Článek
Mému tátovi Josefovi je sedmdesát šest let. Se sluchem má problémy už několik let, jen si to dlouho odmítal připustit.
Podle něj mumlali moderátoři v televizi, špatně vyslovovali číšníci v restauracích a soused mluvil přes plot schválně potichu.
Jediný, kdo podle táty žádný problém neměl, byl táta.
– Měl by sis dojít na ušní – říkala jsem mu snad stokrát.
– Já slyším dobře.
– Tati, televizi máš tak nahlas, že ji slyším z chodby.
– Protože ty nové televize mají příšerné reproduktory.
Po smrti mamky se jeho návštěvy u nás staly pravidlem. Každou neděli kolem jedenácté zazvonil, přinesl Anetě čokoládu nebo pytlík bonbonů a zůstal na oběd.
Anetě bylo čtrnáct a děda ji měl pořád za malou holčičku.
Nám jeho návštěvy zpočátku vůbec nevadily.
Jenže postupně se protahovaly.
Po obědě jsme si dali kávu. Potom táta začal vyprávět, co se děje u nich v ulici, jak mu letos nejdou rajčata a proč současní řidiči neumějí používat blinkry.
Často nám stejnou historku vyprávěl podruhé, protože zapomněl, že ji říkal minulou neděli.
A protože špatně slyšel, konverzace byla někdy vyčerpávající.
– Aneta jede se školou do Berlína – řekla jsem.
– Kam?
– DO BERLÍNA.
– Aha. Do Berlína.
Za minutu se obrátil k Anetě.
– A kam že jedete?
Roman se tomu nejdřív smál.
Časem už méně.
Jednu neděli chtěl Roman vyrazit na kola
Bylo krásně a Roman ráno navrhl, že bychom po obědě mohli někam vyjet.
– Když vyrazíme kolem druhé, ještě něco stihneme.
V jedenáct zazvonil táta.
Roman se na mě podíval, ale nic neřekl.
Táta si sundal boty, položil na botník igelitku se čtyřmi jablky a šel do obýváku.
– Přinesl jsem vám trochu ovoce.
– Díky, tati.
– Jsou naše. Ne ty naleštěné nesmysly ze supermarketu.
Přesně takový byl.
Sedl si k Anetě a začal jí vysvětlovat, proč by neměla pořád koukat do telefonu.
Já šla dokončit oběd.
Roman přišel za mnou.
– Tak kola asi padají, co?
– Uvidíme. Třeba dnes půjde dřív.
Roman se podíval směrem ke dveřím.
– On nikdy nejde dřív.
– Pššt.
Automaticky jsem ztišila hlas.
Táta z obýváku podobné rozhovory nemohl slyšet. Kolikrát neslyšel ani to, co jsme mu říkali přímo u stolu.
Roman otevřel lednici.
– Já fakt nechci být protivnej. Víš, že ho mám rád.
– Já vím.
– Ale poslední dobou je to každou neděli stejné. Přijde v jedenáct a sedí tady půl dne. A když něco naplánujeme, připadám si jako hajzl, že ho vyháním.
Mlčela jsem.
Protože jsem mu vlastně rozuměla.
Po mamčině smrti jsem měla o tátu strach a chtěla jsem, aby nebyl sám. Jenže někde cestou se z pozvání na nedělní oběd stalo pravidlo, o kterém jsme už ani nediskutovali.
– Navíc všechno vypráví třikrát – pokračoval Roman. – Minule jsem slyšel tu historku o sousedově túji snad čtyřikrát.
Musela jsem se usmát.
– Třikrát.
– Vidíš.
– Je sám, Romane.
– Já vím.
A právě tehdy jsem řekla:
– Tak těch pár hodin jednou týdně vydržíme.
Za dveřmi něco zašustilo.
Otočila jsem se.
Táta vešel do kuchyně.
– Můžu vám nějak pomoct?
Zarazila jsem se.
– Ne. Už to mám.
– Tak jo.
Vzal ze zásuvky příbor a odnesl ho na stůl.
Ani mě nenapadlo, že nás mohl slyšet.
Tentokrát odešel hned po obědě
Táta byl u jídla nezvykle tichý.
Normálně komentoval všechno.
Jestli je maso měkké. Jestli jsme koupili nové brambory. Kolik dnes stojí máslo. Proč dáváme do salátu kukuřici, když tam podle něj vůbec nepatří.
Tentokrát snědl řízek, pochválil brambory a téměř nemluvil.
– Co je s tebou? – zeptala jsem se.
– Nic.
– Nějak jsi ztichl.
– Poslouchám.
Roman se zasmál.
Táta ne.
Po obědě jsem začala vařit kávu.
– Mně nedělej – řekl.
Podívala jsem se na hodiny. Bylo čtvrt na dvě.
– Ty už jdeš?
– Jo.
– Vždyť jsi právě přijel.
– Jsem tu skoro tři hodiny.
Oblékl si bundu a zavázal boty.
– Nemáš něco?
– Co bych měl mít?
– Nevím. Jsi nějaký divný.
Táta se na mě podíval.
– Ne, Petro. Jsem v pohodě.
Pak odešel.
Roman se objevil ve dveřích obýváku.
– To jsem nečekal.
Já také ne.
Nakonec jsme na kola opravdu jeli.
A ještě cestou jsem Romanovi říkala, že táta možná konečně pochopil, že u nás nemusí prosedět celou neděli.
Když si na tu větu dnes vzpomenu, není mi z ní dobře.
Další neděli nepřišel
V sobotu večer jsem tátovi zavolala.
– Zítra dělám svíčkovou. Přijdeš?
– Ne.
Myslela jsem, že špatně slyším já.
– Proč?
– Něco mám.
– Co máš?
– Program.
Táta, jehož víkendovým programem bylo většinou zalévání zahrady a televizní fotbal, najednou něco měl.
– Dobře. Tak příště.
– Uvidíme.
Další neděli nepřišel také.
Ani tu následující.
Jednou říkal, že jede za kamarádem. Podruhé potřeboval něco dělat na zahradě. Potřetí mi oznámil, že se mu prostě nechce.
Romanovi to nejdřív vyhovovalo.
Pak už to začalo být divné i jemu.
– Neurazil se kvůli něčemu?
– Kvůli čemu?
– Nevím.
Přemýšlela jsem nad posledním obědem.
Nic se nestalo.
Nehádali jsme se. Nikdo mu nic neřekl. Aneta byla většinu času v pokoji.
Napadlo mě dokonce, jestli nemá nějaké zdravotní problémy, o kterých mi nechce říct.
Jedno úterní odpoledne jsem proto koupila dva věnečky v cukrárně a zastavila se u něj bez ohlášení.
Televize hrála podezřele potichu
Táta mi otevřel téměř okamžitě.
– Co tady děláš?
– Nemůžu přijít za vlastním otcem?
– Můžeš.
Vešla jsem dovnitř.
V obýváku běžely zprávy.
Něco mi ale nesedělo.
Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla.
Televize byla potichu.
Ne úplně potichu, ale na normální hlasitost. Poprvé po několika letech jsem při vstupu do jeho bytu neměla pocit, že moderátor stojí vedle mě.
– Ty máš rozbitou televizi? – zeptala jsem se.
– Proč?
– Je nějak potichu.
Táta se usmál.
A právě tehdy jsem si toho všimla.
Za pravým uchem měl malý béžový přístroj.
– Ty máš naslouchátko?
– Dvě.
Otočil hlavu a ukázal mi druhé.
– Od kdy?
– Nějakou dobu.
– A proč jsi mi nic neřekl?
Pokrčil rameny.
– Chtěl jsem vás překvapit.
Sedla jsem si ke stolu.
Najednou se mi vybavila ta neděle.
Kuchyň.
Roman.
Zavřená lednice.
Moje věta.
Podívala jsem se na tátu.
– Tati…
Věděl přesně, na co myslím.
Slyšel úplně všechno
– Slyšel jsi nás tehdy v kuchyni?
Táta chvíli mlčel.
Pak přikývl.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
– Tati, my jsme…
Zvedl ruku.
– Nemusíš mi to vysvětlovat.
– Ale já chci.
– Roman řekl, že u vás sedím půl dne. Že všechno vyprávím několikrát.
Nevěděla jsem, co říct.
– A ty jsi řekla, že těch pár hodin jednou týdně vydržíte.
Právě moje vlastní věta bolela nejvíc.
– Já to tak nemyslela.
– Jak jsi to myslela?
Otevřela jsem pusu.
Pak ji zase zavřela.
Protože jsem nedokázala vymyslet vysvětlení, které by neznělo hloupě.
Myslela jsem to přesně tak, jak jsem to řekla.
Měla jsem tátu ráda.
Chtěla jsem, aby nebyl sám.
Ale zároveň jsem někdy jeho dlouhé návštěvy opravdu jen vydržela.
– Proč jsi nám nic neřekl? – zeptala jsem se.
Táta se pousmál.
– Co jsem měl říct? Promiňte, že vám překážím?
– Nepřekážíš.
– Petro.
To jediné slovo stačilo.
– Dobře. Někdy nám to bylo dlouhé – přiznala jsem. – Ale měli jsme ti to říct normálně.
– Přesně.
To mě překvapilo.
Čekala jsem výčitky.
Táta si místo toho vzal věneček.
– Já chápu, že chcete mít někdy neděli sami. Vy máte svůj život. Jen jsem si celé ty roky myslel, že když mě zvete, tak mě tam chcete.
Ta věta mě zasáhla víc než cokoli předtím.
Protože měl pravdu.
Roman se mu omluvil sám
Večer jsem všechno řekla Romanovi.
Nejdřív tomu nechtěl věřit.
– On nás fakt slyšel?
– Úplně všechno.
Roman si sedl.
– Do háje.
– Jo.
Chvíli mlčel.
– Já jsem to nemyslel tak, že ho tam nechci.
– Já vím.
– Jen jsem chtěl někdy něco podniknout.
– To ví i on.
Roman si promnul obličej.
– Připadám si jako idiot.
Druhý den tátovi zavolal.
Nevím přesně, co spolu řešili, protože jsem u toho nebyla. Roman mi pak jen řekl, že se omluvil a že táta jeho omluvu přijal.
Ale nedělní obědy se nevrátily do starých kolejí.
A dnes jsem ráda.
Táta k nám chodí většinou jednou za dva týdny. Někdy přijde v týdnu na kávu. Občas jedeme za ním my.
A když máme na neděli něco naplánovaného, prostě mu to řeknu.
Bez výmluv.
Bez šeptání v kuchyni.
Minulý měsíc jsem mu volala, jestli nechce přijít na kachnu.
– V neděli nemůžu – odpověděl.
– Co máš?
– Šachy.
Zjistila jsem, že začal chodit jednou týdně do klubu v kulturním domě. Našel si tam několik známých a s jedním z nich občas zajde i na pivo.
– Tak příští týden? – zeptala jsem se.
– To můžu.
– Dobře. Ale kolem třetí chceme s Romanem někam jet.
Táta se zasmál.
– Neboj. Ve tři mě máte z krku.
– Tati!
– Vždyť už slyším dobře.
Tentokrát jsem se smála taky.
Naslouchátka nevyřešila všechno. Jen nám vzala možnost předstírat, že některé věci není potřeba říkat nahlas.
A možná jsme přesně to potřebovali.
