Článek
Krájela jsem cibuli na dřevěném prkénku a v rádiu hrála nějaká stará písnička z devadesátek. Byl pátek, něco málo po šesté večer. Obyčejný, banální konec pracovního týdne.
Zámek ve vstupních dveřích zachrastil přesně tak, jak jsem byla za těch sedm let manželství zvyklá. Martinův klíč vždycky trochu drhnul, musel se na něj zatlačit.
Jenže hned po typickém klapnutí nenásledovalo obvyklé odhození tašky na botník. Následovalo podivné šoupání a tichý, cizí ženský hlas.
Nůž mi zůstal viset ve vzduchu centimetr nad rozkrojenou cibulí. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale nebylo to z těch štiplavých výparů. Tělo vždycky ví dřív než mozek, že se děje něco fatálního. Vlna ledového chladu mi vyjela od žaludku až do konečků prstů.
Otřela jsem si ruce do utěrky a vyšla z kuchyně do chodby.
Martin tam stál v jarním kabátu. Vedle něj si zrovna rozepínala kozačky žena. Mohlo jí být něco kolem osmadvaceti. Měla hezké, úhledně střižené mikádo, drahý béžový trenčkot a v ruce svírala víkendovou cestovní tašku. Nebyla to žádná laciná karikatura rozvracečky rodin z televizních seriálů. Vypadala normálně. Až na to, že stála na mé rohožce.
Večeře pro tři, kterou nikdo neobjednal
Martin si odkašlal. V jeho obličeji nebyla ani stopa po vině, studu nebo nervozitě. Naopak. Tvářil se s tou svou typickou manažerskou suverenitou, se kterou obvykle řešil krizové situace ve firmě.
„Leni, tohle je Sandra,“ pronesl klidně a ukázal na tu ženu. „Potřebujeme si sednout a vyřešit to jako dva rozumní, dospělí lidé.“
Sandra se na mě podívala. V jejích očích byl zvláštní mix soucitu a naprosté sociální slepoty. Nejspíš jí Martin po cestě v autě nakukal, že už spolu dávno nespíme, že jsme jen spolubydlící a že náš rozchod je vlastně jen formalita, kterou obě strany uvítají.
Nekřičela jsem. Nezačala jsem házet talíře ani hystericky plakat.
Místo toho jsem cítila, jak se celá moje bytost stahuje do jediného, nehybného bodu. Zírala jsem na tu cestovní tašku. Byla tmavě modrá, se zlatými zipy. Její okraj se dotýkal dřevěné lišty, kterou jsme s Martinem loni v létě společně lakovali.
„Vyřešit co?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl cize. Byl hlubší, zbavený jakékoliv intonace. Byl to zvuk stroje.
Martin si sundal kabát a pověsil ho na háček. Zcela automatický pohyb muže, který je doma. „Sandra u nás zůstane přes víkend. Odhlásila se z podnájmu dřív, než jsme čekali. Běžela jí výpovědní lhůta. My dva si zatím v klidu sedneme v obýváku, nalijeme si víno a domluvíme se, jak naložíme s majetkem a s rozvodem. Bude to tak pro všechny jednodušší.“
Chtěl mě postavit před hotovou věc. Chtěl využít momentu překvapení, paralyzovat mě šokem a rovnou mě vmanipulovat do role té „rozumné manželky“, která přece nebude dělat scény před návštěvou. Byla to jeho osvědčená taktika. Pokaždé, když něco provedl, vytvořil situaci, ve které by můj přirozený vztek vypadal jako hysterie.
„My vám nechceme ubližovat, paní Lenko,“ pípla Sandra a nervózně si popotáhla popruh kabelky. „Martin říkal, že jste spolu už dlouho nešťastní. Já se zdržím opravdu jen do neděle, než nám dají klíče od nového bytu.“
Podívala jsem se na ni. Byla to vlastně chudák. Naivní, hloupá holka, která uvěřila chlapovi s hezkým autem a obrovským egem.
„Do obýváku nepůjdeme, Martine. A víno si taky nenalijeme,“ řekla jsem a překvapilo mě, že se mi vůbec netřesou kolena. Cítila jsem naopak obrovský, pulzující příval energie. Adrenalin začal fungovat.
Když katastr nemovitostí přebije aroganci
Martin si povzdechl, nasadil ten svůj shovívavý úsměv a udělal krok směrem do kuchyně. „Leni, nekomplikuj to. Já vím, že je to šok. Ale já to tu platím, hypotéka je z mého účtu. Máme stejná práva. Sandra bude spát v hostinském pokoji a my to v klidu probereme. Nedělej z toho zbytečné drama.“
Zavřela jsem za sebou dveře od kuchyně. Postavila jsem se přímo před něj, takže musel zastavit, aby do mě nenarazil.
Dívala jsem se do očí muži, se kterým jsem plánovala dítě. Muži, kterému jsem prala košile a vařila večeře, zatímco on zjevně po večerech plánoval nový život s jinou ženou. Věřil si. Věřil, že mě má přečtenou. Že se rozpláču, zalezu do ložnice a nechám ho, aby převzal kontrolu nad celou situací.
„Ta hypotéka, Martine, je jenom na přístavbu garáže a na tvoje auto,“ řekla jsem. Vnímala jsem, jak se Sandra za jeho zády nervózně ošila. „Tenhle dům je můj. Byl můj tři léta předtím, než jsme se vůbec poznali. Dostala jsem ho od rodičů a v předmanželské smlouvě, kterou jsi tak vehementně chtěl podepsat kvůli své firmě, je jasně napsané, že výlučně můj zůstane.“
Martinův shovívavý úsměv zmizel. Rysy v jeho obličeji najednou ztvrdly a kůže kolem očí získala zašedlý nádech. Najednou to nebyl sebevědomý manažer s dokonalým plánem. Byl to chlap, kterému právě došlo, že si špatně spočítal karty.
„Co to plácáš? Jsme manželé, mám tu trvalé bydliště!“ vyhrkl a tón jeho hlasu šel o oktávu výš.
„To máš. Ale to ti nedává právo přivést si sem cizí ženskou a dělat z mého domu hotel. Máš přesně deset minut na to, aby sis sbalil to nejnutnější do tašky, a vypadnete oba. Zbytek věcí ti pošlu v krabicích kurýrem na adresu, kterou mi napíše tvůj právník.“
Sandra udělala krok dozadu k domovním dveřím. Její ruka už visela na klice. Byla bledá. Tohle zjevně nebyla ta verze příběhu, kterou jí Martin cestou sem vyprávěl.
„Leni, neblázni. Přece mě nevyhodíš na ulici v pátek večer. To mi nemůžeš udělat,“ zkusil to znovu, tentokrát hrál na city. Taktika číslo dvě. Ublížený chlapec.
Neodpověděla jsem. Došla jsem k botníku, vzala jsem z poličky černý fix a balík velkých igelitových pytlů na odpadky, které jsem včera koupila. Hodila jsem mu roli k nohám.
„Osm minut, Martine. Jinak volám policii, že tu mám cizí osobu, která odmítá opustit můj pozemek.“
Ticho po bouři
Nikdy nezapomenu na zvuk toho zipu, když Sandra brala svou cestovní tašku a potichu, bez jediného slova vyklouzla ven do chladného večera. Nechala ho v tom samotného.
Martin neřekl už ani slovo. Bral věci ze skříně v předsíni, cpal je do černého plastového pytle a tváře mu hořely ponížením. Chtěl odejít jako král, který velkoryse přenechá své ženě čas na smíření. Místo toho odcházel s igelitkou přes rameno, vyhozený z domu, o kterém si celá léta myslel, že mu tak nějak automaticky patří.
Když se za ním zaklaply dveře, opřela jsem se zády o zeď. Teprve tehdy se mi začaly třást ruce. Nohy mi vypověděly službu a já se svezla na zem vedle botníku.
Seděla jsem na studené dlažbě. Vzduch v předsíni ještě pořád voněl po jeho vodě po holení a po jejím parfému. V kuchyni na prkénku ležela nedokrojená cibule a rádio pořád hrálo.
Rozbrečela jsem se. Brečela jsem kvůli ztraceným rokům, kvůli iluzi, kterou jsem si celou dobu pěstovala. Ale mezi těmi slzami byla i zvláštní, drsná úleva.
Nemusela jsem se domáhat vysvětlení. Nemusela jsem poslouchat lži, odpouštět a zkoušet slepovat něco, co už bylo dávno rozbité. Udělal mi tu nejlepší možnou službu. Tím, že mě chtěl maximálně ponížit ve vlastním domě, mi vlastně daroval absolutní svobodu. Ukázal mi svou pravou tvář v takové nahotě, že nešlo mít pochybnosti.
Lidé si k vám dovolí jen tolik, kolik jim sami umožníte. A když vám někdo pošlape vaše hranice v obýváku, není čas na kompromisy a víno. Je čas vyměnit zámky.
Dnes je to rok. Dům voní čistotou, občas se tu zastaví kamarádky na kávu. Martin bydlí v pronajatém 2+kk. Sandra s ním nezůstala ani do Vánoc. Zjistila totiž, že muž, který nedokáže s respektem odejít od vlastní ženy, pravděpodobně nebude mít respekt ani k té další.
A já? Já si každé ráno vařím kávu v kuchyni, do které už nikdy nevstoupí nikdo, koho bych tam sama nepozvala.
