Článek
Tu fotku po mně nikdo nechtěl. To jsem později musela vysvětlovat i vlastní sestře, která byla v bistru, když se to stalo. Myslela si, že jsem se nechala dotlačit od někoho, kdo na obědy přispěl víc než ostatní. Pravda je, že jsem měla telefon připravený u pokladny už od rána a těšila jsem se, až budu mít co ukázat.
Bistro mám šestým rokem v přízemí paneláku v Pardubicích. Karel k nám chodil z pneuservisu, většinou až po jedné, a z kuchyně jsem ho poznala podle toho, že se vždycky ptal, jestli máme bramborový salát i bez řízku. V září servis zavřel. Karel mi to řekl sám, když se u mě zastavil na kávu. Dopil ji vestoje, protože šel na pohovor do skladu. Pak jsem ho párkrát potkala u výdejního boxu, ale na oběd už nepřišel.
Nápad s předplacenými obědy jsem dala do sousedské skupiny v neděli večer. Kdo chtěl, mohl u mě nechat peníze na jedno menu navíc. Počítala jsem tak s pěti porcemi na zkoušku. V úterý přišel Radek z nedaleké autoškoly a zaplatil jich rovnou dvacet. Najednou mi připadalo málo napsat lidem jen to, kolik obědů se vybralo. Slíbila jsem jim, že uvidí, komu pomohli. Když se pod příspěvkem začaly objevovat palce, brala jsem je jako potvrzení, že jsem to vymyslela dobře.
Nechtěla jsem nikoho fotit tajně. Byla jsem přesvědčená, že když se napřed zeptám, může mi ten člověk bez problémů říct ne.
Karlovi jsem napsala, ať se staví, jestli má chuť na kuře na paprice. Vysvětlila jsem mu, že je zaplacené, a on se ujistil, že ho neplatím já ze svého. Domluvili jsme se na půl druhé. Poslala jsem ho k bočnímu okénku, kde normálně vydáváme tašky kurýrům. Před hlavním pultem bývá v tu dobu ještě fronta a já si namlouvala, že mu ušetřím čekání i vysvětlování. Že by mohl prostě přijít k pokladně a objednat si jako dřív, mě nenapadlo.
Přišel v bundě, kterou jsem znala ze servisu. Na rukávu měl světlejší obdélník po odpáraném logu. Říkal, že ve skladu vzali někoho s praxí na vozíku, ale že má ještě něco rozjednaného. Podala jsem mu krabičku a on se zeptal, jestli jsme zase přešli na houskové knedlíky. Otočil ji v ruce, jako by se to dalo poznat zespodu. V tu chvíli jsem vytáhla telefon. Poprosila jsem ho, jestli by se s ní nevyfotil, aby lidi viděli, že se první oběd dostal ke konkrétnímu člověku.
Karel položil krabičku zpátky na parapet. Nejdřív jsem si myslela, že si jen potřebuje zapnout bundu. Místo toho mi ji posunul blíž a řekl, ať ji dám někomu jinému. Nabídla jsem mu, že ho vezmu jen z boku. To ho dopálilo. „Na baráku všichni vědí, že jsem bez práce. Ale já jim nebudu děkovat do foťáku, abych se najedl.“ Chtěla jsem mu namítnout, že po něm žádné děkování nechci. Jenže jsem se už chystala říct mu, ať zvedne krabičku trochu výš a usměje se.
Když odešel, sestra se zeptala, proč jsem mu ten oběd prostě nedala bez fotky. Odpověděla jsem, že jsem lidem něco slíbila. Hned jak jsem to vyslovila, došlo mi, co Karel u okénka slyšel. Nabízela jsem mu, že na snímku nebude pořádně vidět, místo abych ho ujistila, že dostane najíst i bez něj. Kuře jsem nakonec snědla sama na bedýnce od oleje. Z předplacených porcí jsem ho neodečetla. Knedlíky byly houskové. Karel je měl radši než těstoviny a já to věděla, už když jsem mu psala.
Večer jsem do skupiny napsala, že žádné fotky hostů nebudou. Zveřejním jen počet vydaných obědů a kdo bude chtít, tomu vrátím peníze za nevyčerpané porce. Radek se ozval hned ráno. Napsal mi, že takhle může poslat peníze rovnou organizaci, kterou zná. Z jeho dvaceti obědů se ještě žádný nevydal. Chvíli jsem zkoušela napsat, co pro nás těch dvacet porcí znamená. Nakonec jsem odpověď smazala a poslala mu celou částku. Z příspěvků ostatních bylo pořád co vydávat.
První obědy bez focení jsem ještě vydávala bokem. Karlovi jsem nepsala, protože jsem na něj nechtěla znovu naléhat. Pak mi sestra při obědové špičce řekla, že člověka stojícího samotného u okénka si všimne spíš než kohokoli ve frontě. V pondělí ráno jsem z okénka sundala cedulku k předplaceným obědům a na hlavní dveře dala novou: obědy vydáváme u pokladny jako ostatní objednávky a nikoho u toho nefotíme.
Karel přišel ten den po jedné. Řekl mi, že si cestou od výdejního boxu přečetl cedulku a že by si vzal předplacený oběd, jestli ještě nějaký je. Začala jsem mu dávat sekanou do krabičky, ale zarazil mě, že má dneska čas a sedne si. Než jsem namarkovala další oběd, byl zpátky u pultu pro hořčici. Už zdálky ukazoval na misku, abych mu zase nedala kečup. Potěšilo mě, že se na mě po tom všem obrátil s něčím tak obyčejným. U okénka jsem mu tehdy ani nestihla odpovědět na ty knedlíky.





