Článek
Jsem chlap. Mám rád fyziku. A vím, že energie se nedá vyrobit, jen přeměnit. Člověk má baterku, která má 100 %. Pokud dáte 40 % dětem, 40 % práci a 20 % leštění klik, na manžela zbyde 0 %. Nula. Matematika nepustí. Dívám se kolem sebe a vidím epidemii „superžen“. Sociální sítě jim namluvily, že dobrá matka musí mít navařeno bio, vypráno v eko a večer musí mít byt jako z katalogu IKEA. Náš táta přišel domů, máma mu dala ohřátý guláš, nádobí se nechalo na lince „odmočit“ a oni si sedli k televizi a drželi se za ruku. Dnes? Dnes žijeme v muzeích, kde se nesmí nic pohnout, ale kde chybí život.
Já nepotřebuju sterilní podlahu. Já potřebuju ženu, která se na mě usměje, která má sílu mě obejmout a která neusne tři vteřiny poté, co si lehne. Moje priorita je živý vztah. Její priorita je mrtvý předmět (uklizený byt).
Včera to vygradovalo. Celý den kmitala. Taxikařila, vařila, učila se se synem vyjmenovaná slova. Večer vypadala jako stín. Stála u dřezu, agresivně drhla nějaký pekáč. Přistoupil jsem k ní zezadu. Chytil jsem ji jemně za boky a pošeptal jí do ucha: „Zlato, vykašli se na to. To neuteče. Pojď si radši lehnout ke mně, pustíme si film, dáme si víno… nebo cokoliv jiného.“
Myslel jsem to jako vysvobození. Jako propustku z vězení domácích prací. Chtěl jsem jí říct: Miluju tebe, ne tvůj výkon u dřezu.Cítil jsem se jako rytíř, co ji chce odnést z bojiště.
Otočila se na mě. V očích neměla jiskru, ale vztek. Odstrčila mě mokrou rukou. "Tobě se to řekne, vykašli se na to! Kdo to asi tak udělá? Trpaslíci? Tobě je jedno, že tu bude smrad? Že ráno nebude čistá lžička?"Zvýšila hlas. „Ty vidíš jen to svoje. Že si chceš vrznout. Ale že já padám na hubu, abychom tu nežili v chlívě, to nevidíš. Kdybys mi radši pomohl, místo těch keců!“
Byl to výbuch sopky. Ztuhl jsem. Moje nabídka intimity a relaxu byla přeložena jako: Jsem sobec, co ji chce zneužít a neváží si její práce.Snažil jsem se argumentovat: „Ale já to klidně udělám ráno. Nebo to dáme do myčky zítra. Jde mi o tebe.“Marně. „Já nemůžu vypnout, když je tu bordel!“ křičela už s pláčem a vrátila se k drhnutí, tentokrát s takovou vervou, že jsem se bál o smalt. Odešel jsem do obýváku. Sám.
Tohle není jen o sexu. I když, ruku na srdce, i o tom to je. Jsme manželé, ne spolubydlící. Ale bolí mě ta podstata. Bolí mě, že nádobí má přednost před námi.Že ten „bordel“, o kterém mluví (což jsou reálně dva talíře a hrnek), je pro ni větší hrozbou než to, že se nám rozpadá citové pouto.
Je obětí marketingu a tlaku okolí. Má v hlavě imaginární porotu, která ji přijde zkontrolovat o půlnoci, a pokud najde drobek, odsoudí ji k trestu smrti. Já se jí snažím dát svobodu. Říkám jí: „Jsi dost dobrá, i když není uklizeno.“Ona to ale neslyší. Slyší jen: „Jsem líný a chci po tobě sex.“Můj jazyk lásky je fyzický kontakt a společný čas. Její jazyk lásky se bohužel změnil na službu rodině do roztrhání těla. A v tomhle nastavení pro mě není místo.
