Hlavní obsah

Kolegyni jsem přemlouvala ke společným obědům. Myslela jsem, že jí jako šéfová pomáhám

Foto: gemini.com

Po povýšení jsem chtěla, aby se v naší kanceláři nikdo necítil odstrčený. Zavedla jsem společné středeční obědy a nejvíc zvala novou kolegyni. Její odmítání jsem brala jako problém, který mám vyřešit.

Článek

V malé firmě v Pardubicích pracuji osmým rokem. Začátkem září jsem se stala vedoucí kanceláře, kde kromě mě sedí další čtyři lidé. Krátce nato k nám nastoupila Tereza.

Práci zvládala dobře. Na poradách mluvila věcně, objednávky zpracovávala pečlivě a na dotazy odpovídala ochotně. Jen o přestávkách většinou zmizela.

Já měla po povýšení strach, že budu působit odtažitě. Ještě v létě jsem s ostatními nadávala na složité tabulky, teď jsem jim rozdělovala úkoly.

Chtěla jsem ukázat, že se mezi námi nic zásadního nezměnilo.

Ve středu jsme měli chodit všichni

Navrhla jsem společné středeční obědy v bistru za rohem. Každý si platil své jídlo a do kalendáře jsem napsala, že je účast dobrovolná.

První dvě středy jsme šli všichni. Tereza seděla na kraji stolu, většinou poslouchala a po jídle se omluvila, že se ještě potřebuje projít.

Potřetí řekla, že má něco s sebou.

„Tak si to nech na zítra,“ přemlouvala jsem ji. „Aspoň na chvíli pojď.“

Nakonec si vzala kabát. Považovala jsem to za malé vítězství a cestou zpátky jí vyprávěla, jak dlouho trvalo mně, než jsem se v kanceláři zabydlela.

Přikývla. Nenapadlo mě, že právě dostala vysvětlení svého chování, o které nestála.

Poslední zářijovou a první říjnovou středu zůstala v kanceláři. Jednou prý potřebovala něco zařídit, podruhé jen řekla, ať jdeme bez ní. Začínalo mě to mrzet. Měla jsem pocit, že odmítá naši snahu.

Přinesla jsem jí oběd ke stolu

Ve středu čtrnáctého října si Tereza v kuchyňce ohřívala vlastní jídlo. Ostatní už čekali u dveří, když jsem se jí znovu zeptala, jestli jde s námi.

„Dneska ne, děkuju.“

V bistru jsem pak nechala zabalit jednu porci navíc. Věděla jsem, co si objednala posledně, a řekla si, že jí udělám radost. Peníze jsem po ní nechtěla.

Když jsme se vrátili, seděla u svého stolu. Krabičku už měla prázdnou a četla si v telefonu.

Položila jsem před ni papírovou tašku.

„Příště už půjdeš s námi. Musíš taky trochu zapadnout,“ řekla jsem před celou kanceláří.

Tereza zvedla oči. Poděkovala, ale tašku neotevřela. Jeden kolega se zasmál a poznamenal, že příště zůstane taky, když je v ceně donáška.

Smála jsem se s ním. Tereza ne.

Odpoledne mi odpovídala ještě stručněji než obvykle. Když se přede mnou zastavila s dotazem k zakázce, skoro jsem čekala, že zmíní oběd. Místo toho ukázala na dvě různá data v podkladech.

Napadlo mě, že je nevděčná. Tu myšlenku si dnes pamatuji přesně, i když bych ji raději neměla.

Nechtěla další společnost

Druhý den za mnou přišla, když ostatní odešli na schůzku. Zeptala se, jestli mi může něco říct bez publika.

Čekala jsem stížnost na některého kolegu.

„Já na ty obědy chodit nechci,“ řekla. „Ne proto, že bych vás neměla ráda. Jen potřebuju chvíli nemluvit.“

Začala jsem vysvětlovat, že jsem ji přece nenutila. V pozvánce bylo jasně napsané, že nemusí.

Tereza mě nechala domluvit.

„Když řeknu ne a vy se ptáte znovu, nevím, jak důrazně to ještě můžu říct. Jste moje vedoucí. A včera jste před ostatními řekla, že nezapadám.“

Chtěla jsem namítnout, že to byl žert. Jenže jsem si vybavila, jak jsem čekala, až si potřetí oblékne kabát.

Řekla mi, že její den začíná vypravováním dvou dětí. V práci vyřizuje telefony a odpoledne zase poslouchá, co kdo potřebuje. Polední půlhodina bývá jediná chvíle, kterou může strávit potichu.

„Nemusíte mi vysvětlovat, proč chcete být sama,“ řekla jsem konečně.

„Já vím. Ale měla jsem pocit, že jinak to nestačí.“

Omluvila jsem se jí za poznámku i za přemlouvání. Chtěla jsem ještě dodat, že mi šlo jen o dobrou atmosféru. Nakonec jsem to spolkla. To už ode mě slyšela dostkrát.

Bez pozvánky bylo u stolu méně lidí

Na pondělní poradě jsem řekla, že společné obědy přestávám svolávat a že jsem jejich dobrovolnost sama nedodržovala. Terezu jsem nejmenovala.

Ještě jednadvacátého října jsme do bistra vyrazili tři. Další středa byla sváteční a začátkem listopadu už jsme šly jen s jednou kolegyní. Tento týden se nikdo nedomlouval.

Bylo mi to líto. Na obědech se mluvilo i o jiných věcech než o práci a já se tam na chvíli přestávala hlídat jako nová vedoucí. Když si teď každý odešel po svém, kancelář mi připadala méně přátelská.

S Terezou se mi ale pracuje snáz. V úterý mě sama upozornila, že způsob předávání objednávek vytváří zbytečné opravy. Přinesla konkrétní případ a ukázala mi, kde se stejný údaj zadává dvakrát.

Sedly jsme si k tomu a postup změnily. Když jsem se zeptala, jestli jí ještě něco komplikuje práci, nemusela jsem z ní odpověď tahat.

V poledne si vzala bundu a šla ven sama. Už jsem se neptala kam.

Společné obědy mi pořád chybějí. Jen jsem je zřejmě potřebovala víc než ostatní. Tereza se mnou teď mluví otevřeněji, přestože spolu trávíme méně času. Takový výsledek jsem si při rozesílání pozvánky nepředstavovala.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz