Článek
S Vlastou se známe z bývalé práce. Obě máme dospělé děti a peníze si hlídáme. Když jsme si začaly vybírat společný týden u moře, připadalo nám to skoro troufalé.
Každý měsíc jsme daly něco stranou. Já přestala kupovat obědy v práci, Vlasta si vzala několik sobotních směn v obchodě.
Nakonec jsme zaplatily zájezd do Egypta. Vybraly jsme malý pokoj s balkonem a dlouho zvažovaly, jestli si připlatit za výhled na moře.
Nepřiplatily jsme si. Říkaly jsme, že na pokoji stejně sedět nebudeme.
Pas jsem zkontrolovala pozdě
Doklady jsem měla připravené v kabelce už od večera. Podívala jsem se, jestli pas opravdu mám. Datum uvnitř mě nenapadlo zkontrolovat.
U přepážky mi ho pracovnice vrátila.
„Tenhle už je prošlý.“
Nejdřív jsem se usmála, jako bych jí snad mohla vysvětlit nějaký omyl. Pak jsem uviděla datum. Platnost skončila před měsícem.
Vlasta vystoupila z fronty a přitáhla svůj kufr k mému.
„Tak co teď?“
Chodily jsme spolu mezi přepážkou a informacemi. Pořád jsem opakovala, že jsem s tím pasem přece ještě nedávno cestovala. Nic to neměnilo.
Nakonec bylo jasné, že neodletím.
Vlasta se podívala na hodiny. Pak na svůj kufr.
„Renato, zlobila by ses, kdybych jela?“
Chtěla jsem říct, že bych byla ráda, kdybychom odjely z letiště spolu. Jenže před chvílí jsem ji slyšela mluvit o sobotách, které kvůli zájezdu odpracovala.
„Jeď. Přece to nezahodíme obě.“
„Opravdu?“
Přikývla jsem. Objala mě a ještě se od vstupu do kontroly otočila. Zamávala jsem jí, dokud nezmizela.
Večer přišly fotografie
Domů jsem dojela autobusem. Kufr jsem nechala stát v předsíni a snědla rohlík připravený na cestu.
Vlasta napsala po přistání, že dorazila v pořádku. Odpověděla jsem, že jsem doma. Přidala jsem, ať si to užije.
Večer jsem měla telefon položený vedle talíře. Myslela jsem, že zavolá a zeptá se, jak mi je. Že jí povím, jak hloupě jsem si připadala při návratu se sousedkou ve výtahu.
Místo hovoru přišly fotografie pokoje, bazénu a večeře.
Pod poslední napsala: „Tak už jsem konečně tady. Je tu nádherně!“
Věděla jsem, že mi nechce ublížit. Přesto jsem se rozplakala nad talířem, ze kterého jsem ještě nezačala jíst.
Další den jsem jí napsala, že jsem z toho pořád špatná. Odpověděla, že je to hrozná škoda a že by se mi tam líbilo.
Pak přidala snímek lehátka ve stínu.
Do práce jsem se vrátila až po dovolené. Volné dny jsem strávila doma. O nový pas jsem požádala, ale od přepážky jsem odcházela bez jakékoli radosti.
Celé album jsem vidět nechtěla
Po návratu mě Vlasta pozvala na kávu. Přinesla mi malou misku a hned začala hledat fotografie v telefonu.
„Počkej, tuhle musíš vidět. Tam jsme večer chodili sedět s jedněmi manželi z Brna.“
„Vlasto, dneska prosím ne. Já se na celý ten týden ještě dívat nedokážu.“
Zarazila se.
„Ale vždyť jsi mi řekla, ať jedu.“
„To jsem myslela vážně. Jen jsem čekala, že mi aspoň zavoláš.“
„Psaly jsme si každý den.“
„Já vím. Jenže já seděla doma a chtěla jsem slyšet někoho známého.“
Vlasta položila telefon na stůl.
„Proč jsi mi nenapsala, ať zavolám?“
„Nevím. Asi jsem čekala, že tě to napadne samotnou.“
Nebylo mi příjemné to přiznat. Mohla jsem o hovor požádat. Místo toho jsem jí na zprávu o výletu napsala jen: To je hezké.
„Já se trochu bála zavolat,“ řekla. „Nevěděla jsem, co bych ti řekla.“
Telefon schovala. Vyprávěla jsem jí o sousedce, která se ve výtahu ptala, jestli nám zrušili let. I o tom, jak jsem první večer čekala u večeře. Tentokrát mě nechala domluvit.
Na další cestu jsme se nedomluvily
S Vlastou se pořád vídáme. Někdy mluví i o dovolené a já už ji nemusím zastavovat. Misku jsem si nechala, používám ji na oříšky.
Nedávno mi poslala nabídku zájezdu na příští rok. Odpověděla jsem, že zatím nic objednávat nechci. Napsala, že rozumí.
Vím, že můj pas nebyla její starost. Odlet jí nevyčítám a nezapomněla jsem, že z fronty nejdřív vystoupila se mnou.
Přesto mě mrzí, že jsme se po těch letech znaly dost na společný pokoj, ale neuměly jsme si říct, co potřebujeme, když jedna z nás zůstala doma. Na další dovolenou teď šetřím sama. Ještě nevím, s kým na ni pojedu.
