Hlavní obsah
Příběhy

Manžel miloval náš zvyk dělit se o jídlo. Já mu až před přáteli řekla, že mi vadí

Foto: gemini

S manželem jsme si v restauraci vždycky objednávali různá jídla a navzájem ochutnávali. Považoval to za náš oblíbený zvyk. Já mu až při večeři s přáteli řekla, že mi někdy vadí.

Článek

S Pavlem jsme spolu dvaadvacet let. Do restaurace chodíme jednou nebo dvakrát za měsíc, většinou v sobotu po nákupu. Sedáváme naproti sobě a nad jídelním lístkem probíráme, na co máme chuť.

Kdysi jsme si začali dávat každý něco jiného. Mohli jsme tak vyzkoušet dvě jídla místo jednoho. Z několika soust se časem stalo pravidelné překládání poloviny porce na druhý talíř.

Pavel to rád zmiňoval i před známými.

„My se vždycky domluvíme. Aspoň si nezávidíme.“

Usmívala jsem se tomu. Když si vybral stejné jídlo jako já, našla jsem si jiné. Někdy bez rozmýšlení, jindy jsem ještě při placení sledovala jeho talíř a litovala svého výběru.

Tentokrát jsem chtěla celou porci

První listopadovou sobotu jsme šli na večeři s našimi známými, Lenkou a Otou. Měli rezervaci v malé restauraci kousek od brněnského centra.

Vybrala jsem si kachní stehno se zelím. Pavel zavřel jídelní lístek a oznámil, že si dá hovězí líčka. Pak se naklonil ke mně.

„Tak budeme mít obojí.“

Chtěla jsem mu to říct už tehdy. Jenže číšník se právě ptal na pití a Lenka začala vyprávět o nové práci. Nechala jsem tu větu být.

Když jídlo přinesli, Pavel požádal o další talíř. Viděla jsem, jak si připravuje příbor, a najednou jsem věděla, že dnes nechci ani sousto omáčky, kterou si vybral on.

„Já si dneska nechám svoje,“ řekla jsem.

Ruku s nožem nechal nad talířem.

„Ani půlku nevyměníme?“

Zavrtěla jsem hlavou. Lenka si upravila ubrousek na klíně. Pavel se zasmál a začal jim vysvětlovat, že jinak jídlo sdílíme pokaždé. Asi chtěl zahnat rozpaky. Mně připadalo, že ze mě dělá někoho, kdo právě porušil dohodu.

Před přáteli jsem řekla příliš mnoho

„Já si kvůli tomu kolikrát ani nedám, co chci,“ vyhrkla jsem.

Pavel se na mě podíval. Už se neusmíval.

„Kdy třeba?“

Připomněla jsem mu rybu, kterou jsem si dala v létě místo řízku. A těstoviny, protože on chtěl pizzu, kterou jsem původně chtěla taky.

Ota řekl, že každý má nějaké zvyky. Lenka se mě zeptala, jestli je zelí dobré. Byla jsem jí za tu otázku vděčná, ale už jsem nedokázala normálně odpovědět.

Pavel jedl a do hovoru se zapojoval jen krátce. Když se mě později zeptal, jestli si dáme každý kávu, zdůraznil slovo každý. Nevím, zda úmyslně.

Cestou na tramvaj jsme šli vedle sebe mlčky. Byla jsem pořád rozzlobená, jen už jsem si nebyla jistá, na co přesně.

Měla jsem svou večeři. Přesto jsem z restaurace odcházela s pocitem, že se něco pokazilo mnohem víc, než jsem chtěla.

Nikdy jsem mu neřekla, že mi to vadí

Doma si Pavel sundal bundu a nechal ji přes opěradlo židle. Zeptal se, proč jsem s tím čekala až před Lenkou a Otou.

Řekla jsem, že se mě mohl někdy zeptat, jestli si opravdu chci měnit jídlo.

„Vždyť jsme ho spolu vybírali. Ty jsi mi sama nabízela ochutnat.“

To byla pravda.

Začala jsem vysvětlovat, že jsem mu nechtěla kazit radost. Ten zvyk měl rád a já nechtěla kvůli obědu působit sobecky. Odmlčela jsem se. Ani tohle mi přece nikdy nevyčetl.

„Myslel jsem, že tě to baví,“ odpověděl.

Vzpomněla jsem si, kolikrát mi podal jídelní lístek jako první. Mohla jsem si vybrat a zůstat u toho. Nikdy mi neřekl, abych objednávku změnila. Ani o té rybě nemohl vědět, že jsem ji vlastně nechtěla.

Omluvila jsem se za tu poznámku před přáteli. Ne za to, že jsem si nechala jídlo.

Pavel přikývl. Řekl, že mohl přestat vysvětlovat náš zvyk hned, jak jsem odmítla. Potom jsme ještě chvíli seděli v kuchyni. Už jsme se nehádali, ale ani jednomu nebylo dobře.

Objednali jsme si totéž

Následující čtvrtek jsme po nákupu zašli na oběd. Nebyla to domluvená zkouška, přesto jsem při otevírání lístku cítila napětí.

Vybrala jsem si vepřovou panenku s bramborami. Pavel chtěl totéž. Tentokrát jsem nehledala náhradní jídlo.

Když číšnice odnesla objednávku, ulevilo se mi. Pavel přejel pohledem stůl a poznamenal, že mu to připadá nezvyklé.

„Mně se líbilo, že jsme měli něco společného. Nešlo mi jen o to ochutnat dvě věci.“

Dřív bych v tom slyšela výčitku a možná objednávku změnila. Teď jsem se ho zeptala, jestli je zklamaný.

Řekl, že trochu ano, ale že jiné jídlo kvůli němu vybírat nemusím.

Obě porce přinesli současně. Chutnalo mi. Pavel byl hovornější než v sobotu, přesto jsme se k našemu zvyku ještě několikrát vrátili. Neměla jsem pocit vítězství. Jen jsem konečně nemusela hlídat, jestli se naše přání dostatečně liší.

Dnes si umím představit, že mu příště zase něco nabídnu. Nechci si ale předem slíbit, že to udělám, abych napravila jeho zklamání. Nejtěžší pro mě nebylo ponechat si vlastní oběd. Bylo to připustit, že Pavel mohl mít náš zvyk opravdu rád a zároveň vůbec netušit, že já už někdy ne.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz