Článek
V kulturním domě se v listopadu topilo odpoledne až od čtyř. Zdena si proto na první zkoušku přinesla podsedák. Položila ho na židli za bočním závěsem, vedle sebe přistavila nízkou bednu a rozložila na ni scénář. Na jeviště odtud viděla úzkou mezerou, zato ke dveřím do šatny měla blíž než kdy dřív.
Dřív za tím závěsem čekávala na výstup. Teď si sem odložila brýle a termosku. Kabelku zastrčila pod židli tak pečlivě, jako by se na tom místě potřebovala nejprve zabydlet, než přijdou ostatní.
Nápovědu jí nabídla režisérka Marcela po jedné ze zářijových čtených zkoušek. V nové hře byly dvě velké ženské role, obě pro mladší herečky. Zdena to věděla už při výběru textu a nic proti tomu neměla. Jen ji překvapilo, jak prázdné najednou byly úterní a čtvrteční večery.
„Potřebuju někoho, kdo se v tom neztratí,“ řekla jí tehdy Marcela. „Ne jen člověka, který bude koukat do papíru.“
Zdena souhlasila ještě před koncem věty. Doma si scénář vytiskla jednostranně, aby mohla psát na rub poznámky. V telefonu sice měla stejný soubor jako ostatní, ale papír se jí pod prsty hledal líp. Do desek přidala tužku, gumu a několik barevných záložek.
Každá odmlka
Ve čtvrtek přišla první. Na jevišti stál kuchyňský stůl, dvě nestejné židle a krabice, kterou měl Filip v posledním obraze odnést. Hrál syna, jenž přijede matce oznámit, že se za prací odstěhuje do jiného města. Matku hrála Lenka, o dvanáct let mladší než Zdena, s vlastní dospělou dcerou doma.
Filip dorazil ještě v bundě, s batohem od notebooku. Omluvil se, že se mu protáhla směna, a hned začal hledat hrnek, který používal jako rekvizitu. Zdena mu ho ukázala ze svého místa. Poděkoval, postavil ho na stůl a při Marcelině tlesknutí si prohrábl vlasy.
Scénu už znala. Lenka urovnávala na stole letáky ze supermarketu, Filip stál u dveří a oddaloval zprávu, kvůli které přijel. V textu následovala věta o podepsané pracovní smlouvě. Filip však jen přejel palcem po uchu hrnku a podíval se na Lenku.
„V pondělí jsem to podepsal,“ napověděla Zdena.
Filip zavřel ústa. „Já vím.“
Marcela je vrátila o dvě repliky zpátky. Zdena si přitáhla scénář blíž. U věty udělala nepatrnou čárku, aby věděla, že tam příště nemá spěchat. Jenže o chvíli později Lenka odsunula hrnek, Filip se nadechl a znovu nic neřekl.
„Nechtěl jsem ti to říkat po telefonu.“
Tentokrát se otočil přímo k závěsu. „Zdeno, prosím vás, já se na vás obrátím, když to nebudu vědět.“
„Jenže pak už to stojí,“ odpověděla. „Od toho tu jsem, aby se nemuselo čekat.“
Řekla to klidně, alespoň doufala. Filip se podíval na Marcelu. Ta se zvedla ze třetí řady a došla k jevišti. Vysvětlila, že potřebují najít i chvíle, kdy syn odpověď odkládá. Zdena přikývla. Rozuměla tomu. Sama přece neodříkávala na jevišti text jako hlášení z nádražního rozhlasu.
Přesto jí při další odmlce cukly rty. Filip stál nehybně, Lenka čekala a z chodby bylo slyšet hučení nápojového automatu. Zdeně se zdálo, že ticho trvá příliš dlouho. Když herec zvedl oči ke stropu, podala mu první dvě slova.
„Zastavíme,“ řekl Filip.
Tentokrát se neobrátil k ní. Položil hrnek na stůl trochu prudčeji, než bylo potřeba, a šel si pro vodu. Zdena sklopila hlavu ke stránce. Nad replikou měla napsáno: nenechat spadnout. Poznámku si udělala doma a až dosud jí připadala užitečná.
O přestávce zůstala za závěsem. Ostatní se v chodbě bavili o tom, kdo vezme na premiéru rodiče a kolik míst je ještě volných v rezervačním formuláři. Lenka jí přinesla polovinu mandarinky. Zdena poděkovala, ale nechala ji ležet na víčku termosky.
„On je dneska utahanej,“ řekla Lenka.
„Já mu nic nevyčítám.“
„Já vím.“
Zdena čekala, jestli ještě něco dodá. Lenka však jen stáhla slupku z dalšího dílku a šla si zavolat domů. Z chodby k Zdeně dolehl její obvyklý, úplně jiný hlas: ptala se, jestli někdo vyndal prádlo z pračky.
Po zkoušce sbalila Zdena desky dřív než ostatní. U dveří do sálu ji dostihla Marcela a zeptala se, zda přijde i v úterý. Ta otázka ji zabolela víc než Filipovo zastavování. Copak vypadala jako někdo, kdo po prvním nesouhlasu odnese podsedák a přestane zdravit?
„Mám to v kalendáři,“ odpověděla.
Doma desky neotevřela. Položila je na židli v kuchyni a jedla rohlík přímo nad talířem s drobky od snídaně. V souborové skupině přibyla zpráva o začátku příští zkoušky. Potvrdila účast a telefon obrátila displejem dolů. Nejvíc ji mrzelo, že si tu scénu pořád přehrávala, ačkoli ji ten večer vůbec nehrála.
Jiná slova
V úterý nepřišla první. Cestou si záměrně zašla do drogerie, ale do začátku zkoušky přesto zbývalo deset minut. Filip u stolu opravoval viklající se nohu židle. Přidržoval ji, zatímco Lenka podkládala spoj kouskem přeloženého papíru. Když Zdenu uviděl, narovnal se.
„Dobrý večer.“
„Ahoj.“
Čekala omluvu a zároveň se bála, že ji dostane. Filip však jen ukázal na bednu u její židle. Přinesl jí malou lampičku na klips, aby nemusela číst v šeru. Kabel vedl podél stěny a byl přelepený páskou. Zdena lampičku rozsvítila. Světlo dopadlo přesně na otevřenou stránku.
První půlhodinu zkoušeli jiný obraz. Zdena napověděla Lence jedno slovo, pak dlouho nic. Sledovala přitom nejen řádky, ale i to, jak herci stojí. Když Lenka opravdu nevěděla, přestala dělat všechno ostatní. Ruka jí zůstala ve vzduchu, pohled sjel z Filipova obličeje někam před něj. Nebylo to pokaždé stejné, přesto v tom Zdena začala nacházet rozdíl.
Potom přišla na řadu jejich kuchyňská scéna. Filip řekl o podepsané smlouvě, Lenka se ho zeptala, kdy chtěl vlastně odjet. Následovala krátká výměna o stěhování a matčina věta: „Takže už máš všechno zařízené.“
Filip chvíli mlčel. Zdena měla prst pod odpovědí: Zařízené mám bydlení, ne celý život. Už se nadechovala, když herec posunul hrnek od okraje stolu.
„Pokoj mám,“ řekl. „Ale já tam ještě nebyl ani nakoupit.“
Zdena zvedla hlavu. Tohle ve scénáři nestálo. Lenka se na něj podívala a místo připraveného pohybu s letáky je nechala ležet. Filip dodal, že ani neví, kudy bude chodit do práce. Potom sám navázal přesnou větou, která následovala o několik řádků níž. Scéna pokračovala a skončila tam, kde měla.
Marcela je nechala dojít až k odchodu. Teprve pak poznamenala, že obcházet půl stránky by před premiérou nebylo dobré, ale ten okamžik u stolu si mají zapamatovat. Filip přikývl. Neusmíval se vítězně a nepodíval se za závěs, jestli si toho Zdena všimla.
Zdena se vrátila k místu, kde jí poprvé uhnul od textu. Za celou tu dobu ji ani jednou nehledal pohledem.
Když šel o přestávce kolem, zavolala ho k sobě. Ukázala na místo v textu, kde změnil slova. Chtěla vědět, jestli odpověď zapomněl, nebo ji v tu chvíli opravdu potřeboval říct jinak.
„Obojí trochu,“ připustil. „Věděl jsem, co jí chci říct. Ta přesná věta mi nenaskočila.“
„A potom ses chytil tady.“ Ukázala tužkou o kus níž.
„Jo. To už jsem věděl.“
Zdena přikývla. Tohle zachraňování znala i z vlastního hraní. Jen ho ze své židle za závěsem nepoznala.
Na konci zkoušky se zeptala, jak pozná, že pomoc opravdu chce. Filip navrhl, že na ni koukne. Z jejího místa ale nebylo vždycky vidět do obličeje, zvlášť když stál u lednice. Zkusili tedy malé znamení: dvakrát se dotkne prstem stehna, na straně, kterou Zdena viděla.
„A když budu mít ruce v krabici?“ zeptal se.
„Tak se do ní snad neodstěhuješ celej,“ odpověděla.
Poprvé toho večera se oba zasmáli. Marcela přišla k nim a Filip vzal krabici do náruče. Dohodli se, že se zaměstnanýma rukama otočí hlavu k Zdeninu místu a dvakrát krátce kývne. Zdena ho poslala až ke dveřím, kam v posledním obraze odcházel. Odtud na něj pořád viděla.
Zkusili si to v pohybu. Filip došel s krabicí ke dveřím, otočil k ní hlavu a kývl. Zdena mu podala začátek věty. Napodruhé už nemusela zvyšovat hlas. Když potom prošli celý výstup, Filip se na stejném místě odmlčel, ale dál se díval na Lenku. Zdena počkala a on pokračoval sám.
Při další zkoušce jí to jednou ujelo. Lenka se příliš dlouho přehrabovala v tašce a Zdena napověděla dřív, než ji potřebovala. Tentokrát ale nikdo nezačínal spor. Zdena zvedla dlaň na omluvu, Lenka dohrála výstup a později spolu místo prošly. Zdena si tam poznamenala jediné slovo: hledá.
Za bočním závěsem
Premiéra připadla na poslední listopadovou sobotu. V předsálí voněla káva a mokré kabáty. Zdena cestou do šatny potkala dvě známé z domu. Jedna se podivila, že ji neviděla v obsazení. Zdena ukázala na spodní část programu, kde stálo její jméno u nápovědy, a nezdržovala se vysvětlováním.
Za závěsem si všechno připravila stejně jako při generálce. Termosku nechala zavřenou. Brýle očistila dvakrát, ačkoli na nich nic nebylo. Filip prošel kolem v kostýmu, tedy ve svetru, který vypadal skoro stejně jako jeho vlastní. Na okamžik se zastavil a dvakrát se dotkl stehna. Jen na zkoušku. Zdena přikývla.
Zprvu jí připadalo, že diváci dýchají příliš nahlas. Ze své židle viděla kousek prvních dvou řad a při každém zakašlání měla chuť otočit hlavu. Držela se stránky. Když se ozval první smích, posunula prst o řádek níž, přestože v zákulisí nikdo nemohl poznat, jak ráda by se podívala, kdo se směje.
Kuchyňská scéna přišla před přestávkou. Filip stál u stolu, Lenka urovnávala letáky. Všechno bylo o něco pomalejší než na zkoušce. Zdena zaslechla v sále zašustění programu a znovu měla na jazyku začátek odpovědi. Filip ale sledoval Lenku. Nedal znamení. Zdena čekala.
Řekl větu tak, jak byla napsaná. Pak přidal drobný pohyb hrnkem, který zůstal z úterního improvizování. Lenka na něj zareagovala a jejich rozhovor plynul dál. Zdena se přistihla, že se na ně dívá, místo aby četla. Rychle našla správný řádek.
O pomoc si Filip řekl až v posledním obraze. Přidržoval otevřené dveře a měl vyjmenovat věci, které si přijde vyzvednout. Po prvním předmětu se zarazil. Prsty se dvakrát dotkl stehna. Zdena mu tiše podala začátek další věty. Zopakoval ho, chytil se a za okamžik už nesl krabici ze scény. Nikdo se neotočil k závěsu.
Při závěrečné děkovačce Zdena zůstala stát u své židle. Marcela jí předem nabídla, že ji přivolá, ale Zdena odmítla; dohodly se, že tentokrát půjdou před diváky jen herci. Teď viděla jejich záda, jak se rovnají vedle sebe, a známý krok dopředu při potlesku. Tělo by ho ještě umělo bez přemýšlení.
Usmívala se, ale na chvíli musela sklopit oči. Chybělo jí světlo do obličeje i těch několik vteřin, kdy člověk po dohraném představení nemusí nic předstírat. Měla radost z Lenky, z Filipa, ze souboru. To ostatní se s tou radostí nijak nevylučovalo, jen se jí o tom nechtělo s nikým mluvit.
Herci ustoupili do zákulisí. Lenka Zdenu rychle objala a málem jí shodila brýle. Filip se za ní zastavil ještě zadýchaný.
„Díky za tu poslední. Tam jsem byl úplně prázdnej.“
„Viděla jsem tě,“ řekla Zdena.
Z hlediště potlesk nepřestával. Lenka chytila Filipa za rukáv a táhla ho zpátky. Zdena jim ustoupila z cesty a dívala se, jak znovu vycházejí před diváky.





