Článek
Zářivky v místním supermarketu mají ten specifický odstín studené bílé, ze kterého vás po deseti minutách začnou pálit oči. Byl čtvrtek, zhruba půl šesté večer. Doba, kdy se do uliček nahrne celá čtvrť, aby ulovila něco k večeři dřív, než se zbytek pečiva změní ve ztvrdlé atrapy.
Stál jsem u chladicího boxu, v ruce držel plastový košík, jehož madlo se mi nepříjemně zařezávalo do dlaně, a sledoval ten zástup před sebou.
Ještě před rokem tu bylo šest normálních pokladen. Seděly za nimi unavené, ale živé ženské, které sice občas namarkovaly špatný druh jablek, ale stihly u toho prohodit pár slov. Dnes ten prostor připomínal letištní terminál. Řada osmi úzkých samoobslužných sloupků, nad kterými blikaly červené a zelené diody jako na nějaké zvrácené diskotéce.
Měl jsem v košíku jen chleba, sýr a dvě rajčata. Záležitost na minutu. Jenže přede mnou se vinul had lidí, který sahal až k regálům s krmivem pro psy.
Lidé mlčeli. Všichni zírali do svých telefonů nebo nepřítomně hypnotizovali záda člověka před sebou. Z přední linie se ozývala jen symfonie elektronických zvuků. Rychlá pípnutí, monotónní ženský hlas z reproduktoru a občasný, frustrovaný povzdech.
Pípnutí místo pozdravu
Pamatuji si, jak nám vedení řetězce tuhle změnu prezentovalo na letácích. „Rychlejší a pohodlnější nákup. Vše ve vašich rukou.“
Teoreticky to dávalo smysl. Prakticky se z nás ale stali neplacení brigádníci, kterým nikdo nedal školení na to, jak najít v nepřehledném menu rozdíl mezi kaiserku cereální a kaiserku vícezrnnou.
Posunul jsem se o půl metru dopředu. Dvě pokladny z osmi měly na obrazovce obrovský červený kříž s nápisem MIMO PROVOZ. U dalších tří právě svítila červená kontrolka přivolávající obsluhu.
Jediná zaměstnankyně, paní s vizitkou „Jana“, pobíhala mezi stroji s plastovou kartičkou na krku. Byla rudá ve tváři, vlasy se jí lepily na čelo a v očích měla výraz štvané zvěře. Snažila se vyřešit špatně zváženou mrkev u terminálu číslo dvě, zatímco jí terminál číslo pět už minutu v kuse hlásil onu legendární větu.
„Neočekávaná položka v balicí zóně. Prosím, odeberte položku.“
U té pětky stál starší pán. Mohlo mu být kolem pětasedmdesáti. Měl na sobě vytahaný hnědý svetr a v roztřesených rukou svíral igelitový sáček se třemi rohlíky. Díval se na tu obrovskou svítící obrazovku s takovou směsicí hrůzy a bezmoci, až se mi z toho fyzicky sevřel žaludek.
„Zkuste to zvednout a položit znovu,“ houkl na něj přes rameno mladík v obleku, který stál o dvě místa za ním. V jeho hlase nebyla snaha pomoct. Byla v něm jen špatně skrývaná podrážděnost člověka, kterému ujíždí tramvaj.
Starý pán poslechl. Roztřesenou rukou nadzvedl sáček a s tichým šustěním ho vrátil na kovovou váhu.
Stroj si dal vteřinu pauzu, jako by se nadechoval. „Neočekávaná položka v balicí zóně.“
Z fronty za námi se ozvalo hlasité mlasknutí. Někdo demonstrativně protočil panenky. Cítil jsem, jak napětí v tom sterilním, přesvíceném prostoru houstne. Bylo to hmatatelné. Ta kumulovaná agrese desítek lidí, kteří byli přesvědčeni, že jim moderní technologie dluží ušetřený čas.
Když systém ztratí trpělivost
Vystoupil jsem z řady, i když to znamenalo, že ztratím své těžce vydobyté místo u psích konzerv. Došel jsem k terminálu číslo pět.
„Dobrý den, ukažte, já vám to tam namačkám,“ řekl jsem co nejtišeji, abych starého pána nevyděsil.
Zvedl ke mně oči. Měl je vodnaté, lemované hlubokými vráskami. Na krku se mu třásl ohodárek. „Já… já se omlouvám. Já to mačkal přesně podle obrázku. Vždycky to tu dělala paní Hanička u pásu. Věděla, že si beru ty obyčejné.“
Podíval jsem se na monitor. Pán omylem naťukal grahamové rohlíky, které měly jinou gramáž, než ty obyčejné tukové, které reálně ležely na váze. Stroj, naprogramovaný na absolutní, neústupnou přesnost na gramy, okamžitě detekoval podvod. Systém neviděl zmateného důchodce. Viděl hrozbu pro inventuru.
Stiskl jsem tlačítko pro storno položky. Samozřejmě to po mně chtělo autorizaci obsluhy.
Paní Jana zrovna odblokovala vedlejší pokladnu a s omluvným polovičním úsměvem se přesunula k nám. Pípla svou kartou.
„Omlouvám se, pane, ono to občas blbne,“ řekla mu a rychle naklikala správné pečivo.
„Víte, já sem chodím už dvacet let. Dřív tu člověk aspoň prohodil slovo s prodavačkou. Dneska na mě mluví jen ta bedna a ještě mi nadává, že dělám něco špatně,“ hlesl stařík. Vytáhl ze staré kožené peněženky hrst drobných a začal je pomalu, minci po minci, házet do kovového trychtýře.
Nikdo ve frontě už nic neřekl, ale ta nevraživost tam byla. Ten tichý, neviditelný tlak. Všichni chtěli, aby ten starý muž s jeho drobnými mincemi a pomalými prsty prostě zmizel. Aby přestal brzdit náš skvělý, moderní, bezkontaktní svět.
V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen o ušetřených minutách.
Samoobslužné pokladny možná urychlily proces přesunu zboží z regálu do tašky pro ty, kteří mají v jedné ruce chytré hodinky a v druhé naskenovanou aplikaci. Ale vzaly nám ten poslední zbytek vynucené sociální interakce. Ten moment, kdy se musíte podívat do očí člověku za kasou, pozdravit ho a uvědomit si, že nežijete na světě sami.
Fronty na vlastní samotu
Vytvořili jsme systém, který zefektivňuje všechno kromě lidskosti. Obětovali jsme lidský kontakt na oltář rychlosti, a nakonec paradoxně stojíme v ještě delších frontách, jen u toho místo s lidmi bojujeme se senzory vah a chybovými kódy.
Zabalil jsem své dva kousky sýra a chleba. Zaplatil jsem kartou za méně než pět vteřin. Nemusel jsem na nikoho promluvit, na nikoho se usmát. Byl jsem absolutně efektivní a absolutně sám.
Když jsem vycházel ven do chladného večera, viděl jsem toho starého pána. Šel pomalu k zastávce, igelitku s rohlíky držel pevně u těla, jako by to byla vzácnost.
Zastavil jsem se. Chtěl jsem za ním jít a říct mu… vlastně ani nevím co. Že mě to mrzí? Že za tu blikající obrazovku nemůže on, ale my všichni, kdo jsme si zvykli měřit kvalitu života podle toho, jak rychle dokážeme proplout dnem bez jediného kontaktu s realitou?
Nešel jsem za ním. Jen jsem si zapnul bundu až ke krku a zamířil domů.
Možná si to nechceme přiznat, ale ten stroj nelhal. Tou neočekávanou položkou v balicí zóně už dávno nejsou špatně zvážené rohlíky. Jsme to my. Lidé se svými chybami, pomalostí a potřebou komunikace. A moderní svět dělá všechno pro to, aby nás z té zóny co nejrychleji odstranil.
Surová pravda je taková, že jsme si dobrovolně vybrali stroje, aby nám sloužily, a ani jsme si nevšimli momentu, kdy jsme začali tiše sloužit my jim. Zůstali jsme stát v řadě a čekáme na povolení odejít.
