Článek
S Evou jsme letos v létě objednaly čtyři noci v malém apartmánu v Mariánských Lázních. Na listopad nabízeli slevu a nám vyhovovalo, že budeme mít vlastní kuchyňku a nemusíme nikam autem. Jenže v září mi ve firmě zrušili pravidelné odpolední směny, které tvořily znatelnou část mého příjmu. Pobyt už byl zaplacený a já se na něj těšila, takže jsem ho rušit nechtěla. Po zaplacení vlaků jsem si na jídlo a všechno ostatní vyhradila patnáct set korun. Evě jsem řekla jen to, že tentokrát potřebuji šetřit. Odpověděla, že ona také nechce utrácet za zbytečnosti. Považovala jsem tím věc za vyřízenou, ačkoli jsem vůbec nevěděla, co pro ni zbytečnost znamená.
První odpoledne jsme se prošly po kolonádě a Eva navrhla kavárnu, kterou si našla už doma. U dveří jsem četla nabídku a počítala, kolik mi zbude, když si dám jen čaj. Nakonec jsem souhlasila, protože jsem nechtěla začínat dovolenou odmítáním. Když si Eva objednala kávu a dort, zeptala se, proč si také něco nedám. Vymluvila jsem se na pozdní oběd ve vlaku. Druhý den chtěla rezervovat masáž a po ní zajít na oběd. Řekla jsem, že masáž vynechám, a ona okamžitě nabídla, že mi ji zaplatí. Prý má radost, že jsme konečně někam vyjely spolu. Jednou jsem její nabídku přijala. Při placení jsem však stála stranou a večer měla potřebu alespoň umýt všechno nádobí a připravit jí snídani.
Eva po mně nic takového nechtěla. Přesto jsem si každou další nabídku překládala jako připomínku, že na její dovolenou nestačím. Když se ráno ptala, jestli půjdeme do cukrárny, tvrdila jsem, že bych se raději ještě dospala. Jakmile odešla, oblékla jsem se a šla sama do parku s rohlíkem v kapse. Po návratu jsem vyprávěla, kde všude jsem byla, a teprve při jejím překvapeném pohledu mi došlo, jak to vypadá. Odpoledne jsem zase odmítla placenou výstavu s tím, že mě to téma nezajímá. Eva už nic nenavrhovala a večer dlouho prohlížela telefon. Vadilo mi, že spolu skoro nemluvíme, ale přitom jsem dál hledala výmluvy místo jediné pravdivé odpovědi. Styděla jsem se říct částku, kterou jsem měla v peněžence.
Spor přišel třetí den, když mi Eva oznámila, že na večer zamluvila stůl v restauraci. Ukázala mi jídelní lístek a řekla, že tentokrát určitě vyberu něco i já. Nejlevnější hlavní jídlo stálo skoro tolik, kolik jsem chtěla utratit za celý den. Zeptala jsem se, proč něco objednává bez domluvy. Eva odpověděla, že stůl může zrušit, ale už neví, co bych vlastně chtěla dělat. Nabídla, že večeři zaplatí, a já na ni vyjela, že nechci být čtyři dny její host. Zarazila se a položila telefon na stůl. Prý si připadá, jako by mě sem přivezla proti mé vůli. Stála jsem u linky s otevřeným sáčkem těstovin a najednou mě rozčilovala i ta obyčejná večeře, kterou jsem si předem naplánovala. Neměla jsem vztek jen na Evu. Zlobila jsem se, že se ani na výletě nedokážu přestat bát dalších výdajů.
Nakonec jsem si sedla a řekla jí, že z původních patnácti set mám ještě šest set čtyřicet korun. Vysvětlila jsem, že směny nedostanu zpátky ani příští měsíc a doma mě čeká vyúčtování elektřiny. Eva chvíli mlčela. Myslela si prý, že šetřím na něco většího, ne že potřebuji hlídat každou stokorunu. Připomněla mi ale také, že když jsem přijala masáž, uvěřila, že mi občasné pozvání nevadí. To jsem jí musela uznat. Poděkovala jsem jí za masáž, ale vysvětlila, že nechci každé odmítnutí řešit tím, že za mě zaplatí. Eva zase přiznala, že se na pobyt těšila i kvůli restauracím a procedurám, na které doma nemá čas. Poprvé jsem připustila nahlas, že nemusí sedět v apartmánu jen proto, abych se já necítila odstrčená. Rezervaci změnila na jedno místo a já si uvařila těstoviny.
Když se z večeře vrátila, čekala jsem nepříjemné ticho. Místo toho mi vyprávěla o číšníkovi, který jí doporučil příliš sladké víno, a pak se zeptala na mou procházku. Druhý den šla dopoledne na proceduru a já do parku; po obědě jsme se sešly před domem a prošly se spolu k vyhlídce. Tentokrát jsem předem řekla, že se cestou stavím jen pro pečivo. Eva si koupila kávu do kelímku a nesnažila se mi objednat druhou. Byla to maličkost, přesto se mi vedle ní šlo lehčeji než předchozí dny. Poslední večer navrhla, že bychom mohly něco uvařit. Na společný nákup jsem mohla dát stovku. Vybraly jsme brambory, tvaroh a zeleninu a vešly se do ní každá. Když jsem u pokladny vytáhla svou polovinu, Eva ji bez přemlouvání přijala.
U malé linky jsme si trochu překážely a brambory se vařily déle, než jsme čekaly. Seděly jsme potom v ponožkách u stolu pod oknem a probíraly i věci, na které během těch napjatých dnů vůbec nedošlo. Omluvila jsem se za výmluvy, ne za svůj rozpočet. Domů jsme odjížděly bez slibu, že už spolu všechno zvládneme hladce. Když jsme ale ve vlaku mluvily o příštím výletě, začaly jsme celkovou částkou, ne cenou pokoje. Pořád bych si přála nemuset na dovolené tolik počítat. Tentokrát mi ale nejvíc pokazily pobyt chvíle, kdy jsem se snažila předstírat, že počítat nemusím.





