Článek
Karel byl vždycky typ muže, který na výměnu žárovky potřeboval návod a na kapající kohoutek instalatéra. Nikdy mi to nevadilo, jeho kvality byly jinde – byl sečtělý, klidný, spolehlivý. Jenže s úderem pětašedesátky a posledním dnem v kanceláři se něco změnilo. Ztratil svou vizitku, svou židli, svůj status. Najednou se cítil nepotřebný. Když si přinesl domů první sadu profi nářadí v kufříku, oči mu zářily jako malému klukovi. „Ušetříme, Martičko,“ říkal nadšeně. „Všechno se naučím na internetu. Dneska to zvládne každý.“ Byla jsem ráda, že má koníček. Že nesedí u televize a nenadává na politiku. První týdny jsem přehlížela drobnosti – křivě pověšenou poličku v předsíni, ze které padaly klíče, nebo dvířka u linky, která po jeho „seřízení“ nešla dovírat. Chválila jsem ho. Chtěla jsem ho podpořit. Netušila jsem, že tím krmím monstrum, které brzy spolkne celý náš dům.
Situace eskalovala před měsícem. Karel prohlásil, že obklady v koupelně jsou „retro“ a že to zvládne předělat sám. „Karle, prosím tě,“ zkoušela jsem to opatrně. „To je odborná práce. Objednáme pana Nováka, máš bolavá záda…“ „Nováka?“ urazil se. „Vždyť si účtuje nekřesťanské peníze! Já jsem si nastudoval videa. Mám na to systém.“ V jeho hlase byla taková naléhavost, taková potřeba dokázat mi (a hlavně sobě), že ještě nepatří do starého železa, že jsem ustoupila. Byla to chyba.
Od té doby žijeme v pekle. Koupelna je vymlácená na cihlu. Všude je jemný bílý prach, který sedá na nábytek, do jídla, do mých vlasů. Zvuk sbíječky a brusky mi trhá uši od rána do večera. Ale nejhorší byl včerejší večer. Karel mě pyšně zavolal, abych se podívala na první řadu nových obkladů. Vešla jsem do té spouště. Stál tam, upocený, v montérkách o dvě čísla větších, s výrazem vítěze olympijských her. Podívala jsem se na stěnu. Dlaždice byly nalepené křivě. Spáry měly někde dva milimetry, jinde centimetr. Rohy na sebe nenavazovaly. Celá ta stěna působila dojmem, že se kácí. Bylo to amatérské, ošklivé a nevratné. Drahý italský obklad byl zničený. „Tak co?“ zeptal se a otřel si čelo hřbetem ruky. „To je jiná, co? Rovný jako když střelí.“
Sevřel se mi žaludek. Měla jsem na jazyku pravdu. Chtěla jsem křičet: „Je to příšerné! Zničil jsi to! Okamžitě to sundej a zavolej řemeslníka!“Ale pak jsem se mu podívala do očí. Viděla jsem v nich strach. Strach stárnoucího muže, že už je k ničemu. Že jeho svět se zmenšil na čtyři stěny a pokud nezvládne ani tohle, tak už nezvládne nic. „Je to… je to kus práce, Karle,“ vypravila jsem ze sebe a polkla hořkou slinu. „Ale jsi hrozně unavený. Pojď si dát kávu.“
V noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle něj, poslouchala jeho oddechování a přemýšlela, co dál. Náš dům, mé jediné útočiště, se mění v chaos. Zakopávám o kabely, myji se v lavoru, protože vana je plná suti. Ale uvědomila jsem si, že tady nejde o dlaždice. Jde o jeho důstojnost. Pokud mu řeknu, že je neschopný „patlal“, vezmu mu to poslední, co ho drží nad vodou – pocit užitečnosti. Na druhou stranu, nemůžu žít v ruině jen proto, abych hladila jeho ego. Musí existovat hranice mezi láskou a sebedestrukcí našeho bydlení.
Dnes ráno jsem vymyslela plán. Nebudu mu říkat, že to dělá špatně. Řeknu mu, že o něj mám strach. Že se mi zdá, že ho bolí záda víc, než přiznává, a že bychom si měli najmout „pomocníka“ na ty těžké práce, zatímco on bude dělat „stavbyvedoucího“ a dozorovat. Zaplatím řemeslníka, který to po něm tajně opraví, nebo ho bude nenápadně vést. Bude to stát dvakrát tolik peněz a spoustu diplomacie. Ale je to daň za to, že můj muž neztratí tvář. Dívám se na tu křivou zeď v koupelně a vidím v ní metaforu našeho stáří. Není to dokonalé, je to trochu nakřivo, trochu to drhne, ale drží to pohromadě jen díky ohleduplnosti a milosrdné lži. A možná, že ty křivé kachličky tam nechám. Jako připomínku toho, že se snažil.
