Článek
V místním klubu pomáhám třetím rokem. Jmenuji se Irena a většinou mám na starosti věci, na které ostatním nezbývá čas: koupím kávu, připravím židle nebo obejdu známé s pozvánkami. Klub vede moje kamarádka Alena, která tam tráví skoro každý den a často ze svého zaplatí i drobné nákupy. Vím, kolik práce ji stojí udržet otevřeno pro výtvarný kroužek, odpolední setkávání i večerní přednášky. Když jsme na letošní listopad naplánovaly benefiční koncert místní kapely, chtěla jsem jí opravdu pomoci. Začala jsem nabízet vstupenky v domě i bývalým kolegyním. Stály tři sta korun a výtěžek měl přispět na zimní provoz. Na plakátu jsme slibovaly dvě hodiny hudby a malé občerstvení. Několik lidí se těšilo hlavně na to, že konečně někam vyrazí.
Nejsnáze jsem přesvědčila sousedku Vlastu, která kapelu znala z městských slavností. Paní Doležalová z přízemí naopak dlouho váhala. Nakonec koupila dvě vstupenky, protože měla přijet sestra a chtěla jí připravit program. Ujišťovala jsem ji, že budou mít místo k sezení a že sál není daleko od zastávky. Dva dny před koncertem mi Alena zavolala, že v patře nad klubem praskla trubka. Voda protekla do sálu, část podhledu byla dole a správce tam nikoho nepustí. Odpoledne jsem jí pomáhala odnášet mokré podsedáky. Teprve když jsme stály venku u auta, napadlo mě zeptat se na náhradní termín. Kapela měla další týdny obsazené a jinou vhodnou místnost jsme nesehnaly. Alena řekla, že večer zrušíme. Bylo mi jí líto; ještě před chvílí klečela na mokré podlaze a zachraňovala krabici s dětskými výkresy.
Večer mi poslala text, který jsem měla přeposlat všem svým kupujícím. Po omluvě za zrušený koncert následovalo poděkování, že jejich vstupné zůstane klubu jako dar. Četla jsem zprávu několikrát. Pak jsem Aleně napsala, že takhle ji posílat nechci, protože jsme se těch lidí nezeptaly. Odpověděla mi, že šlo od začátku o benefiční akci a snad každý chápe, proč jsme ji pořádaly. Druhý den jsem za ní zašla do klubové kuchyňky. Rozložila přede mě účtenky za tisk plakátů, nakoupené občerstvení a zaplacenou propagaci. Většinu věcí už nemohla vrátit. K tomu měla přichystané platby za další měsíc. Zeptala se mě, z čeho je podle mého názoru uhradí, pokud teď začneme peníze rozdávat zpátky. Najednou jsem si připadala jako někdo, kdo jí přišel přidělat další starost, aniž by sám něco nesl.
Nejdřív jsem navrhla, že přispěji tisícovkou navíc. Alena se trochu uklidnila a přisunula mi telefon, abych zprávu konečně rozeslala. Musela jsem jí vysvětlit, že můj příspěvek není výměna za souhlas ostatních. Připomněla jsem paní Doležalovou a její sestru, o kterých jsem jí při prodeji vyprávěla. Alena namítla, že kvůli dvěma lístkům snad nebudeme zpochybňovat celou sbírku. Právě to mě zarazilo. I já jsem ještě ráno přemýšlela, kdo si může dovolit nechat peníze být a komu bych měla raději zavolat zvlášť. Uvědomila jsem si, že o tom nevím téměř nic. Řekla jsem jí, že po nikom nechci vysvětlení ani přehled výdajů domácnosti. Nabídla jsem se, že žádosti vyřídím a povedu soupis, ale potřebuji kupujícím nabídnout obě možnosti. Alena dlouho mlčela. Potom svolila, ať text upravím, když na tom tolik trvám.
Zprávu jsme nakonec poslaly společně. Bylo v ní zrušení koncertu, možnost ponechat částku klubu a také jednoduchá prosba, aby se nám ozvali ti, kdo chtějí vstupné zpátky. První odpovědi byly povzbudivé. Vlasta napsala, že nic vracet nechce, jeden pán dokonce přidal dvě stovky. Alena mi jejich zprávy přeposílala a já měla radost s ní. Pak se ozvali také zájemci o vrácení. Bylo jich sedm, dohromady měli jedenáct vstupenek. Paní Doležalová napsala jen stručně, že by si pro peníze přišla osobně. Měla jsem nutkání jí vysvětlovat, jak moc nám chybějí, ale smazala jsem rozepsanou odpověď a poslala jí dobu, kdy budu v klubu. Alena nad celkovou částkou sevřela rty. Poznamenala, že alespoň víme, na koho se můžeme spolehnout. Tentokrát jsem ji zastavila hned: ti lidé přece udělali přesně to, co jsme jim samy nabídly.
Peníze jsem vydávala v pátek odpoledne v malé místnosti u vstupu, která zůstala suchá. Alena vedle mě třídila zachráněné materiály, takže slyšela každé zazvonění. Paní Doležalová přišla s oběma lístky v obálce a hned začala vysvětlovat, že sestře místo koncertu koupila vstupenku do divadla. Řekla jsem jí, že mi to nemusí zdůvodňovat, a odpočítala šest set korun. Alena se ani neotočila. Bylo to nepříjemné a na chvíli mě napadlo, jestli jsme vracení neměly přesunout jinam. Pak jsem se zastyděla, že chci sousedku schovávat jen kvůli našemu napětí. Zeptala jsem se jí, zda potřebuje obálku, a doprovodila ji ke dveřím. Když odešla, Alena řekla, že ji každá taková návštěva bolí. Přiznala jsem, že mě také netěší odečítat peníze ze soupisu. Přesto jsem byla ráda, že paní Doležalová odcházela bez omlouvání.
Většina vstupného nakonec klubu zůstala. Slíbenou tisícovku jsem poslala na jeho účet ještě před konečným součtem. Alena odložila nákup nových stolů a na zimu jsme zrušily dva méně navštěvované večery. Nezačala tvrdit, že jsem měla od začátku pravdu, a já jsem jí neříkala, že to přece dobře dopadlo. Ty chybějící peníze znamenaly další práci hlavně pro ni. Sál zatím zůstával zavřený, ale pro menší prosincové setkání nám knihovna nabídla svou klubovnu. Včera jsme na něj v suché vstupní místnosti připravovaly pozvánku a Alena sama navrhla, abychom dobrovolný příspěvek uvedly odděleně od ceny občerstvení. Potom přišla paní Doležalová vrátit knihu z klubové police. Chvíli se s námi bavila a vzala si pozvánku. Alena jí nabídla kávu. Nečekala jsem, že nám sousedka znovu něco zaplatí, a ani jsem se jí na to neptala. Byla jsem ráda, že k nám pořád chodí a nemusí mít pocit, že po vrácení dvou vstupenek zůstala někomu něco dlužná.





