Hlavní obsah
Příběhy

Aleš (63): Manželka vytáhla kalendáře plné mých výmluv na výlety, které jsem jí čtyřicet let odmítal

Foto: grok.com

Aleš se těšil, že s manželkou Hanou po jejím odchodu do penze konečně vyrazí na výlety, které si léta slibovali. Hana se ale přihlásila na keramiku, chodí do knihovny a odpoledne doma nebývá. Aleš se poprvé neumí zabavit sám.

Článek

S Hanou jsme spolu třicet osm let. Vychovali jsme dvě děti, splatili řadový dům v Kolíně a vždycky jsem si myslel, že nás jen tak něco nerozhodí. Já dělám stavbyvedoucího, Hana léta vedla účetnictví ve strojírenské firmě. Je o rok starší než já.

Jenže v září Hana odešla do penze a já zjistil, že jsem si o našem stáří vyprávěl pohádku, kterou znal jen já. Představoval jsem si, že konečně pojedeme na všechna ta místa, o kterých jsme roky mluvili. Šumava, Vídeň, Tatry. Já mám do důchodu ještě dva roky, ale víkendy a dovolená přece jsou.

Doma jsem najednou navíc

První týden Hana probírala skříně a já si říkal, že si potřebuje odpočinout. Ve druhém týdnu přinesla z kulturního domu leták a přihlásila se na keramiku, úterý a čtvrtek odpoledne. K tomu začala chodit do městské knihovny. Nejdřív jen pro knížky, pak na besedy a nakonec do čtenářského klubu. Po obědě umyje nádobí, vezme si plátěnou tašku a je pryč.

Domů chodím kolem páté. Celý život mě tam čekala rozsvícená kuchyň a Hana, které jsem mohl vyprávět, co se zase na stavbě pokazilo. Teď mě vítá tma a lísteček na lednici: „Jsem v knihovně, polévka je v hrnci.“ Ohřeju si ji, pustím zprávy a za deset minut nevím, co dál. Však to znáte. Člověk si myslí, že volný večer je odměna, a pak jen chodí z pokoje do pokoje a dívá se z okna na ulici.

Nahlas jsem nic neřekl, ale žárlil jsem. Ne na nějakého chlapa, na to jsme už staří. Žárlil jsem na ty hodiny, které trávila beze mě. Vracela se s hlínou za nehty, smála se a vyprávěla o paní Kubištové, které se zase sesula váza. Jednou v pátek jsem navrhl, že v sobotu vyrazíme do Krumlova. „V sobotu nemůžu, jedeme s klubem autobusem do Litomyšle,“ řekla a ani nezvedla oči od knížky. Celý víkend jsem pak v garáži přerovnával šroubky.

Kalendář plný mých výmluv

Vybouchl jsem v říjnu, ve čtvrtek u večeře. Hana mi nadšeně ukazovala fotku misky v telefonu a já řekl, že už mě asi vůbec nepotřebuje. „Celý život jsi měl svoje stavby, Aleši. Teď mám já něco svého,“ odpověděla klidně. Ohradil jsem se, že jsem přece chtěl jet do Krumlova a byla to ona, kdo odmítl. Hana se beze slova zvedla, odešla do ložnice a ze spodního šuplíku komody vytáhla balík kalendářů převázaný gumičkou.

Byly to staré stolní kalendáře, nejstarší ještě z devadesátých let. Jeden otevřela a položila ho vedle mého talíře. Víkendy zakroužkované tužkou a vedle nich jejím drobným písmem: „Vídeň – Aleš až po předání haly.“ „Tatry – přesunuto.“ „Výročí – Aleš v Plzni.“ Listoval jsem dál a pořád to samé, rok co rok. Chtěl jsem se hájit, že jsem vydělával na rodinu. Jenže jsem v těch poznámkách poznával vlastní věty.

„Čekala jsem na tebe skoro čtyřicet let,“ řekla. „Teď už nechci čekat ani na sobotu.“ Nebyla to výčitka křikem, spíš tím tichým hlasem, jakým se oznamuje něco dávno rozhodnutého. Tu noc jsem skoro nespal. Ležel jsem vedle ní a počítal, kolik z těch zakroužkovaných víkendů jsem vůbec zaregistroval. Nevyšlo mi to ani na prsty jedné ruky.

Poprvé jsem něco začal sám

V pondělí v práci jsem si o polední pauze na internetu našel kurz vaření pro začátečníky v jednom kuchyňském studiu za náměstím, každou středu večer. Přihlásil jsem se dřív, než jsem si to stihl rozmyslet, a Haně nic neřekl. Kolegové se mi smáli, že budu dělat koláčky. Na první lekci jsem krájel cibuli tak neohrabaně, že mi to nakonec ukázala sedmdesátiletá paní vedle u linky. Přesto jsem odcházel v lepší náladě, než jsem čekal.

Když jsem se vrátil, Hana byla doma a ptala se, kde jsem byl. „Na vaření,“ řekl jsem. Rozesmála se, ale nebyl to výsměch. Snědla půlku rizota, které jsem si přinesl v krabičce, a řekla, že je přesolené. V neděli odpoledne jsem na stůl položil nový kalendář a tentokrát jsem nenaléhal. „Jeden víkend v měsíci. Ty určíš kam,“ řekl jsem. Hana se na mě dlouho dívala. „Jeden. A když ti v sobotu zavolají ze stavby, nebereš to.“ Slíbil jsem to. „To uvidíme,“ odpověděla a tužkou zakroužkovala první sobotu v prosinci. Vedle napsala: Český ráj.

Není to to, co jsem si představoval. Zbytek měsíce si každý zařizuje po svém a některé večery v prázdném domě pořád nevím, co se sebou. Minulou středu jsem ale odcházel na kurz dřív, než se Hana vrátila z knihovny. Poprvé za třicet osm let jsem na lednici nechal lísteček já: „Jsem na vaření, večeře v troubě.“ Ráno už tam nebyl a Hana o něm nic neřekla. Jestli z jednoho víkendu jednou budou dva, netuším. Zatím se radši neptám.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz