Článek
Vždycky jsem si zakládal na tom, že s lidmi jednám na rovinu. Když jsem přes inzerát prodával kolo nebo starou pračku, napsal jsem i o škrábanci na boku. Kdo zatajuje vady, ten si podle mě koleduje. O to víc mě štve, že jsem se zrovna já dostal do sporu, ve kterém nejsem úplně bez viny. A ještě s člověkem, se kterým jsem deset let jezdil výtahem a kterému jsem pomáhal stěhovat skříň.
Soused mi začal vyhrožovat soudem
Na jaře jsme s Petrou koupili větší auto. Narodil se nám druhý kluk a do staré octavie jsme dvě sedačky a kočárek nacpali jen s bojem. Chtěl jsem ji dát na inzerát, jenže mě u schránek zastavil pan Hájek ze čtvrtého patra. Hledal něco spolehlivého pro dceru, která začala dojíždět do práce. Jeho žena nám kdysi hlídala staršího kluka, když jsme v noci jeli do porodnice. Dohodli jsme se na 138 tisících, což bylo méně, než za kolik se podobná auta nabízela na internetu.
Auto jsme předávali v sobotu dopoledne na parkovišti za domem. Hájek se nabídl, že zajedeme na prověrku do servisu, a já mávl rukou: „Na co? Vždyť ho znáte, jezdím s ním každý den do práce.“ Udělali jsme kolečko kolem sídliště a pak jsme na kapotě vyplňovali smlouvu a předávací protokol z tiskopisu, který jsem stáhl z internetu. Malý mezitím v kočárku řval a Petra na mě volala z balkonu, ať už jdu. Vyplnil jsem kolonky, jak nejrychleji to šlo, a podali jsme si ruce. Hájkova dcera poslala peníze ještě ten den. Večer jsme si u nás na balkoně připili slivovicí.
O osm dní později, v neděli kolem deváté večer, mi pípla zpráva: „Radime, převodovka je celá špatně. V servisu říkali, že tohle nevzniklo za týden. Chci zpátky celých 138 tisíc, jinak to předám právníkovi.“ Nejdřív jsem se zasmál, myslel jsem si, že jde o nedorozumění. Volal jsem mu, ale nebral to. Ráno mi poslal fotku odhadu opravy na sedmdesát dva tisíc a připsal: „Myslel jsem, že sousedi si nelžou.“
Ta věta mě rozpálila. Já jsem přece nelhal! Auto se mnou jezdilo bez větších problémů, nikdy mi nesvítila kontrolka a na prohlídky jsem s ním jezdil pravidelně. V kuchyni jsem Petře vykládal, že si Hájek našel způsob, jak dceři pořídit auto skoro zadarmo. Chvíli mlčela a pak řekla: „A neškubalo ti to v zimě? Stěžoval sis.“ Odsekl jsem, že za studena to dělá každé auto. V noci jsem ale nemohl usnout.
Ve vlastním protokolu jsem našel svou větu
Kolem jedné jsem vstal a vytáhl ze šuplíku v předsíni modré desky, kam schovávám doklady k autu. Pod starými fakturami ze servisu ležela moje kopie protokolu. V kolonce „známé vady“ stálo mým vlastním písmem: „převodovka občas škubne při rozjezdu, hlavně za studena“. Vůbec jsem si nevzpomínal, že jsem to psal. Asi jsem to tam naškrábal ve spěchu, mezi řevem z kočárku a Petřiným voláním, jen abych měl kolonku vyplněnou. Hájek to podepsal. Nahlas jsem mu to ale nikdy neřekl, a když nabízel servis, neřekl jsem mu ani to, proč by se mu prohlídka mohla hodit. Pro mě to byla drobnost, na kterou jsem si za ty roky zvykl.
Seděl jsem nad tím papírem a cítil dvě věci najednou. Úlevu, protože jsem měl v ruce argument. A stud, protože jsem si vybavil, jak jsem tu prohlídku odbyl. Kolega z práce, který kdysi řešil něco podobného, mi druhý den řekl: „Máš to černé na bílém, nic mu nevracej.“ Možná měl pravdu, nevím. Já si ale pořád představoval, jak se s Hájkem míjíme na chodbě u soudu a večer zase u schránek.
Peníze jsem vrátil, souseda jsem ztratil
Napsal jsem mu, že bych se rád zastavil. Ve středu po práci mi otevřela jeho žena, kývla na mě a hned zmizela v kuchyni. Ukázal jsem Hájkovi kopii protokolu. Dlouho na ni koukal a pak řekl: „Tohle jsi mi měl říct do očí, ne to naškrábat do kolonky.“ Neměl jsem co namítnout. Navrhl jsem, že starou smlouvu zrušíme, sepíšeme novou na polovinu ceny a já mu rozdíl vrátím, což zhruba pokryje opravu. Hodnou chvíli mlčel. „Polovina,“ zopakoval nakonec a sevřel rty. „Dobře. Ale ať je to ještě tenhle týden.“
V pátek večer jsme novou smlouvu podepsali u něj v kuchyni a ruku mi tentokrát nepodal. Hned po návratu domů jsem mu z mobilu poslal 69 tisíc, které jsme měli našetřené na dovolenou u moře. Petra druhý den zrušila rezervaci apartmánu v Chorvatsku a řekla jen: „Tak pojedeme k našim na chalupu.“ Tvrdí, že jsem udělal dobře, a vlastně si to myslím taky. Jen mě občas užírá, že on ten protokol podepsal, aniž by si ho přečetl, a o tom nepadlo ani slovo.
Od té doby mě Hájek ani nepozdraví. Ve výtahu kouká do telefonu, u schránek se otočí zády. Když jsme minulý týden s Petrou nesli nákup a on šel naproti, přešel radši na druhou stranu chodníku.
V neděli ráno stál starší kluk na židli u okna a mával dolů. Hájek tam zrovna kontroloval octavii, která už má opravenou převodovku a jeho dcera ji parkuje na mém starém místě. Dřív by na malého zamával klíčky. Teď zvedl hlavu, uviděl za klukem mě a sklopil oči ke kapotě. „Tati, proč pan Hájek už nemává?“ zeptal se syn. Řekl jsem, že asi nemá náladu, a stáhl ho ze židle. Nevěděl jsem, jak mu vysvětlit, že jeden řádek napsaný ve spěchu může stát víc než sedmdesát tisíc.
