Článek
Tchán, pan Josef, není žádný krutý člověk. Je to hospodář ze staré školy. O svá zvířata se stará s láskou, vstává k nim za svítání, mluví na ně. Pro něj a pro celou Petrovu rodinu není zabijačka aktem násilí, ale vyvrcholením celoroční péče, svátkem hojnosti a rodinné sounáležitosti. Celé roky jsem se těmto akcím vyhýbala. Vymlouvala jsem se na práci, na nachlazení. Letos to ale nešlo. Byli jsme svoji prvním rokem a tchyně mě s úsměvem, který nepřipouštěl odpor, požádala o pomoc v kuchyni. „Klárko, nemusíš nic jíst,“ říkala konejšivě. „Jen nám pomůžeš krájet cibuli, míchat kroupy. Chceme tě tam mít.“ Souhlasila jsem. Chtěla jsem jim dokázat, že nejsem ta „nafoukaná městská citlivka“, za kterou mě možná v duchu měli. Chtěla jsem být součástí klanu.
To ráno bylo mrazivé a vzduch voněl dřevem a vřící vodou. Na dvoře se sešli sousedé, kolovala slivovice na zahřátí. Všichni se smáli, panovala tam atmosféra pospolitosti, kterou jsem jim svým způsobem záviděla. Byla v tom jistá poctivost – vědět, odkud jídlo pochází, nebrat ho jako anonymní balíček ze supermarketu. Snažila jsem se držet v kuchyni, daleko od dvora. Krájela jsem hory česneku a poslouchala tchynino vyprávění. Pak ale tchán zavolal: „Petře! Klárko! Pojďte nám podržet necky!“ Petr se na mě podíval s omluvným výrazem. „Jen na chvilku, zlato. Prosím.“
Vyšla jsem ven. A tam jsem ho uviděla. Pašíka, kterého jsem v létě drbala za uchem, když jsme byli na návštěvě. Byl klidný, důvěřivý. Tchán k němu přistoupil s řezníkem. Všimla jsem si té zvláštní, až posvátné vážnosti v tchánově tváři. Nebyla v tom nenávist, byla v tom nutnost. Jenže pak přišel ten moment. Výstřel. Pád. A ta náhlá, brutální proměna živého tvora v surovinu. Kolem mě všichni začali fungovat jako dobře namazaný stroj. Ženy přispěchaly s nádobami, muži zvedali těžké tělo. Smáli se, povzbuzovali se. Byla to oslava života skrze smrt. A já tam stála, neschopná pohybu. V uších mi neznělo veselí, ale ticho, které po tom výstřelu zbylo. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo, jak se mi podlamují kolena. Nebylo to jen o tom, že mi je líto zvířete. Byl to hluboký, existenciální otřes z toho, jak rozdílně vnímáme svět. Pro ně to byl úspěch. Pro mě to byla poprava přítele.
„Klárko, podej tu sůl!“ křikla na mě tchyně v zápalu práce. Podívala jsem se na ni, na své ruce, které se třásly, a na krev na sněhu. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nezačala jsem ječet ani jim nadávat do vrahů. Prostě jsem se sesypala. Tichý, nezastavitelný pláč, který nešel ovládnout. Musela jsem utéct. Zamkla jsem se v ložnici v podkroví a strčila si hlavu pod polštář, abych neslyšela ty zvuky z dvora, tu bujarou radost, která mi najednou připadala tak vulgární.
Když za mnou Petr po hodině přišel, voněl uzeným masem a česnekem. Chtěl mě obejmout, ale já jsem ucukla. Ne proto, že bych ho nemilovala. Ale ten pach… ten pach byl pro mě v tu chvíli nepřekonatelnou bariérou. „Oni to nemyslí zle, Kláro,“ řekl tiše a sedl si na kraj postele. „Je to tradice.“ „Já vím,“ odpověděla jsem a hlas se mi chvěl. „Já je nesoudím, Petře. Vážím si toho, jak to dělají. Ale nemůžu být toho součástí. Nemůžu se tvářit, že to je pro mě normální. Moje srdce to neumí.“
Zbytek dne jsem strávila v pokoji. Tchyně mi později přinesla talíř s buchtami – jediným jídlem bez masa. Byla zaražená, možná trochu uražená, že jsem „zkazila atmosféru“, ale neřekla nic zlého. Odjížděli jsme mlčky. Dnes už vím, že jsem tu propast nepřeklenula, ale naopak prohloubila. Už se nikdy nebudu snažit zapadnout za cenu vlastního traumatu. Respektuji jejich svět – svět, kde smrt je přirozenou součástí života a jídla. Ale můj svět je jiný. A pokud máme jako rodina fungovat, musí oni respektovat, že na příští zabijačku už nepřijedu. Někdy je největším projevem lásky k rodině to, že si nastavíte hranice, abyste je nemuseli nenávidět.
