Článek
Dvanáct let jsem pracovala v bance na oddělení firemních úvěrů. Měla jsem slušný plat, služební notebook, kartu na stravenky a kalendář plný porad, na kterých se hlavně posouvaly termíny. Máma o mně ráda mluvila, protože „Kája je v bance“ znělo dobře u kadeřnice i na třídním srazu.
Jenže já jsem každou neděli večer usínala s knedlíkem v krku. Odpočinula jsem si jedině o víkendu, když jsem v garáži brousila staré židle po babičce. Loni v září jsem dala výpověď a nastoupila jako učednice k panu Holubovi, který má truhlárnu na kraji Kolína.
Máma to vydávala za přestávku
Mámě jsem to řekla u nedělního oběda. Položila vidličku a dlouho mlčela. „To myslíš vážně? Ve tvých letech?“ zeptala se nakonec. Táta se do toho nemíchal, jen se zeptal, jestli mi pan Holub dá aspoň smlouvu. Dal, i když na mnohem nižší plat, než jsem byla zvyklá. Přestěhovala jsem se do menšího podnájmu a začala počítat každou stovku. Máma se mě za celý podzim ani jednou nezeptala, co v dílně dělám. Zajímalo ji jen, jestli se mi z banky neozvali.
Pak jsem v obchodě potkala paní Šímovou, mámu bývalou kolegyni. „Prý si dáváš pauzu, než se vrátíš do banky. To je dneska moderní,“ usmála se na mě. Stála jsem tam s košíkem a nevěděla, co říct. Pak mi došlo, že máma tuhle verzi rozšiřuje už měsíce. Sestřenici řekla, že jsem vyhořelá a odpočívám, sousedce, že pomáhám známému s firmou. Když jsem se jí zeptala proč, jen mávla rukou: „Nebudu přece lidem vykládat, že děláš u truháře. Co by si pomysleli?“
Začala jsem pochybovat sama o sobě
Nejhorší bylo, že jsem jí v duchu chvílemi dávala za pravdu. Vstávala jsem v půl šesté, v dílně byla ráno zima a pan Holub nešetřil poznámkami. První měsíce jsem hlavně zametala, nosila desky a brousila. Večer mě bolely ruce tak, že jsem sotva udržela hrnek, a mozoly na dlaních jsem schovávala do rukávů. Bývalé kolegyně posílaly fotky z firemního večírku v Praze a já ležela v podnájmu s nohama nahoře a přemýšlela, jestli jsem se nezbláznila.
Z nedělních obědů se staly výslechy. U polévky máma nadhodila, že v bance hledají nového vedoucího, prý to četla na internetu. U masa se zeptala, jestli mám ještě číslo na bývalého šéfa. U kávy si povzdechla, že se o mně nedá s nikým pořádně mluvit. Jednou v listopadu jsem jí přivezla ukázat dubovou poličku, svůj první samostatný kus. Máma ji vzala do ruky, otočila ji a řekla jen: „Hezký. A k čemu ti to bude?“ Polička pak zůstala v předsíni, než jsem s tátou umyla nádobí. Odvezla jsem si ji zpátky a celou cestu vlakem jsem brečela.
Na jaře jsem udělala malý konferenční stolek. Pan Holub ho dlouho prohlížel, přejel dlaní po hraně a kývl. Byla to první pochvala za půl roku, a to beze slov. Stolek jsem vyfotila a poslala do rodinné skupiny. Táta poslal palec nahoru. Máma nenapsala nic.
Fotky, o kterých jsem neměla vědět
Letos v říjnu se rodiče stěhovali z domu v Nymburce do menšího bytu. Táta mámě ke stěhování koupil nový telefon, a protože ani jeden z nich nevěděl, jak přenést data, seděla jsem jednu sobotu mezi krabicemi a přetahovala fotky ze starého mobilu. Tam jsem ho uviděla: album „Kája – dílna“. Byla v něm moje polička, vyfocená z několika stran na botníku v jejich předsíni. Datum pod fotkami jsem znala nazpaměť. Byla to ta listopadová neděle, kdy se mě ptala, k čemu mi to bude. Zatímco jsem v kuchyni utírala talíře, ona si ji fotila. Pod tím byly snímky stolku, které si uložila z rodinné skupiny.
Podle náhledů je posílala do skupiny s kamarádkami ze cvičení. „Tohle udělala Kája. Sama!“ stálo pod poličkou. Pod stolkem: „Koukejte, jak je šikovná.“ O truhlárně tam nepadlo ani slovo. Pro kamarádky jsem byla šikovná dcera, která si ve volném čase něco vyrobí. Chlubila se mými výrobky, ale to, čím se živím, dál tajila.
Položila jsem telefon na krabici s nádobím a chvíli jsem ho nemohla vzít zpátky do ruky, jak se mi třásly prsty. Když máma přišla z kuchyně, zeptala jsem se jí na to přímo. Zčervenala, vzala mi telefon a řekla: „To jsem jen tak posílala holkám, ať mají radost.“ Víc ze sebe nedostala. Ani slovo o tom, že je na mě hrdá. Za minutu už řešila, kam dáme skleničky.
Celý rok jsem u každého oběda čekala na jedinou větu a teď vím, že ji máma v sobě má, jen ji nahlas neřekne. Minulou neděli se zase zeptala, jestli se mi z banky neozvali. Klidně jsem odpověděla, že ne a že mi pan Holub od jara svěří první drobné zakázky. Pak jsem si přidala knedlík a začala mluvit o něčem jiném. Na její svolení už čekat nebudu. Dubová polička visí u mě v předsíni a já vím, kdo ji udělal.





