Článek
Klepalo se mi koleno. Ne z nervozity, ale z toho pulzujícího vzteku, který se mi v krvi hromadil už od včerejšího odpoledne. Seděl jsem v prosklené zasedačce, ze které byl výhled na zbytek našeho moderního open spacu, a v ruce žmoulal obyčejnou bílou složku.
Naproti mně seděl Robert. Můj šéf, spolumajitel firmy a člověk, který mi poslední čtyři roky vytrvale tvrdil, že u nás se na oficiality nehraje, protože jsme přece jedna velká rodina.
Dneska jsem ale nepřišel probírat rodinné vztahy. Přišel jsem si pro peníze, které mi patřily. Nebo pro konec, který jsem měl udělat už dávno.
Pamatuji si svůj první den v téhle agentuře. Byl jsem nadšený. Pila se tu výběrová káva, v pátky se objednávala pizza na firemní účet a všichni si tykali. Jako mladý grafik jsem měl pocit, že jsem vyhrál životní jackpot.
Jenže časem tyhle benefity dostaly hořkou pachuť. Rychle jsem zjistil, že pizza v pátek večer znamená, že se od vás očekává práce do noci. Tykání se šéfem zase znamenalo, že bylo strašně trapné říct si o proplacení víkendových pohotovostí. „Přece nás v tom teď nenecháš, kámo, máme před releasem,“ říkal mi Robert pravidelně, zatímco mě poplácával po rameni.
A tak jsem je v tom nenechal. Dřel jsem. Z juniora jsem se stal seniorem, který tahal ty nejtěžší projekty, hasil průšvihy po ostatních a po večerech zvedal telefony hysterickým klientům.
Laciná pizza místo odměn
Zlom přišel před měsícem. Přijali jsme nového kluka do týmu. Jmenoval se Filip, bylo mu čtyřiadvacet a měl čerstvý diplom, sebevědomí na rozdávání, ale o reálné praxi nevěděl vůbec nic. Dostal jsem ho na starost. Měl jsem ho zaučit, předat mu část své agendy a udělat z něj fungující článek našeho „týmu“.
Trávil jsem s ním hodiny. Vysvětloval jsem mu naše procesy, opravoval po něm triviální chyby a kryl mu záda, když odeslal špatné podklady do tisku. Bral jsem to jako investici. Říkal jsem si, že až se zapracuje, konečně se mi uleví.
Včera odpoledne mě Filip poprosil, jestli bych mu nepomohl nastavit v našem interním systému daňové slevy. Nechal mi svůj odemčený notebook na stole a odešel si pro kávu.
Nechtěl jsem slídit. Opravdu ne. Ale když se mi na obrazovce načetla jeho personální karta, ta čísla mě praštila přímo do očí.
Filipův nástupní plat byl o dvacet pět tisíc korun vyšší než to, co jsem po čtyřech letech dřiny, povyšování a nekonečných přesčasů bral já.
Zíral jsem na ten monitor a cítil jsem fyzickou nevolnost. V krku se mi stáhl sval a do uší mi naskočil tupý, hučivý zvuk. Měl jsem pocit, že ze mě někdo právě vysál všechen vzduch. Nebyl to omyl. Byla to hrubá mzda kluka, kterého jsem právě učil, jak se správně exportuje PDF.
Tabulky nebrečí
V tu chvíli mi došlo všechno. Ty Robertovy řeči o tom, jak je těžká doba a firma si teď nemůže dovolit navyšovat rozpočty. Ty řeči o tom, že se musíme všichni trochu uskromnit, abychom přežili krizi. Byla to lež. Peníze byly, jen se rozdávaly těm, kteří o ně uměli říct u pohovoru, zatímco ti loajální byli považováni za levný, samozřejmý inventář.
„Tak co pro mě máš, Tome?“ vytrhl mě z myšlenek Robertův hlas v zasedačce. Usmíval se a v ruce držel svůj oblíbený hrnek s firemním logem.
Položil jsem před něj tu bílou složku. Nebyla v ní hned výpověď. Byl tam vytištěný přehled mých projektů za poslední rok. Byly tam vypsané víkendy, které jsem strávil nad klávesnicí, a klienti, které jsem firmě zachránil.
„Roberte, potřebuju dorovnat plat,“ řekl jsem klidně. „Ne o pár procent. Chci částku, která odpovídá mé práci a mé zodpovědnosti. A vím, jaké jsou teď na trhu, i u nás ve firmě, standardy.“
Usmál se, ale ten úsměv mu nedosáhl k očím. Narovnal se v křesle a nasadil svůj typický manažerský výraz. „Tome, ty víš, jak si tě vážím. Jsi jeden z našich klíčových lidí. Ale tenhle kvartál je to fakt napjaté. Znáš čísla. Pojďme se o tom pobavit v lednu, to už budou uzavřené nové smlouvy…“
„Ne, Roberte. Nepobavíme se v lednu,“ přerušil jsem ho a překvapilo mě, jak pevně můj hlas zní. „Buď mi ten plat od prvního zvedneš na úroveň, o kterou si říkám, nebo tady okamžitě končím.“
Když dojdou fráze
Robert ztuhl. Vteřinu nebo dvě na mě jen zíral. Zřejmě čekal, že sklopím hlavu a spokojím se s dalším neurčitým slibem, jako jsem to udělal už třikrát předtím.
Potom se jeho tvář změnila. Spadla z něj ta maska kamarádského šéfa a objevila se čistá, podrážděná arogance.
„Vyhrožuješ mi?“ procedil mezi zuby. „Myslíš, že jsi nenahraditelný? Víš, kolik grafiků teď čeká na úřadu práce? Jestli si myslíš, že mě můžeš takhle tlačit ke zdi, tak to se pleteš. Tohle není přístup, který bych v našem týmu toleroval.“
„Netlačím tě ke zdi. Jen nastavuju cenu za svůj čas,“ odpověděl jsem. Z kapsy jsem vytáhl druhý, přeložený papír. Byla to výpověď. Datovaná k dnešnímu dni. Položil jsem ji na ty tabulky s přesčasy.
„Tady nejde o peníze, Tome, tady jde o princip. Ty tu teď rozbíjíš partu kvůli svýmu egu,“ zkusil to naposledy, s tónem ukřivděného rodiče.
„Nerozbíjím partu. Odcházím z byznysu, který pro mě přestal být výhodný. Měj se, Roberte.“
Zvedl jsem se ze židle dřív, než stihl cokoliv dodat. Vyšel jsem ze zasedačky zpátky do toho hučícího open spacu. Lidé ťukali do klávesnic, v kuchyňce zrovna pískala konvice na kávu a Filip, můj nový, skvěle placený kolega, měl na uších sluchátka a sledoval nějaké video na YouTube.
Šel jsem rovnou ke svému stolu. Vzal jsem si prázdnou krabici od papírů a začal do ní skládat své věci. Hrneček, pár knih, náhradní nabíječku. Ruce se mi pořád trochu třásly, ale už to nebyl vztek. Byla to čistá, krystalická úleva. Jako by ze mě spadl dvacetikilový batoh, který jsem celou dobu nesl v domnění, že to tak prostě má být.
Když jsem odcházel k výtahům, nikdo se mě neptal, co dělám. Lidé v těchhle firmách jsou naučení se moc nevyptávat.
Vyšel jsem před budovu do studeného podzimního odpoledne. Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že mě čekají těžké týdny. Hledání práce, obíhání pohovorů, možná i stres s placením hypotéky, než se něco objeví.
Ale ten pocit, že už mě nikdo nebude opíjet rohlíkem a levnou pizzou, byl k nezaplacení.
Surová pravda o loajalitě v moderní práci je taková, že funguje jen jedním směrem. Firmy po vás chtějí rodinnou oddanost, ale když přijde na dělení zisku, najednou je to jen chladný byznys. A jediný způsob, jak v tomhle byznysu neprohrát, je znát svou vlastní cenu a nebát se od stolu odejít, když vám nabízejí drobné.
