Článek
Když jsem Milana poznala, nosil naškrobené košile a jeho přítomnost provázela jemná vůně santalového dřeva. Byla to jedna z věcí, která mě na něm přitahovala – ta samozřejmá péče o sebe sama, která signalizovala, že si váží nejen sebe, ale i lidí ve svém okolí. Třicet let našeho manželství bylo krásných. Vychovali jsme dceru, postavili dům. Zlom přišel nenápadně, s jeho odchodem do předčasného důchodu. Milan „zpomalil“. Zpočátku se to zdálo roztomilé. Vyměnil obleky za pohodlné tepláky a začal si užívat klidu.
Jenže s formálním oblečením jako by svlékl i základní hygienické návyky. „Nikam nejdu, nikdo mě neuvidí,“ odbyl mě, když jsem se ho v úterý večer zeptala, jestli si nedá sprchu. Postupně se intervaly mezi sprchováním prodlužovaly. Dva dny. Tři dny. Teď, v létě, je to někdy i týden, kdy o sebe jen „šplýchne vodu“ u umyvadla. Jeho vlasy, kdysi jeho pýcha, jsou často mastné. Z jeho kůže už necítím santal, ale kyselý, těžký odér staršího muže, smíchaný s pachem nošeného oblečení.
Snažila jsem se to řešit diplomaticky. Kupovala jsem drahé sprchové gely, dárkové sady parfémů. „Jé, to hezky voní, to si šetřím na svátek,“ řekl a zastrčil drahý gel do skříňky, zatímco se dál myl jen obyčejným mýdlem, a to ještě sporadicky. Měnila jsem ložní prádlo dvakrát týdně, větrala jsem jako posedlá. Ale ten pach se vsákl do matrace, do gauče, do samotných stěn našeho vztahu. Milan není zlý. Není ani líný v tom pravém slova smyslu – na zahradě pracuje od rána do večera. Ale ztratil jakousi sociální citlivost. Ztratil potřebu vonět pro mě.
Krize nastala minulý víkend. Měli jsme výročí. Uvařila jsem slavnostní večeři, otevřela víno. Milan byl v dobré náladě, dokonce si vzal čisté tričko. Ale nevysprchoval se. Cítila jsem to, jakmile si sedl vedle mě na gauč. Ten zatuchlý, ostrý závan potu, který se snažil přebít deodorantem naneseným na neumyté tělo. Když mě objal a pokusil se mě políbit, tělo mi ztuhlo. Nebylo to vědomé rozhodnutí, byl to reflex. Můj žaludek se sevřel. Zadržela jsem dech, abych to nemusela cítit. „Co je?“ odtáhl se, dotčený mou reakcí. „Ty jsi nějaká netykavka.“ „Bolí mě hlava, Milane. Promiň,“ zalhala jsem zbaběle a odsunula se na kraj pohovky. Díval se na mě s mixem ublíženosti a nepochopení. Viděla jsem v jeho očích otázku: Už mě nemiluješ? Jsem pro tebe starý?
Chtěla jsem křičet: Miluju tě! Ale štítím se tě dotknout, protože smrdíš!Ale ta slova mi uvízla v hrdle. Jak to říct muži, který je jinak skvělý? Jak mu říct, že se stal odpudivým, aniž bych zranila jeho mužské ego? Mám strach, že když to vyslovím, bude to znít jako pohrdání. Že si bude myslet, že ho vidím jako špinavé individuum, ne jako svého manžela.
Od té noci spím na kraji postele, zády k němu. Vybudovala jsem si z polštářů hradbu. Kdykoliv se v noci převalí a zavane ke mně ten těžký vzduch, probudím se. Náš intimní život je na nule. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že moje smysly bijí na poplach. Je to začarovaný kruh. On cítí mé odmítání a uzavírá se do sebe (a tím pádem o sebe dbá ještě méně). Já cítím vinu za svůj odpor a mlčím.
Dnes ráno jsem se rozhodla. Nemůžu nechat naše manželství shnít – doslova. Vím, že to bude nejnepříjemnější rozhovor mého života. Možná se urazí. Možná bude křičet. Ale tichý odpor je horší než otevřená hádka. Musím mu vysvětlit, že hygiena není jen o čistotě, ale o respektu k partnerovi, se kterým sdílíte lože. Až se večer vrátí ze zahrady, napustím vanu. Ne jako dřív, s romantickými svíčkami, ale jako jasný signál. A pokud to nepochopí, budu muset sebrat odvahu a říct tu krutou pravdu. Protože láska snese vrásky i kila navíc, ale nesnese, když si před tím druhým musíte zacpat nos.
