Článek
Dlouho jsem jí věřila. Možná proto, že když se člověku nedaří, pozná snadno toho, kdo u něj zůstane. Horší je poznat, kdo u vás zůstane i ve chvíli, kdy se vám začne dařit. Tam se některá přátelství ukážou jinak. Ne hned. Ne v jedné velké hádce. Spíš v poznámkách, po kterých se ještě sama sobě omlouváte, že jste přecitlivělá.
Po mém rozvodu byla Iva skoro každý druhý večer u mě. Seděla v kuchyni, kouřila z okna, i když jsem ji prosila, a nadávala na mého bývalého víc než já. To mi tehdy pomáhalo. Říkala, že chlapi jsou stejní, že jsem ještě dopadla dobře a že si mám hlavně nic nevyčítat. Děti už byly větší, ale stejně jsem měla pocit, že se mi život rozpadl na účtenky, směny a prázdné soboty.
Iva byla jiná. Hlasitá, rázná, v hospodě se s nikým moc nemazala. Když se jí něco nelíbilo, řekla to. Já jsem byla opatrnější a vedle ní jsem si často připadala jako někdo, kdo pořád potřebuje popostrčit. Ona mi taky ráda radila. Co si mám vzít na sebe, jak mám mluvit s bývalým, kolik mám chtít alimenty a proč bych si neměla začínat s nikým z práce.
Neříkám, že mi nepomohla. Pomohla. Jen jsem si později všimla, že naše přátelství fungovalo nejlíp, když jsem byla já ta smutnější. Ona byla opora, já ta zachraňovaná. Ona mi vysvětlovala svět, já přikyvovala. V té době mi to nepřišlo divné. Člověk je vděčný za každého, kdo mu zvedne telefon ve chvíli, kdy sedí večer v kuchyni a neví, co bude dál.
Pak jsem dostala lepší práci
Zlom přišel úplně obyčejně. Naše vedoucí v obchodě odešla do důchodu a já se přihlásila na její místo. Ne proto, že bych měla velké ambice. Spíš jsem si řekla, že tu práci stejně roky dělám napůl za ni, tak proč to nezkusit. Výběrové řízení bylo nepříjemné, potila jsem se i pod svetrem, ale vzali mě. Plat nebyl zázrak, jen o něco lepší, ale pro mě to znamenalo hodně.
Ivě jsem volala hned. Čekala jsem radost, křik, možná větu, že jsem dobrá. Ona chvíli mlčela a pak řekla: „No tak hlavně aby ti to nestouplo do hlavy.“ Zasmála se, jakože vtip. Já taky. Jenže jsem ten telefon položila s pocitem, že jsem udělala něco trochu nevhodného. Jako kdybych se neměla moc radovat, aby to někomu nebylo nepříjemné.
Od té doby se podobné věty objevovaly častěji. Když jsem si koupila nový kabát, řekla, že vedoucí už se musí oblékat nóbl. Když jsem jednou nemohla na kafe, protože jsem měla inventuru, prohodila, že už na staré kamarádky asi nemám čas. Nebylo to nic, kvůli čemu by člověk práskl dveřmi. Byly to drobnosti. Jen se jich za pár měsíců nasbíralo tolik, že jsem před ní začala některé dobré zprávy radši zkracovat.
Milan jí neseděl od první chvíle
S Milanem jsem se seznámila na narozeninách sestřenice. Byl rozvedený, pracoval jako elektrikář a měl takový klidný způsob mluvení, že jsem si nejdřív myslela, že se nudí. Nenudil se. Jen neměl potřebu být pořád vtipný. Po letech mužů, kteří buď křičeli, nebo slibovali, to bylo příjemné. Chodili jsme na procházky, do kina a v neděli ráno na kávu do pekárny u náměstí.
Ivě jsem o něm řekla asi po měsíci. Hned chtěla vědět, kolik vydělává, kde bydlí, proč se rozvedl a jestli náhodou nehledá někoho, kdo mu bude prát. Brala jsem to jako starost. Když jsem jí ukázala fotku, prohlásila, že má oči „takové lišácké“. Když jsem řekla, že je na mě hodný, odpověděla, že na začátku jsou hodní všichni. To byla pravda, ale od kamarádky jsem v tu chvíli chtěla slyšet něco jiného.
Poprvé jsem si to připustila po večeři, na kterou jsme šli všichni tři. Milan se snažil. Ptával se Ivy na práci, na jejího syna, na chalupu po rodičích. Iva odpovídala krátce a pořád si dělala drobné legrace z toho, že jsme s Milanem jako čerství puberťáci. „Šárka se nám nějak rozsvítila,“ řekla číšnici, když jsem se zasmála. Nebylo to zlé, aspoň na papíře ne. Jen jsem cítila, jak se zase stahuju.
Milan mi cestou domů řekl, že moje kamarádka je zvláštní. Hned jsem ji bránila. Že je jen upřímná, že má tvrdší humor, že mě zná dlouho. On pokýval hlavou a nechal to být. To na něm bylo nebezpečně příjemné. Netlačil. Nemusel vyhrát každý rozhovor. A možná právě proto začala Iva kolem něj píchat ještě víc.
Nejhorší byly věty před ostatními
Na jaře jsem slavila osmačtyřicáté narozeniny. Nic velkého, jen večeře v menší restauraci. Děti, sestra, pár známých, Iva a Milan. Měla jsem nové šaty, které mi koupila dcera se slovy, že už bych měla přestat nosit pořád černou. Cítila jsem se v nich nejistě, ale hezky. Tak nějak svátečně, což se mi dlouho nestalo.
Iva přišla pozdě a hned u dveří řekla: „No páni, tady někdo omládl o deset let.“ Všichni se zasmáli a já taky, protože co jiného s tím. Pak si sedla vedle mé sestry a začala vyprávět historky z doby, kdy jsem po rozvodu neuměla ani vyměnit žárovku a volala jí kvůli kapajícímu kohoutku. Některé byly vtipné. Jenže ona je vyprávěla tak, aby z nich vyšlo hlavně to, jak jsem byla nemožná a ona mě držela nad vodou.
Milan se mě zastal nenápadně. Když Iva řekla, že jsem bývala úplně ztracený případ, položil mi ruku na opěradlo židle a prohodil: „Mně teda Šárka připadá dost schopná.“ Nebyla to velká věta. Ale u stolu na chvíli ztichlo. Iva se usmála a řekla: „To víš, ty ji znáš teď. My ostatní máme i starší materiály.“ Znovu smích. Tentokrát jsem se nepřidala.
Večer jsem ji doprovodila ven, protože šla kouřit. Zeptala jsem se jí, proč to dělá. Ne dramaticky. Spíš unaveně. Nejdřív nechápala. Pak řekla, že jsem se změnila, že už se se mnou nedá normálně mluvit a že Milan ze mě dělá někoho jiného. To mě zasáhlo, protože jsem o tom sama občas pochybovala. Když vám někdo blízký řekne přesně tu větu, které se bojíte, má to váhu, i když ji použije nefér.
Nechtěla jsem přijít o kamarádku
Pár dní jsem se jí ozývala opatrněji. Poslala jsem fotku koláče, který se mi povedl, a hned jsem k tomu připsala, že není nic extra. Napsala jsem jí, že s Milanem jedeme na víkend do Třeboně, ale přidala jsem, že jen levně, žádný luxus. Teprve potom mi došlo, co dělám. Upravovala jsem vlastní radost, aby se vešla do místa, kde se Iva necítí ohrožená.
Když jsem jí to řekla, urazila se. Seděly jsme u mě v kuchyni, ona měla před sebou kafe a já jsem měla zpocené ruce jako před pohovorem. Řekla jsem, že ji mám ráda, ale že mě bolí, když každou dobrou věc v mém životě otočí v legraci nebo varování. Iva se hned bránila. Prý jsem citlivá, prý už člověk nemůže nic říct, prý jsem zapomněla, kdo u mě seděl, když mě bývalý nechal.
To poslední bylo ošklivé, ale neřekla to jako filmová mrcha. Řekla to rychle, naštvaně, s červenými skvrnami na krku. Možná se opravdu cítila odstrčená. Možná měla strach, že když už nejsem tak rozbitá, nebudu ji tolik potřebovat. V tu chvíli mi jí bylo i líto. Jenže lítost není důvod, aby si člověk nechal pořád šlapat po radosti.
Řekla jsem jí, že na to nezapomínám. A že právě proto mě mrzí, že se mnou neumí být i teď. Iva vstala, odnesla hrnek do dřezu a řekla, že až mě Milan zklame, ať jí hlavně nevolám. Chtěla jsem jí odpovědět něco stejně ostrého, ale neudělala jsem to. Jen jsem stála u linky a koukala, jak si bere bundu z věšáku, kterou si kdysi sama pověsila tak samozřejmě, jako by byla doma.
Ticho po ní nebylo hned příjemné
První týden mi chyběla. To přiznávám nerada, ale chyběla. Chybělo mi posílat jí blbosti z práce, fotky cenovek, které někdo nalepil křivě, i zprávy o tom, že sousedka zase parkuje přes dvě místa. Milan mi říkal, že se to časem srovná. Možná ano, možná ne. Nechtěla jsem, aby mi někdo jiný hned vysvětloval, jak se mám cítit, tak jsem mu jen řekla, že teď nevím.
Asi po měsíci mi Iva napsala. „Tak co, pořád dokonalý život?“ Seděla jsem zrovna v tramvaji, v tašce rohlíky a v hlavě seznam věcí, které musím druhý den v práci vyřešit. Žádný dokonalý život. Jen normální život, ve kterém bylo pár věcí lepších než dřív. Napsala jsem: „Není dokonalý. Ale je mi v něm líp.“ Dlouho svítilo, že píše. Pak nepřišlo nic.
Nevím, jestli se ještě někdy vrátíme k normálnímu kamarádství. Možná ano, ale jiné už by být muselo. Bez toho, abych se před ní zmenšovala. Bez řečí, že mi práce stoupla do hlavy, že jsem v šatech moc načančaná nebo že se tvářím moc spokojeně. Člověk se nemá bát říct kamarádce, že se mu něco povedlo.
V neděli jsme šli s Milanem do té pekárny u náměstí. Koupila jsem si větrník, i když byl předražený, a kafe mi přinesli ve špatném hrnku. Milan se tomu smál a já taky. Pak jsem vytáhla telefon a na chvíli jsem měla chuť Ivě napsat, že by na ten větrník nadávala už od dveří. Neudělala jsem to. Jen jsem si ho rozkrojila napůl, krém mi vytekl na talíř a já si poprvé po dlouhé době nepřipadala provinile, že mám obyčejně dobrý den.
