Článek
Po rozvodu mi zůstal byt na Žižkově, dva pokoje s kuchyní ve třetím patře. K bytu jsem dostal i hypotéku, kterou jsme dřív spláceli ve dvou. Z výplaty skladníka jsem ji sám neutáhl, a tak jsem udělal to, co spousta lidí kolem: menší pokoj jsem vyfotil, dal na internetovou platformu a začal ho pronajímat turistům. Zpočátku mi to přišlo jako výhra. Lidé byli milí, nechávali dobrá hodnocení a já jsem poprvé po dlouhé době nemusel každý měsíc trnout, jestli mi vyjde na splátku.
Soused mi podle mě jen záviděl
Pan Šimek z vedlejšího bytu pracuje v pekárně a chodí na ranní směny. Poprvé mě zastavil na chodbě letos v březnu. Prý ho ve dvě v noci vzbudila kolečka kufrů na schodech a pak smích pod jeho oknem. „Pane sousede, já vstávám ve tři. Tohle se nedá,“ řekl mi. Slíbil jsem, že to hostům připomenu, a do pravidel na lednici jsem připsal anglicky větu o nočním klidu. Tím to pro mě bylo vyřízené.
Jenže stížnosti chodily dál. Jednou mu kufry zablokovaly vchod do sklepa, jindy na schodech ležely plechovky od piva. Pokaždé jsem pokrčil rameny. V duchu jsem si říkal, že mi závidí, protože já si vydělám a on se musí kvůli každé stokoruně dřít. Když na nástěnku u schránek pověsil lístek „Prosím o ohleduplnost k těm, kdo tu bydlí“, strhl jsem ho. Bral jsem to jako veřejné pranýřování. „Tohle je město, ne lázně,“ odsekl jsem mu, když jsme se pak potkali u výtahu. Od té doby mě jen mlčky zdravil.
Na té nahrávce jsem mluvil i já
Začátkem září jsem ráno otevřel dveře a na rohožce stála krabice od bot. Uvnitř byla malá paměťová karta v plastovém obalu a list papíru. Na něm byla úhledně vypsaná data a časy nocí od června do srpna. Bylo jich přes dvacet. Žádný podpis, ale věděl jsem, od koho to je.
Večer jsem kartu strčil do notebooku. Čekal jsem, že uslyším trochu přehnané fňukání. Místo toho jsem poslouchal drnčení koleček po schodech, bouchání dveří, hudbu duněním přes chodbu a hlasitý zpěv v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Všechno to šlo z mého bytu a ve chvílích, kdy jsem už spal se špunty v uších. Šimek k nahrávkám nic nenamluvil. Nechával zřejmě mikrofon běžet u svých dveří do chodby a nahrávka vydala svědectví za něj.
Nejhorší byl jeden červencový příjezd hostů. Skupina mladých kluků dorazila po půlnoci a jeden se mě na chodbě zeptal, jestli nebude problém, když si ještě dají pár piv. Na nahrávce jsem zřetelně slyšel svůj vlastní hlas: „No problem, nobody here minds. My neighbour is used to it.“ Řekl jsem jim, že to nikomu nevadí a soused je zvyklý. Seděl jsem v kuchyni a styděl se jako už dlouho ne. Šimek ten můj ochotný hlas zachytil jen pár kroků od místa, kde se snažil spát.
Nevím, jak se omluvit
Přesto jsem se nejdřív bránil. Napsal jsem výboru společenství vlastníků, že nahrávat sousedy je přes čáru a že mě Šimek dlouhodobě obtěžuje. Na shromáždění koncem září ve sklepní místnosti jsem měl připravenou celou řeč. Šimek pustil jen půl minuty z té červencové noci. Paní Horáková ze čtvrtého patra, se kterou jsem si roky povídal u schránek, se na mě otočila: „Petře, to jste fakt řekl?“ Nikdo se ke mně nepřidal. Shromáždění odhlasovalo, že turisty v domě nechce, a výbor mi pak písemně oznámil, ať s tím okamžitě skončím.
Musel jsem zrušit šest rezervací do Vánoc a lidem vrátit peníze. Pak jsem si sedl k tabulce, kterou jsem dřív vyplňoval s radostí, a začal škrtat. Během října jsem prodal auto, stejně stálo většinu času na ulici. Vzal jsem víkendové směny ve skladu a do pokoje hledám dlouhodobého podnájemníka, studenta nebo někoho, kdo tu bude normálně bydlet. Splátka vyjde jen tehdy, když ho do ledna seženu. Zatím po nocích přepočítávám, jestli si můžu dovolit nové boty.
Se Šimkem se potkáváme dál. Zdravím ho první a on odpoví jen „Dobrý den“, víc nic. Za ty dva měsíce jsem se několikrát na schodech nadechl, že se omluvím, a pokaždé jsem to spolkl. Nevím, jak říct „promiňte“ člověku, který mi nemusel nic dokazovat nahrávkou, kdybych ho na jaře aspoň jednou vzal vážně. Krabice od bot i s kartou leží u mě ve skříni v předsíni. Vrátit mu ji neumím a vyhodit ji taky ne.





