřímně. Nechtěla jsem jí podkopávat autoritu.
Zlom nastal minulý měsíc. Venku lilo jako z konve, děti byly u mě na celé odpoledne a byly mrzuté. Kubík si odřel koleno a plakal, malá Terezka se nudila, protože dřevěné kostky ji už nebavily. Byla jsem unavená. Bolela mě záda a docházela mi trpělivost i nápady. V záchvatu instinktivní touhy je uklidnit jsem sáhla do „zakázané“ skříňky. Vytáhla jsem Kinder vajíčka. „Koukejte, co tu babička má,“ řekla jsem spiklenecky. Dětem se rozzářily oči tak, jak jsem to u nich dlouho neviděla. Ten moment čistého štěstí, kdy trhaly staniol a objevovaly hračku, byl pro mě balzámem. A pak, abychom tu pohodu doladili, pustila jsem jim Krtečka. Seděli jsme na gauči, jedli tu „jedovatou“ čokoládu, smáli se u televize a já cítila, že jsme konečně rodina.
Jenže Lucie přijela dřív. Vstoupila do obýváku ve chvíli, kdy měl Kubík pusu upatlanou od čokolády a zíral na obrazovku. Vzduch v místnosti okamžitě ztěžkl. Nebyla tam scéna, jakou byste čekali z italského filmu. Bylo to horší. Bylo to tiché, mrazivé zklamání. Lucie vypnula televizi. Sebrala Terezce zbytek čokolády. „Říkala jsem ti to, Jano,“ pronesla hlasem, který se třásl potlačovaným vztekem. „Prosila jsem tě o jedinou věc. O respekt k mým pravidlům.“ „Lucie, proboha, je to jen kousek čokolády, vždyť se svět nezboří…“ bránila jsem se chabě. „Nejde o čokoládu,“ přerušila mě ostře. „Jde o to, že ti nemůžu věřit. Kazíš všechno, o co se snažím. Ty v tom vidíš pamlsek, já v tom vidím závislost na cukru a pasivní zábavu. Pokud nedokážeš respektovat, jak vychovávám své děti, nemůžou tu být bez dozoru.“
Sbalila děti během pěti minut. Kubík plakal, že chce dokoukat pohádku. Lucie ho ignorovala a s kamennou tváří je odvedla do auta. Stála jsem ve dveřích, v ruce zmuchlaný staniol, a připadala si jako největší zrádce.
Od té doby je u nás ticho. Syn mi volal, snažil se to urovnat, ale cítila jsem z jeho hlasu únavu. Je mezi mlýnskými kameny. Chce mít doma klid, a tak drží basu se svou ženou. Když se na to dívám zpětně, vidím svou chybu. Nešlo o to vajíčko. Šlo o mou aroganci. Podvědomě jsem si myslela, že můj „normální“ způsob je lepší, vřelejší, lidštější. Že její snaha je jen moderní výmysl, který je třeba občas sabotovat pro dobro dětí. Jenže ona to tak nebere. Pro ni je to projev lásky a péče. Její strach z chemie a obrazovek je stejně silný jako můj strach, že děti nebudou mít hezké dětství.
Teď čekám, až vychladnou emoce. Vím, že budu muset kapitulovat. Pokud chci vnoučata vídat, budu muset být babičkou podle jejích not. Budu muset péct jáhlové sušenky a číst jim ezo-pohádky o víle, která třídí odpad. Svírá se mi z toho srdce, protože mi to přijde sterilní a smutné. Můj sen o babičce, která dává tajně bonbony do kapsy, se rozplynul. Ale došlo mi, že být „bio babičkou“ je pořád lepší než být babičkou, která sedí v prázdném bytě a má pravdu, ale nemá koho obejmout.
