Článek
– To chceš? – zeptala se mě.
– Jasně.
– Tak si to vezmi. Já bych to stejně vyhodila.
O sedm měsíců později mi kolegyně v práci ukázala na telefonu reklamu.
Moje sestra se na videu usmívala v bílé zástěře a držela v ruce talíř buchet.
„Právě vyšla moje první elektronická kuchařka Babiččina kuchyně. Padesát receptů, které mi moje babička předávala od dětství.“
Cena byla 249 korun.
Nemusela jsem kuchařku ani otevřít.
Ty buchty jsem poznala okamžitě.
Byly z té krabice.
Babička psala recepty na všechno možné
Babičce Marii bylo osmdesát šest, když zemřela.
Poslední roky už skoro nevařila, ale dřív byla kuchyně její království.
Nepatřila mezi ženy, které by používaly kuchařku.
Měla vlastní systém.
Recept na vánočku byl napsaný na zadní straně pohlednice z Krkonoš. Linecké měla na kartičce z telefonního seznamu. Okurkový nálev byl na papíru od másla a recept na švestkové knedlíky na zažloutlém listu ze školního sešitu.
Všude byly poznámky.
„Másla méně.“
„Jirka nemá rád rozinky.“
„Péct pomalu.“
„Od Milušky.“
Některé papírky byly tak mastné, že skoro prosvítaly.
Jako dítě jsem u babičky trávila hodně času.
Lenka o čtyři roky méně.
Ne proto, že by babičku neměla ráda. Prostě byla jiná.
Já jsem seděla v kuchyni, loupala jablka a poslouchala, jak babička vypráví.
Lenka po půlhodině zmizela ven.
– Já fakt nechápu, jak tam můžeš celé odpoledne sedět – říkala mi jako puberťačka.
– Mně se tam líbí.
– Vždyť pořád jen vaří.
Proto mě při vyklízení bytu ani nepřekvapilo, že o recepty neměla zájem.
– Vezmi si je – řekla. – Aspoň to nemusíme tahat do kontejneru.
Krabici jsem si odvezla domů.
Lenka si ji za dva měsíce půjčila
Jednou mi zavolala.
– Nemáš pořád ty babiččiny recepty?
– Mám.
– Mohla bych se na ně podívat?
Překvapilo mě to.
– Od kdy tě zajímá vaření?
– Dělám jeden projekt.
– Jaký?
– Něco na Instagram.
Lenka se několik let věnovala sociálním sítím.
Ne jako slavná influencerka. Měla něco přes jedenáct tisíc sledujících a dávala tam hlavně jednoduché recepty, tipy do domácnosti a fotky jejich dvou dětí.
Občas měla nějakou spolupráci.
Přivezla jsem jí tedy celou krabici.
– Hlavně ji neztrať – řekla jsem.
– Prosím tě.
– Některé ty papíry jsou sedmdesát let staré.
– Já vím.
Za dva týdny mi ji vrátila.
Všechno vypadalo stejně.
Ještě jsem jí říkala, že je škoda, že jsme recepty nikdy nepřepsaly, protože některé už skoro nejsou čitelné.
– Třeba se k tomu jednou dostaneme – odpověděla.
Dnes vím, že v té chvíli už měla polovinu z nich naskenovanou.
Kuchařku mi ukázala kolegyně
Bylo úterý dopoledne.
Seděla jsem v kanceláři a odpovídala na e-maily, když se vedle mě zastavila Monika.
– Jano, není tohle tvoje sestra?
Ukázala mi telefon.
– Je.
– Já ji sleduju. Má teď tu kuchařku.
Podívala jsem se na displej.
Lenka stála ve své kuchyni a míchala těsto.
Pod videem bylo napsáno:
„Když jsem byla malá, babička mě posadila na kuchyňskou linku a nechala mě míchat těsto na své tvarohové koláče. Tehdy jsem netušila, že jednou budu její recepty předávat dál.“
Četla jsem tu větu dvakrát.
Pak potřetí.
Babička žádnou kuchyňskou linku neměla.
Měla starou kuchyň s nízkou dřevěnou pracovní deskou.
A pokud na ní někdy někdo seděl, byla jsem to já.
Lenka u ní navíc téměř nikdy nepekla.
– Co se děje? – zeptala se Monika.
– Nic.
Klikla jsem na odkaz.
Babiččina kuchyně – 50 receptů mého dětství.
Pod tím:
„Recepty, které se v naší rodině dědily po generace a které mi babička svěřila, abych je jednou předala dál.“
Cena 249 Kč.
Najednou jsem měla pocit, jako by mi někdo něco vzal.
Ne recept na buchty.
Něco mnohem osobnějšího.
Kuchařku jsem si koupila
Mohla jsem Lenku okamžitě zavolat.
Neudělala jsem to.
Zaplatila jsem 249 korun a stáhla si PDF.
Na první stránce byla fotografie babičky.
Tu fotografii jsem znala.
Vyfotila jsem ji já na jejích osmdesátinách.
Pod ní stálo:
„Moje babička Marie byla žena, která mě naučila, že nejlepší vzpomínky vznikají kolem jednoho stolu.“
Listovala jsem dál.
Vánočka.
Babiččina.
Švestkové knedlíky.
Babiččiny.
Rybízový koláč.
Babiččin.
Medové řezy.
Znala jsem všechny.
Lenka změnila množství z „hrnků“ na gramy, recepty přepsala, některé nafotila a udělala z nich hezkou kuchařku.
Musela na tom strávit spoustu času.
To jsem jí nemohla upřít.
Jenže pak jsem došla k receptu na ořechové rohlíčky.
Pod názvem bylo napsáno:
„Tyhle rohlíčky jsme s babičkou pekly každé Vánoce.“
Musela jsem se zasmát.
Ne vesele.
Babička ořechové rohlíčky nesnášela.
Každý rok je pekla naše máma.
Zavolala jsem Lence
Telefon zvedla až napodruhé.
– Ahoj.
– Koupila jsem si tvoji kuchařku.
Chvíli bylo ticho.
– Tak co na ni říkáš?
To mě překvapilo.
– Ty se mě vážně ptáš?
– No jo.
– Jsou to babiččiny recepty.
– Samozřejmě. Vždyť se tak ta kuchařka jmenuje.
– Vzala sis je z té krabice.
– Jani, já jsem ti přece říkala, že dělám projekt.
– Neřekla jsi mi, že je budeš prodávat.
– A co jsem podle tebe měla dělat? Dát je zadarmo na internet?
– To není pointa.
– Tak jaká je pointa?
Vstala jsem od stolu a šla na chodbu, aby mě kolegové neslyšeli.
– Píšeš, že ti babička recepty svěřila.
– No…
– Nesvěřila.
– Jsou rodinné.
– To není totéž.
Lenka si povzdechla.
– Jani, prosím tě, zase z toho nedělej drama.
Přesně tuhle větu jsem nesnášela.
Kdykoli mi někdo řekl, abych nedělala drama, většinou už dobře věděl, že udělal něco, co mi bude vadit.
Podle Lenky jsem si recepty přivlastnila jako první
Večer přijela ke mně.
Kuchařku jsem měla vytištěnou na stole.
– Tak povídej – řekla.
– Proč jsi mi neřekla, co chceš udělat?
– Protože jsem věděla, jak budeš reagovat.
– Takže jsi věděla, že mi to vadí.
– Jani, ty se chováš, jako bys ty recepty vlastnila.
– Já je neprodávám.
– Ale vzala sis je.
– Protože jsi je nechtěla.
– To ale neznamená, že jsou tvoje.
Na chvíli jsem zůstala zticha.
V tom měla pravdu.
Krabice fyzicky ležela u mě doma, ale babička mi ji neodkázala v závěti.
Prostě jsme při vyklízení bytu rozhodly, že si ji vezmu.
Lenka pokračovala.
– Já je všechny přepsala. Některé jsem musela třikrát zkoušet, protože tam vůbec nebyla teplota ani čas pečení. Nakoupila jsem suroviny. Nafotila jsem to. Zaplatila grafičku. Udělala web.
– To ti neberu.
– Tak proč mluvíš, jako bych ukradla nějakou hotovou knihu?
– Protože jsi ukradla příběh.
Zamračila se.
– Jaký příběh?
Otevřela jsem první stránku.
– Tohle.
Ukázala jsem jí odstavec o babičce.
– Babička tě neučila péct.
– Proboha, vždyť jsem u ní jako dítě taky byla.
– Byla. Ale ne takhle.
– Takže ty jsi teď jediná vnučka, která na ni smí vzpomínat?
– To jsem neřekla.
– Ale přesně tak se chováš.
Rozčílilo mě to.
Hlavně proto, že zase měla trochu pravdu.
Pak přišla máma
Naše máma bydlí asi deset minut autem ode mě.
O kuchařce do té doby nevěděla.
Lenka ji chtěla překvapit.
Já už na překvapení náladu neměla.
Zavolala jsem jí.
– Mami, můžeš se stavit?
– Teď?
– Jo.
Přijela asi za půl hodiny.
Když vešla do kuchyně a uviděla Lenku, okamžitě poznala, že něco není v pořádku.
– Vy jste se zase pohádaly?
– Nepohádaly – řekla Lenka.
– Pohádaly – řekla jsem já.
Položila jsem před mámu vytištěnou kuchařku.
– Lenka udělala z babiččiných receptů knihu.
Máma se rozzářila.
– Opravdu?
Začala listovat.
Prvních několik stran se jí líbilo.
– To je krásný.
Pak se zastavila.
– Počkej.
Vrátila se o stránku zpět.
– Tohle není babiččin recept.
Lenka se naklonila.
– Který?
– Medové řezy.
– Byl v její krabici.
– To vím. Ale dala jsem jí ho já.
Nalistovala další stránku.
– A tyhle rohlíčky jsou taky moje.
Podívala se na Lenku.
– Tady píšeš, že jsi je pekla s babičkou.
Lenka trochu zčervenala.
– Je to napsané spíš jako vzpomínkový text.
Máma pokračovala v listování.
– Bramborové placky jsou od tety Věry.
Další stránka.
– Tohle je od paní Novákové, co bydlela vedle babičky.
O pár stránek dál se zasmála.
– A tenhle makovec je z Apetitu.
– Cože? – zeptala jsem se.
– Babička si ho opsala někdy před dvaceti lety. Ještě mi říkala, že tam dávají zbytečně moc cukru.
Podívala jsem se na Lenku.
Poprvé ten večer nevypadala sebejistě.
Krabice nebyla babiččina kuchařka
Máma si sundala brýle.
– Leni, odkud jsi vzala, že tohle všechno jsou babiččiny recepty?
– Byly v její krabici.
– Ano. Protože si tam schovávala recepty, které dostala od lidí.
V tu chvíli mi něco došlo také.
Celé roky jsem o té krabici mluvila jako o babiččiných receptech.
Jenže ve skutečnosti to byla její sbírka.
Něco bylo její.
Něco od mamky.
Něco od kamarádek.
Něco z časopisů.
Každý papírek měl svůj vlastní původ.
A my dvě jsme z toho udělaly jednoduchý příběh.
Já ve své hlavě.
Lenka za 249 korun.
– Tak to opravím – řekla nakonec.
– Co opravíš? – zeptala jsem se.
– Ty recepty, které nejsou její.
– To bude skoro půlka – řekla máma.
Lenka se opřela o židli.
– Tak co mám podle vás dělat? Všechno stáhnout?
Byla naštvaná.
Ale najednou mi jí bylo trochu líto.
Viděla jsem, že na projektu opravdu pracovala.
Na stole přede mnou neleželo něco, co by vytvořila za odpoledne.
Byly tam fotografie, grafika, upravené postupy, přepočítané suroviny.
– Nemusíš to stáhnout – řekla jsem.
Lenka se na mě podívala.
– Ale musíš přestat tvrdit, že ti to všechno předala babička.
Nejvíc jí vadilo změnit název
Následující dva dny jsme spolu nemluvily.
Pak mi Lenka zavolala.
– Mluvila jsem s grafičkou.
– A?
– Přepíšeme úvod.
– Dobře.
– A u receptů doplním, pokud víme, od koho jsou.
– Dobře.
Chvíli mlčela.
– Název ale nechám.
– Babiččina kuchyně?
– Ano.
– I když půlka receptů není babiččina?
– Byly v její kuchyni.
Musela jsem uznat, že tohle vysvětlení je docela chytré.
– A přestaneš psát, že tě to všechno učila?
– Jo.
– A fotku babičky?
– Tu bych chtěla nechat.
– To mi nevadí.
– Je to i moje babička, Jani.
Ta věta mě píchla.
Protože v ní nebyla žádná provokace.
Byla pravdivá.
– Já vím – řekla jsem.
Máma jí poslala dalších sedm receptů
To jsem nečekala.
Asi o týden později mi máma volala.
– Poslala jsem Lence svoji bábovku.
– Proč?
– Chce ji dát do nové verze.
– Ty jí ještě pomáháš?
– A proč bych neměla?
Nevěděla jsem, co říct.
– Přece jsi byla naštvaná.
– Byla jsem naštvaná, že píše, že všechno bylo od babičky. Ne že udělala kuchařku.
Máma to viděla mnohem jednodušeji než já.
– Aspoň ty recepty nezmizí – dodala.
To byla věta, nad kterou jsem pak dlouho přemýšlela.
Protože kdyby Lenka nic neudělala, krabice by pořád ležela v mé skříni.
Možná bych ji jednou přepsala.
Možná taky ne.
Některé papírky už byly téměř nečitelné.
A možná jsem se na Lenku zlobila i proto, že udělala něco, o čem jsem já celé roky jen říkala, že by se jednou udělat mělo.
Nová verze byla jiná
O měsíc později mi Lenka poslala upravenou kuchařku.
Na titulní stránce pořád stálo:
Babiččina kuchyně.
Pod tím ale přibyla věta:
Rodinné recepty tří generací.
Úvod už nevyprávěl o tom, jak Lenka sedávala babičce na kuchyňské lince.
Místo toho napsala pravdu.
Že po babičce zůstala krabice plná receptů.
Že některé byly její, další dostala od dcer, příbuzných, sousedek nebo si je opsala.
A že právě tahle směs byla vlastně tím nejzajímavějším.
U medových řezů stálo:
„Recept naší maminky Jitky.“
U rohlíčků také.
U bramborových placek:
„Od pratety Věry.“
A u makovce poznámka:
„Původní zdroj se nám už nepodařilo dohledat.“
Poprvé jsem se nad kuchařkou usmála.
Krabici mám pořád doma
Lenka na kuchařce něco vydělala.
Kolik, nevím.
Už jsem se neptala.
Nepovažuju za nespravedlivé, že dostává peníze za něco, co sama nafotila, sepsala a připravila.
Vadilo mi něco jiného.
Že se kvůli hezkému příběhu pokusila zkrátit naši rodinnou minulost na jednu babičku a jednu vnučku.
A já jsem si zároveň musela přiznat, že jsem dělala něco podobného.
Myslela jsem si, že protože jsem s babičkou trávila víc času, patří mi její vzpomínky trochu víc než sestře.
Nepatří.
Minulý měsíc jsme s mámou začaly staré kartičky skenovat.
Na každou píšeme všechno, co o ní víme.
Kdo recept přinesl.
Kdy se u nás vařil.
Kdo ho měl rád.
U některých nevíme nic.
A to také necháváme napsané.
Lenka nám s tím pomáhá.
Nedávno vytáhla jednu malou kartičku.
„Koblihy – od Marušky.“
– Kdo je Maruška? – zeptala se.
Máma se rozesmála.
– To už se asi nikdy nedozvíme.
Lenka kartičku položila ke skeneru.
– Tak tam napíšeme, že nevíme.
A možná je to nakonec nejlepší.
Některé rodinné příběhy totiž nepotřebují, abychom je vylepšovali.
Stačí je nepřepsat tak, aby se nám víc hodily.
