Článek
Modré světlo z displeje mi ozařovalo obličej. Seděl jsem na své staré, prosedělé pohovce, v jedné ruce vlažné pivo, ve druhé telefon. Byla středa, něco málo po desáté večer, a já už třetí měsíc prováděl svůj pravidelný, otupující rituál.
Pohyb palcem doprava. Pohyb doleva. Doleva. Doleva. Doprava.
Pro průměrného pětatřicetiletého chlapa s průměrným obličejem a normální prací je Tinder jako výherní automat nastavený na to nejnižší možné procento výplat. Házíte do něj svůj čas, svou naději a často i peníze za prémiové funkce, abyste občas slyšeli zacinkání v podobě takzvaného matche. Shody.
Zrovna to cinklo. Na obrazovce se objevila Veronika, 32 let. Na hlavní fotce se smála někde v horách, na druhé měla v náručí zlatého retrívra. Žádné našpulené rty z koupelny, žádné arogantní popisky o tom, jak „neodepisuje na zprávy typu ahoj“. Vypadala normálně. Živě.
Napsal jsem jí. Obyčejný dotaz na to, kde přesně fotili toho psa, protože moje sestra má stejného.
Odpověděla do minuty.
Začali jsme si psát. A nebylo to takové to jednoslabičné, mrtvé dopisování, kdy máte pocit, že taháte odpovědi z pacienta v kómatu. Mělo to jiskru. Smáli jsme se stejným věcem, měli jsme podobný názor na filmy i na to, že ananas na pizzu prostě nepatří.
Po třech dnech intenzivního chatování, kdy mi telefon vibroval i během pracovních porad a já se přistihl, že se u stolu v kanceláři přihlouple usmívám, jsem se rozhodl udělat ten další logický krok.
„Zajdeme zítra po práci na kafe? Znám skvělou malou pražírnu kousek od tvé kanceláře, mají tam ten nejlepší banánový chlebíček v Praze.“
Odesláno. Přečteno. A pak začaly skákat ty tři malé tečky indikující, že druhá strana píše.
Zlatá klec digitálních výmluv
Čekal jsem, že napíše v kolik a kde. Zíral jsem na obrazovku a hrudník se mi lehce zachvěl takovým tím dávno zapomenutým, klukovským očekáváním.
„Jéé, ty jsi zlatej! Ten chlebíček zní božsky,“ začínala její zpráva a můj mozek už plánoval, jakou košili si zítra vezmu. Ale text pokračoval dál. „Tenhle týden mám ale v práci naprosté peklo. Uzávěrky, stres, do toho mi onemocněla kolegyně. Jsem ráda, že večer padnu do postele. Necháme to na jindy, jo?“
Běžná věc, řeknete si. Lidé jsou zkrátka zaneprázdnění.
Odpověděl jsem, že to naprosto chápu, a popřál jí pevné nervy. Myslel jsem, že tím konverzace na pár dní usne. Že se ozve, až jí ten pracovní tlak trochu opadne.
Jenže neusnula. Za půl hodiny mi pípla další zpráva. Veronika mi poslala fotku ze své koupelny. Stála tam v legínách a sportovní podprsence.
„Dneska jsem se donutila aspoň na půl hodiny na podložku. Ještěže mám to cvičení, jinak bych z té práce už zešílela. Myslíš, že mi to cvičení aspoň trochu pomáhá?“
Zarazil jsem se. Neměla čas na hodinovou kávu. Byla údajně úplně vyčerpaná. Ale měla čas na to, aby se nastajlovala před zrcadlem, vyfotila perfektní selfie s mírně staženým břichem a poslala ho chlapovi, kterého právě odmítla vidět naživo.
„Jasně, vypadáš skvěle. Ten trénink je vidět,“ odepsal jsem, protože přesně to se ode mě v tu chvíli očekávalo. Byl jsem naprogramovaný panáček, který měl dodat potvrzení.
A ona ožila. Další dvě hodiny mě zasypávala zprávami o svém cvičení, o tom, jakou má dietu, jak jí nesedí nová blůza. Reagovala jsem vlažně, ale reagoval.
Továrna na instantní sebevědomí
V pátek večer se situace opakovala. Tentokrát mi psala už od osmi od večera. Byla sama doma, lila si víno, dívala se na Netflix. Znovu jsem nahodil udičku.
„Když jsi sama a já taky, co kdybych vzal láhev vína já a sešli jsme se někde na půli cesty? Třeba jen na hodinovou procházku v parku.“
Odpověď? „Jsi hrozně fajn a strašně ráda si s tebou píšu. Ale já už jsem v pyžamu, úplně nenamalovaná a navíc mě bolí hlava. Možná příští víkend?“
Dvě minuty nato mi poslala fotku skleničky s vínem a svých nohou v chlupatých ponožkách natažených na stole s popiskem: „Můj dnešní vrcholný společenský život. Není to se mnou strašná nuda?“
Díval jsem se na ten text a najednou, jako by se roztáhla opona, jsem to všechno viděl naprosto ostře a jasně. Celou tu obrovskou, absurdní iluzi.
Veronika nehledala chlapa. Nehledala rande, nehledala vztah, dokonce nehledala ani nezávazný sex. Seděla ve svém teplém obýváku, možná i s reálným přítelem vedle v pokoji, a cítila se obyčejně. Možná se cítila nedoceněná, možná se jen nudila. Otevřela Tinder ne proto, aby někoho potkala, ale aby se ujistila, že by mohla.
A já byl její zrcadlo. Zrcadlo, kterému stačilo napsat, a ono poslušně vyhodilo kompliment. Zrcadlo, které mělo obličej, jméno a reálný zájem. Tím víc to její ego hladilo. Fakt, že ji někdo aktivně zve ven a ona může velkoryse odmítnout a přitom ho dál držet na pomyslném digitálním vodítku, jí dával pocit obrovské moci.
Zavřel jsem aplikaci. Položil jsem telefon na stůl vedle toho svého vlažného piva a opřel se o zadní stranu pohovky.
Uvědomil jsem si, že Veronika v tom není sama. Za ty tři měsíce to byl zhruba pátý případ naprosto totožného vzorce. Skvělé psaní, spousta energie, vtipné narážky. A ve chvíli, kdy došlo na lámání chleba – na reálný střet s realitou u jednoho stolu – následovala brzda a výmluva. A pak okamžitá žádost o pozornost v podobě fotky, stížnosti na ex-přítele nebo otázky typu „Myslíš, že jsem moc náročná?“.
Byli jsme generace chlapů, co se snaží ulovit rybu v rybníku, kde jsou místo ryb jen plastové atrapy napojené na počítadlo lajků.
Prošli jsme si tím všichni. Stojíte tam v pátek večer, vnímáte ten svůj prázdný byt a říkáte si, že je přece normální chtít někoho potkat. Tak tu aplikaci otevřete. Zaplatíte ten směšně předražený poplatek, abyste viděli, komu se líbíte. A pak dobrovolně plníte bezednou studnu pozornosti holkám, pro které jste jen další notifikace na zamykací obrazovce.
Smazat profil, zachránit zbytky důstojnosti
„Haló, jsi tam? Neusnul jsi mi?“ pípl znovu telefon. Veronika se domáhala své pravidelné dávky. Potřebovala slyšet, že ne, že s ní rozhodně není nuda, že je úžasná a roztomilá.
Vzal jsem ten přístroj do ruky. Kůže mě najednou pálila. Nebyl jsem naštvaný na ni. Byl jsem naštvaný na sebe. Za to, že jsem přistoupil na tuhle hru a nechal se degradovat na úroveň chatovacího robota pro chvíle ženské samoty.
Otevřel jsem její profil. Smazat shodu. Zmizela. Bez vysvětlení, bez tečky.
Pak jsem přešel do nastavení samotné aplikace. Srolovat úplně dolů. Červené tlačítko s nápisem „Smazat účet“. Aplikace se mě snažila varovat. Zkoušela mi nabídnout pozastavení profilu, zkoušela mě znejistět tím, že ztratím všechny své pracně nasbírané zápasy.
Potvrdit.
Displej blikl a na obrazovce se objevila jen má prázdná domovská plocha s fotkou lesa, kterou tam mám už od loňského léta.
Místností se rozhostilo ticho. Ne to svíravé, čekající ticho, které vás nutí kontrolovat telefon každé dvě minuty. Bylo to ticho čisté, osvobozující.
Surová pravda o moderním randění přes obrazovky je taková, že jsme zaměnili lidskou blízkost za digitální pozornost. A dokud budeme my, muži, dobrovolně hrát roli bezplatných dodavatelů sebevědomí, tenhle kolotoč lží se nikdy nezastaví.
Dopil jsem pivo, zvedl se a šel spát. Ráno si udělám kávu a možná po cestě do práce usměju na ženu v tramvaji. Možná sklopí oči, možná se odvrátí. Ale aspoň to bude opravdové.
