Článek
Klára bývala dítětem, které milovalo jídlo. Pamatuji si, jak jako malá olizovala vařečku od kynutého těsta a jak jí svítily oči, když jsem vytáhla z trouby babiččinu bábovku. Byla to naše intimita – společné pečení, ochutnávání, vůně vanilky a skořice, která prostupovala celým bytem. Když přijela na Vánoce domů, v kufru neměla dárky, ale výkonný mixér a pytle drahých ořechů. Oznámila nám, že vařené jídlo je „mrtvá hmota“, která zanáší tělo i ducha, a že ona už přijímá jen „živou energii“.
Zpočátku jsem se snažila být tou chápající, moderní matkou. Respektovala jsem to. Koupila jsem kuchařky o nepečení, sháněla bio avokáda a namáčela semínka. Říkala jsem si, že je to jen fáze, součást hledání vlastní identity, kterým si projde každý mladý člověk. Chtěla jsem jí vyjít vstříc, aby se doma cítila přijatá. Když jsem jí poprvé připravila raw cuketové špagety s kešu omáčkou, usmála se. „Vidíš, mami, jak je to lehké? Cítíš ty vibrace?“ zeptala se nadšeně. Cítila jsem jen hlad, ale přikývla jsem. Byla jsem šťastná, že jsme našly společnou řeč.
Jenže fanatismus nezná kompromisy. Nestačilo jí, že ona jí jinak. Potřebovala, abychom „prozřeli“ i my s manželem. Naše společné večeře se změnily v přednášky. Když si manžel namazal chleba máslem, Klára se otřásla odporem. „Vážně do sebe chceš dávat ten hlen?“ prohodila jakoby nic, zatímco chroupala mrkev. Když jsem upekla kuře, ostentativně otevřela všechna okna a prohlásila, že v bytě je cítit smrt. Cítila jsem se ve vlastní kuchyni jako zločinec. Každé sousto, které nebylo syrové a rostlinné, mi zhořklo v ústech pod jejím vyčítavým pohledem. Ztratila jsem radost z vaření. Měla jsem strach cokoliv připravit, abych nespustila další debatu o hormonech, utrpení zvířat a zanesených střevech.
Krize vyvrcholila minulou neděli. Měla přijet moje tchyně, stará dáma, která miluje klasickou svíčkovou. Rozhodla jsem se ji uvařit. Pro Kláru jsem připravila velkou mísu salátu s klíčky, aby měla svou alternativu. Když jsme zasedli ke stolu, atmosféra by se dala krájet. Babička si pochutnávala a chválila omáčku. Klára seděla s rukama založenýma na prsou, nedotkla se ani svého salátu. „Jak to můžete jíst?“ zeptala se tiše, ale v tom tichu to znělo jako výstřel. „Dívám se na vás a vidím, jak si dobrovolně ničíte buňky. Je to nechutné. Je to sobecké.“ Manžel bouchl příborem do stolu. „Kláro, stačí. Nech babičku najíst.“ „Ne!“ vyštěkla a v očích se jí objevily slzy. „Já vás chci zachránit! Vy to nechápete? Ta hmota vás zabíjí! Já nemůžu sedět a dívat se, jak se trávíte!“ Vstala, převrhla židli a s pláčem utekla do pokoje.
Babička dojedla v tichosti, s třesoucí se rukou. Já jsem se dívala na svůj talíř a sevřel se mi žaludek. Najednou jsem neviděla svou dceru jako agresora. Viděla jsem vyděšenou holku, která podlehla iluzi, že skrze kontrolu jídla získá kontrolu nad životem. Její útok nebyl z nenávisti, ale z panického strachu o nás, který jí ty radikální weby vštípily do hlavy. Věřila, že drží v ruce klíč k nesmrtelnosti, a my ho odmítáme.
Večer jsem za ní nešla s výčitkami. Našla jsem ji, jak si mixuje smoothie, bledá a vyčerpaná vlastní křížovou výpravou. „Kláro,“ řekla jsem pevně. „Respektuji tvou cestu. Ale moje kuchyně je místem lásky, ne soudu. Pokud s námi chceš jíst u jednoho stolu, musíš respektovat, že my máme jinou cestu.“ Podívala se na mě a v očích už neměla ten fanatický lesk, jen únavu. „Já se o vás prostě bojím, mami,“ špitla.
Od té neděle jíme odděleně. Je to smutné řešení, popírá to mou představu o rodinné pospolitosti, ale je to jediné možné příměří. Klára si připravuje jídlo sama, v jiný čas. My s manželem jíme později. Když ji vidím, jak si v kuchyni váží každé zrníčko a úzkostlivě čte etikety, nemám vztek. Mám o ni strach. Vidím, že se stala vězněm své vlastní čistoty. Ale vím, že tohle je boj, který za ni nemůžu vyhrát tím, že přestanu péct bábovky. Musím jen čekat a doufat, že jednoho dne pochopí, že zdraví není jen o tom, co máme na talíři, ale i o tom, jak se cítíme s lidmi, které milujeme.
