Článek
Sedmnáct let jsem pracovala na pobočce pojišťovny v našem okresním městě. Letos v létě nám vedení oznámilo, že pobočka koncem srpna končí. Klienti si prý všechno zařídí v aplikaci a zbytek vyřeší call centrum. Bylo mi čtyřicet pět, splácela jsem hypotéku a syn studoval na vysoké. Najednou jsem rozesílala životopisy a čekala na odpovědi, které nepřicházely. Moje mladší sestra Lída o tom věděla od prvního dne. Po třech týdnech mi zavolala, že Roman má nápad.
Byla jsem vděčná, že mě podrželi
Lídin manžel Roman má firmu na montáž klimatizací a tepelných čerpadel. Má osm techniků, tři dodávky a kancelář v přízemí jejich rodinného domu. Potřeboval někoho, kdo bude brát telefony, psát nabídky a plánovat montáže. „Obchodní asistentka, normální úvazek, pětatřicet hrubého. A budeš mít klid,“ řekl mi u nich na zahradě a podal mi pivo. Lída mě objala a do ucha mi pošeptala: „Děkuju, že nám pomůžeš. Jinak by tam zase seděl někdo cizí.“ Brala jsem to tak, že si pomáháme navzájem. Vždyť jsme rodina.
Prvního září, ještě než jsem si stihla nastavit e-mail, přede mě Roman položil dvě stránky. „Formalita pro účetní, podepiš to, ať jí to ještě dneska pošlu.“ Zvonil telefon a u stolu stáli dva technici, kteří čekali na adresy. Podepsala jsem to vestoje, jednou rukou, zatímco druhou jsem zvedala sluchátko. Kopii jsem nedostala a ani jsem si o ni neřekla. Nikdy předtím jsem nic nepodepsala bez čtení. Jenže tohle byl Roman, se kterým každé Vánoce sedím u jednoho stolu.
Už na konci prvního týdne mi oznámil, že v sobotu budu „na telefonu“. Lidé chtěli stihnout tepelná čerpadla před zimou a k tomu reklamovali klimatizace z léta. V sobotu jsem tedy seděla s notebookem v kuchyni a místo nákupu s mámou jsem přeplánovávala montáže. Pak přišla další sobota a po ní i neděle. Když jsem se opatrně zeptala, jak se mi ty víkendy budou počítat, jen se zasmál: „Ivanko, v rodinné firmě se nepočítá. To bychom daleko nedošli.“
Před chlapy jsem byla chudá příbuzná
Horší než víkendy bylo, jak o mně mluvil. Když ráno technici přebírali zakázky, kývl ke mně hlavou: „To je švagrová, zavřeli jim pobočku, tak ji tu trochu vozíme. Dělám jí laskavost, buďte na ni hodní.“ Kluci se uculovali. Nejmladší z nich, Patrik, mi pak u kávovaru potichu řekl, že to Roman tak nemyslí. Myslel. Na poradách mi přede všemi opravoval nabídky, které jsem psala přesně podle jeho podkladů. Jednou dodal: „Tohle tě v pojišťovně asi nenaučili, co?“
Lídě jsem nic neřekla. Volala mi skoro každý večer, ptala se, jak se mám a jestli mě Roman „moc nehoní“. Odpovídala jsem, že je to fajn, jen je toho hodně. Věděla jsem, že kdybych si stěžovala, musela by si vybrat. A já nechtěla, aby volila mezi mnou a mužem, se kterým má dvě děti a splácí dům, v jehož přízemí jsem každý den seděla.
Začátkem října jsem ve sdílené schránce hledala starou nabídku pro zákazníka, kterému nefungovala venkovní jednotka. Do vyhledávání jsem omylem zadala svoje jméno místo jeho. Vyskočil e-mail, který Roman poslal účetní hned můj první den. Klikla jsem na přílohu v domnění, že je to nějaká nabídka. Byla to moje smlouva. Nebyla jsem v ní vedená jako asistentka, ale jako brigádnice na pomocné práce. Hodinová sazba po přepočtu dělala zhruba polovinu toho, co mi slíbil na zahradě. Pod tím stála jeho věta: „Ivanu jen jako výpomoc, jak jsme se bavili.“
Sestra mi neodpustila, že jsem odešla
Seděla jsem nad tím snad půl hodiny. Patrik se mě ve dveřích zeptal, jestli je mi dobře. Řekla jsem, že ano, a tu nabídku dopsala. Nejvíc mě pálilo to „jak jsme se bavili“. Nebyl to omyl ani přehlédnutí. Měl to domluvené dopředu, ještě když mi na zahradě podával pivo. Kdybych se ho zeptala, slyšela bych jen, že jsem to podepsala, že jsem si to měla přečíst a že mi dělá laskavost.
Dva dny jsem to v sobě nosila. Večer jsem počítala, kolik mám na účtu, kolik dám za hypotéku a kolik pošlu synovi na kolej. Vyšlo mi, že pár měsíců vydržím, když se uskromním. Pak jsem napsala výpověď. V pátek jsem ji položila Romanovi na stůl a řekla, že do konce října dodělám rozpracované zakázky a zaučím toho, koho si najde. Přečetl si ji, podíval se na mě a řekl jen: „Tak to jsi Lídě pěkně poděkovala.“
Lída mi zavolala ještě ten večer. Neptala se, proč odcházím. Roman jí stihl říct, že ho nechávám ve štychu v nejhorší sezóně a že mi jeho dobrota „stoupla do hlavy“. Nadechla jsem se, že jí řeknu o smlouvě, ale skočila mi do řeči: „Ivano, nezačínej. Roman mi to vysvětlil.“ V tu chvíli mi došlo, že by jakýkoli papír stejně slyšela jeho hlasem.
Řekla jsem jen, že tam nemůžu zůstat. „Tak to je pro mě novinka, že ti rodina stojí za tak málo,“ odpověděla a zavěsila. Do konce října jsem chodila do kanceláře v přízemí jejich domu a nahoře jsem slyšela její kroky. Ani jednou nesešla dolů.
Od té doby se mnou skoro měsíc nemluví. Minulou neděli na mámy narozeniny přišla s dětmi až ve chvíli, kdy jsem si v předsíni obouvala boty, a pozdravila mě jako sousedku. Máma to těžce nese a pořád mi radí, ať se Lídě omluvím. Jenže za co? Každé ráno teď sedím nad pracovními portály a ve čtvrtek mě čeká pohovor do kanceláře jednoho velkoobchodu se stavebninami. Smlouvu si tam přečtu dvakrát, než ji podepíšu. Nějakou práci si najdu, tím jsem si jistá. Jen už nevím, jestli mi ještě někdy večer zavolá sestra, se kterou jsme si dřív volaly každý den.





