Článek
Všichni Milanovi říkali, že si konečně odpočine. Nikdo se ho nezeptal, jestli o to stojí. Vedoucí mu podal dárkovou tašku, kolegové mu záviděli volná rána a dcera Lenka už třikrát navrhla, že spolu v úterý někam vyrazí. Milan pokaždé změnil téma. Odpočinek znal jako dvanáct minut na konečné, během kterých se dalo dojít na záchod a sníst rohlík. Celé volné úterý si představit nedovedl. Na poslední směnu proto přišel o čtvrt hodiny dřív a pečlivě si nastavil sedačku, přestože v tomhle autobuse seděl i v pátek.
Lenka na něj čekala v půl osmé večer na obratišti u sídliště. Vedle ní stáli dva bývalí kolegové a vnuk držel krabici s dortem tak nakřivo, že Milan nejprve ukázal na její spodní roh. Pak teprve vystoupil. Z autobusu se za nimi dívala žena s nákupní taškou; na poslední cestu do města už nastoupila. Lenka rozbalila papír s několika větami a požádala otce, aby se postavil blíž ke světlu.
Milan se podíval na displej nad volantem. Do odjezdu zbývala minuta. Řekl, že fotografii stihnou doma a dort ať tam rovnou odvezou.
Lenka sklopila papír. Chtěla mu jen poděkovat, namítla, vždyť tu kvůli němu všichni čekají. Milan ukázal hlavou k ženě za sklem. Ta čeká taky. Vnuk zvedl telefon a zachytil dědu už na schodech, s jednou nohou uvnitř. Když se dveře zavřely, Lenka ještě něco říkala. Milan ji přes sklo neslyšel. Zvedl dlaň a rozjel se přesně v čase, který svítil na palubní obrazovce.
Na náměstí nastoupil Jakub. Měl po směně, bundu rozepnutou a přes rameno pracovní batoh. Od příštího týdne přebíral Milanovy ranní služby na šestnáctce. Posadil se vpředu a řekl, že viděl fotku z konečné ve společné skupině. Milan místo odpovědi upozornil na popruh batohu v uličce. Jakub ho přitáhl k botám. Potom se zeptal, jestli pořád platí, že u školy bývá lepší držet se víc vlevo kvůli zaparkovaným dodávkám.
Milan mu to místo popsal, ale vzápětí přidal, že minulý týden na konečné stál moc daleko od hrany. A při střídání neměl připravené věci. A ten kelímek u palubní desky také není nejlepší nápad. Jakub chvíli přikyvoval, potom si stáhl zip bundy až ke krku. Řekl, že kelímek po předchozím řidiči vyhodil a k hraně nemohl kvůli autu. Milan sevřel volant. Na tuhle odpověď měl připravených několik dalších výhrad.
Nevyslovil je. Jakub už se díval z okna. O radu si řekl, o zkoušení ne.
U polikliniky nastupovala žena s chodítkem. Milan počkal, až se usadí, a ve zpětném zrcátku zahlédl Jakuba, jak jí posouvá nákupní tašku pod sedadlo. Když se mladík vrátil dopředu, poznamenal, že si školní úsek zítra projde pěšky. Milan už otevíral ústa: přece mu právě vysvětlil, na co si dát pozor. Pak jen řekl, kde se dá u školy koupit káva. Jakub přisvědčil. Rozhovor se znovu rozběhl až o dvě zastávky dál, u rozkopané ulice před nádražím.
Po výstupu posledních cestujících přepnul Milan označení a zamířil do depa. Jeho obvyklé stání už zabíral vůz připravený na ráno, a tak podle rozpisu zajel na zadní dvůr. Prošel prázdný autobus, zkontroloval okna a na vrátnici odevzdal klíče. Jakub na něj čekal u dveří. Domů jeli stejným směrem. Teprve venku Milan vytáhl telefon. Lenka psala, že dort je v lednici a že už museli odjet domů, protože má Matěj ráno školu.
Pod zprávou byla fotografie. Milan na schodech, rozmazaná ruka, kus vnukova rukávu. Dort na ní nebyl. Přiblížil si ji, jako by se mimo okraj snímku dalo ještě něco najít. Fotografii stihnou doma, řekl jim. Jenže doma teď na nikoho čekat neměl. Lenka bydlela na opačném konci města a oba kolegové už byli dávno pryč. Jakub se zeptal, jestli jde nastoupit. Milan zvedl hlavu; autobus k jejich zastávce přijel, aniž si ho všiml.
Papír v kapse kabátu
Sedl si k oknu a zavolal Lence. Zeptal se, co měla napsané na tom papíře. Chvíli bylo ticho, potom řekla, že si to měl poslechnout tam. Milan sledoval vlastní odraz ve skle. Mohl znovu vysvětlovat odjezd, cestující i to, že minutu navíc člověk někdy nedožene celou cestu. Místo toho přiznal, že ji odbyl. A Matěje taky. Lenka si povzdechla. Papír prý má pořád v kapse kabátu.
Požádal ji, ať mu ho přečte. Ozvalo se šustění a Lenka začala větou o tom, kolikrát kvůli jeho směnám slavili narozeniny o den později. Milan se opřel. V zatáčce mu ruka sama sjela k okraji sedadla; pod nohama cítil pohyb autobusu, který už neřídil. Nevěděl, co udělá ráno. Teď ale poslouchal. Když Lenku přehlušilo hlášení zastávky, poprosil ji, aby poslední větu zopakovala.





