Článek
Slunce se opíralo do rozpáleného tartanu na dětském hřišti. Tříletý Matyáš zrovna balancoval na visutém mostě a nadšeně mával směrem k lavičce.
„Tati, koukej! Jsem pirát!“
Otočila jsem hlavu. Můj manžel Martin seděl ve stínu pod javorem. Měl zavřené oči, mírně zakloněnou hlavu a ruku si křečovitě tiskl na pravé koleno. Na čele se mu perlil pot, přestože bylo sotva dvacet stupňů. Kolem něj proběhl asi třicetiletý tatínek v kraťasech, který s lehkostí vyskočil na prolézačku a se smíchem chytil svou dceru.
Martin jen pomalu zvedl ruku a unaveně na Matyáše zamával.
Když jsme se brali, byl ten věkový rozdíl dvaadvaceti let spíš výhodou. Mně bylo devětadvacet a měla jsem plné zuby nevybouřených vrstevníků, kteří nevěděli, co chtějí od života. Martin byl pevný bod. Úspěšný architekt, vyrovnaný muž, který měl vyřešenou minulost a s naprostou jistotou mi nabídl budoucnost.
Naše večeře při svíčkách, víkendové pobyty v Toskánsku a dlouhé večerní debaty o umění mě přesvědčily, že věk je skutečně jen číslo v občance.
Ignorovala jsem tiché poznámky své matky, která se mě před svatbou ptala, jestli jsem si to dobře spočítala. „Až bude malému deset, jemu bude pětašedesát, Leni. To není legrace,“ říkala mi tehdy v kuchyni nad kávou. Odmávla jsem to. Věřila jsem, že láska a zdravý životní styl tu matematiku nějak obejdou.
Vůně kafru a dětského pudru
Matematiku ale neobejdete. A biologii už vůbec ne.
První tvrdý náraz přišel s Matyášovým narozením. Spánková deprivace zasáhne každého novopečeného rodiče, ale zatímco já jsem po třech hodinách spánku dokázala fungovat na kofeinu a zbytcích adrenalinu, Martina ty bezesné noci fyzicky ničily.
Doslova se mi rozpadal před očima. Jeho krevní tlak vyletěl do nebezpečných výšin a po dvou měsících mi jeho kardiolog jasně řekl, že noční vstávání musí skončit, jinak si manžel koleduje o infarkt.
Od té doby jsem na to byla v noci sama.
A nejen v noci. Malé dítě je jako neřízená střela, vyžaduje neustálý pohyb, ohýbání, zvedání. Naše dny se postupně proměnily. Vůně drahé kolínské, kterou Martin dřív používal, nenápadně ustoupila pronikavému odéru kafru z chladivých gelů na záda.
Včera večer jsem stála ve dveřích obýváku a s v ruce držela složené prádlo. Matyáš vysypal na koberec obrovskou krabici lega a dožadoval se stavby policejní stanice. Martin si k němu s heknutím klekl. Vydržel to deset minut. Pak se pokusil vstát, ale nohy ho zradily. Musel se přetočit na všechny čtyři a těžce se opřít o konferenční stolek, aby se vůbec dostal na nohy.
Slyšela jsem, jak mu v koleni hlasitě křuplo. Jeho obličej se zkřivil bolestí.
„Tati, kam jdeš? Ještě nemáme garáž!“ křičel Matyáš.
„Táta si musí na chvíli sednout, broučku. Bolí ho noha,“ řekla jsem rychle, hodila prádlo na křeslo a sedla si na koberec místo něj.
Martin na mě vrhl pohled plný vděku, ale zároveň obrovské, těžké omluvy. Svezl se na pohovku a díval se na nás. V tu chvíli jsem si naplno uvědomila, jak propastný je rozdíl mezi energií rostoucího batolete a stárnoucího těla.
Když tabulky doženou realitu
Večer, když Matyáš konečně usnul, jsem našla Martina sedět u jídelního stolu. Na stole měl rozložené nějaké papíry, brýle na čtení posunuté na špičce nosu a v ruce žmoulal propisku. Svítila jen malá lampička nad linkou.
Došla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. Cítila jsem, jak je ztuhlý.
„Co to řešíš o půlnoci?“ zeptala jsem se tiše.
Posunul ke mně jeden z těch papírů. Byla to nabídka životního pojištění. Částky, které tam byly napsané jako měsíční pojistné, mi vyrazily dech. Byly astronomické.
„Mluvil jsem dnes s poradcem,“ řekl. Hlas měl chraplavý, posazený hlouběji než obvykle. „V mém věku a s mým tlakem mě už normálně nepojistí. Riziková přirážka je obrovská.“
„Martine, prosím tě, zavři to. Přece nebudeme o půlnoci řešit katastrofické scénáře,“ snažila jsem se to zlehčit, ale v hrudi se mi usadil těžký, studený kámen.
Zvedl ke mně oči. Byly zarudlé únavou. Sundal si brýle a promnul si kořen nosu.
„Leni, já ho nestihnu ani naučit řídit.“
Ta věta prořízla ticho naší kuchyně s chirurgickou přesností. Nešlo ji vzít zpět. Nešlo ji zamluvit. Byla to surová, bolestná pravda, kterou jsme oba celou dobu nosili v hlavě, ale nikdy jsme neměli odvahu ji vyslovit nahlas.
Když bude Matyášovi osmnáct, Martinovi bude pětasedmdesát. Pokud tu vůbec bude. Pokud bude mít sílu sednout si na sedadlo spolujezdce a nezmatkovat. Pokud nebude ležet někde na kapačkách nebo se potýkat s demencí.
Srdce mi bušilo až v krku. Fyzicky jsem cítila tíhu té chvíle. Nezačala jsem ho utěšovat falešnými frázemi o tom, že tu s námi bude do stovky. Nemohla jsem. Místo toho jsem si sedla na židli naproti němu a sevřela jeho ruce ve svých. Kůže na hřbetech jeho rukou už byla tenká, posetá drobnými stařeckými skvrnami, které jsem před pár lety vůbec nevnímala.
„Udělal jsem chybu, Leni,“ zašeptal a hlas se mu zlomil. „Byl jsem sobec. Chtěl jsem si s tebou prodloužit mládí, ale odsoudil jsem tě k tomu, že budeš brzy dělat ošetřovatelku nám oběma.“
V tu chvíli ve mně zmizel veškerý strach a nahradilo ho absolutní, nekompromisní přijetí. Byla to chvíle, kdy jsem definitivně dospěla.
Sama na obou koncích života
Odpovědnost, kterou jsem si na sebe vzala, když jsem na matrice řekla své ano, najednou dostala reálné kontury. Znamenalo to, že nebudeme rodina, která o víkendech jezdí na cyklovýlety a spí pod stanem. Znamenalo to, že zatímco moje kamarádky budou s manžely plánovat lyžařské kurzy pro děti, já budu obíhat ortopedie a hledat kompromis mezi tím, co Matyáš potřebuje zažít, a tím, co Martinovo tělo ještě zvládne.
Uvědomila jsem si, že na spoustu věcí v Matyášově životě budu prostě fyzicky i psychicky sama.
Dnes už se nehádáme o to, proč Martin v sobotu dopoledne nevstane a nejde s malým na odrážedlo. Nenutím ho překračovat jeho fyzické limity, protože vím, jakou cenu by za to zaplatil. Najala jsem občasnou chůvu na hlídání a pro Matyáše jsem našla sportovní kroužek, kam ho vodím já.
Naše manželství už není o spontánní romantice. Je o plánování, o logistice a o přijetí nevyhnutelného.
Když se teď dívám na Martina, jak sedí v křesle, na klíně má otevřenou knížku a Matyáš mu u nohou staví z kostek věž, cítím obrovskou něhu, ale i těžkou, neúprosnou realitu. Náš společný čas je limitovaný a utíká mnohem rychleji, než si kdokoliv z mých vrstevníků dokáže představit.
Láska ke staršímu muži není jen o tom, že získáte někoho, kdo už má vyřešené své vnitřní démony. Je o tom, že dobrovolně podepíšete smlouvu na to, že budete na vrcholu svých sil stát po boku někoho, komu ty síly nezadržitelně odcházejí.
