Článek
Podívejme se na to pragmaticky. Týden má 168 hodin. Z toho věnujeme práci, spánku a logistice většinu času. Víkend má být odpočinek. Když naše děti (6 a 8 let) začnou ječet a skákat po gauči, moje hladina stresu stoupá do červených čísel. Naši tátové to měli jednoduché. Řekli: „Jdi ven a vrať se, až se rozsvítí lampy.“ Nebo nás posadili před televizi na Magion a nikdo neřešil, jestli nám to zkracuje pozornost. Přežili jsme. Máme vysoké školy, práci, rodiny.
Dnešní doba ale vytvořila mýtus „Aktivního Rodiče“. Rodič nesmí odpočívat. Rodič musí rozvíjet. Musí vymýšlet kreativní hry, montessori aktivity a budovat neuronové spoje. Já v tom ale vidím jednoduchou matematiku: Vyčerpaný a nervózní otec je pro rodinu horší než otec, který si na hodinu odpočine, zatímco děti hrají Minecraft.
V sobotu odpoledne žena odešla na nákup. Děti začaly „válku o polštáře“, která rychle eskalovala v pláč a rvačku. Měl jsem toho dost. Chtěl jsem si v klidu přečíst zprávy a vypít kafe, které nebude studené. Sáhl jsem do skříňky. Vytáhl jsem dva tablety. „Tady. Máte hodinu. Hrajte si, ale potichu,“ řekl jsem velitelským tónem. Efekt byl okamžitý. Jako by někdo vypnul zvukovou stopu u válečného filmu. V domě se rozhostilo ticho. Slyšel jsem tikat hodiny. Sedl jsem si do křesla, natáhl nohy a cítil se jako manažer, který efektivně vyřešil krizi na pracovišti. Delegoval jsem výchovu na Apple. A necítil jsem ani špetku viny. Cítil jsem úlevu.
Idylka trvala přesně 55 minut. Pak klaply dveře. Manželka vešla s taškami, uviděla mě v křesle a děti na gauči s modře zářícími obličeji. Tašky dopadly na zem. „Jak dlouho už tam jsou?“ zeptala se hlasem, který nevěstil nic dobrého. „Chvíli. Potřeboval jsem klid,“ přiznal jsem barvu.
Následovala přednáška, kterou jsem už slyšel, ale tentokrát byla obohacena o nové poznatky z nějakého podcastu o vědomém rodičovství. "Víš, co to dělá s jejich dopaminem? Víš, že si tím pěstují závislost? Proč jsi s nimi nehrál deskovky? Proč jsi je nevzal ven, i když prší? To jsi tak líný se jim věnovat?"Tablety byly okamžitě zabaveny. Děti začaly ječet (abstinenční příznaky, já vím, ironie), žena byla naštvaná a já jsem byl za vyvrhele. Já jsem viděl vyřešený problém a odpočaté rodiče. Ona viděla selhání a poškozené mozky svých dětí.
Tohle není o tom, že bych nechtěl trávit čas s dětmi. Miluju je. Ale mrzí mě ten tlak na dokonalost. Mrzí mě, že moje potřeba ticha a odpočinku je brána jako sobectví.Žijeme v době, kdy se technologie démonizují, přitom jsou součástí našeho světa. Moje žena nevidí Minecraft jako „kreativní stavění“, vidí ho jako „pasivní konzum“. Nevidí, že jsem díky té hodině klidu nabral energii na to, abych s nimi večer blbnul ve vaně. Vidí jen tu hodinu „hříchu“.
Když jí dám argument, že já jsem v jejich věku čučel na Toma a Jerryho a jsem normální, řekne mi, že „doba je jiná“. Ano, je. Je plná úzkosti z toho, že když dítěti nedáme 100 % pozornosti, vyroste z něj asociál. Můj jazyk lásky je: „Postarám se, aby v domě byl klid a nikdo se nezabil.“ Její jazyk lásky je: „Musím je neustále stimulovat, aby v životě uspěli.“
