Článek
Na fotografii pořadatele vypadal stánek prostorně. Pod střechu se vešly dva stoly, mezi nimi zůstávala ulička a za zády prodejců bylo místo na krabice. Michal si obrázek uložil do telefonu hned vedle potvrzení o zaplacené záloze. Obojí si během týdne několikrát otevřel, obvykle večer po návratu z práce.
Trh měl být poslední listopadovou sobotu. Michal si kvůli němu vyměnil směnu ve skladu a v komoře připravil čtrnáct nákladních aut ze dřeva. Aleš slíbil přivézt zvířátka na kolečkách. Poprvé měli zjistit, jestli jejich výrobky osloví také někoho jiného než příbuzné, kteří si je brali s úsměvem a bez ptaní na cenu.
Když v neděli zazvonil domovní zvonek, Michal právě odklízel z kuchyňského stolu sušák na nádobí. Na jeho místo položil vytištěné pokyny k trhu.
Aleš vstoupil bokem, aby krabicí nezavadil o zárubeň.
„Ještě šest jsem dodělal. Máme osmnáct kusů.“
Michal mu podržel dveře. Krabice byla od rychlovarné konvice, nahoře přelepená proužkem papíru s nápisem LES. Pod ním bylo menším písmem připsáno: a dva psi.
Co už bylo domluveno
Aleš vyrovnal na stůl lišku, medvěda a jednoho psa. Každému pootočil kolečky, jako by je předával na prohlídku. Michal přejel palcem po hraně psího hřbetu. Byla hladká. Bratr si na dokončení dával záležet, i když kvůli tomu obvykle přicházel pozdě.
„Hezký. Pošleš mi rovnou těch šest set? Ať máme zálohu srovnanou.“
Aleš nechal ruku na medvědovi.
„Jakých šest set?“
„Tvoji půlku. Platilo se dvanáct set předem.“
„Já myslel, že to zatím platíš ty.“
Michal se posadil. Nepřipadalo mu, že by nastal spor. Spíš se někde ztratila jedna zpráva, kterou stačí najít a ukázat. Sáhl po telefonu a otevřel jejich konverzaci. Mezi fotografiemi rozdělaných hraček byly návrhy cedule, odkaz na přihlášku a několik krátkých odpovědí posílaných během pracovních přestávek.
„Tady. Napsal jsem, že to vezmeme napůl. A tys dal palec.“
Aleš si telefon přitáhl blíž. Přečetl zprávu předtím i tu následující.
„Psali jsme si o tom, jestli budeme mít společnou kasu.“
„No právě.“
„Tak jsem myslel napůl to, co vyděláme. Že nebudeme hlídat, kdo prodal který auto a který zvíře.“
Za oknem se rozsvítilo světlo na protějším balkoně. Michal měl chuť konverzaci posunout ještě výš, najít důkladnější větu, nějaké jasné potvrzení. Jenže o penězích tam znovu psal až on sám: Místo máme, záloha odeslaná. Aleš odpověděl fotografií tří nenabarvených lišek.
„A z čeho by se podle tebe platil stánek?“ zeptal se.
„Z toho prodeje. Nejdřív stánek a pak se rozdělíme.“
„Ale já ty peníze musel poslat teď.“
„To jsem pochopil. Jen ne, že je chceš teď ode mě.“
Michal vstal a zapnul konvici. Dva hrnky už měl připravené, v jednom sáček čaje, ve druhém lžičku kávy. Bratr k němu poslední dobou chodil málo. Většinou se potkávali u mámy a mluvili o práci nebo o tom, co je potřeba odvézt autem. Společný stánek měl být něco jejich, bez rodinného rozdělování úkolů.
„Mám všechno v materiálu,“ řekl Aleš za jeho zády. „Kupoval jsem kolečka a tyče. A vzal jsem víc dřeva, aby bylo na další.“
„Já taky kupoval materiál.“
„Já vím.“
Michal zalil hrnky. Vadilo mu, jak snadno ta odpověď zazněla. On si kvůli trhu přesunul práci, vyplnil přihlášku a poslal peníze. Aleš zatím vyráběl další kusy a považoval tím svůj díl za splněný. Když se však vrátil ke stolu, uviděl na bratrově ruce odřený kloub a na rukávu zaschlou skvrnu od lepidla. Neznamenalo to šest set korun. Znamenalo to ale, že ani Aleš celé dva týdny jen nečekal.
„Tak to projdeme,“ řekl Michal. „Protože se na místě doplácí ještě dvanáct set.“
Aleš zvedl oči.
„Dohromady je to dva čtyři?“
Michal obrátil vytištěný list správným směrem k němu. Cena byla ve druhém odstavci. Odkaz na stejné podmínky bratrovi posílal, ale teď už na něj neukazoval prstem.
Kolik se musí prodat
Na rub pokynů napsal Michal cenu za místo. Pod ní nechal několik prázdných řádků. Aleš mezitím sundal ze stolu psa a lišku, aby nezavazeli, a položil je na zavřenou krabici. Medvěd zůstal stát mezi hrnky.
„Za auta chci dvě stě čtyřicet,“ řekl Michal. „To jsme si říkali.“
„A já sto šedesát.“
Napsali počty kusů a vedle nich ceny. Michal zadával čísla do kalkulačky v telefonu, Aleš výsledky kontroloval na papíře. Čtrnáct aut a osmnáct zvířat znamenalo šest tisíc dvě stě čtyřicet korun. Částka na prvním řádku vypadala docela dobře, dokud k ní nepřibyly další.
Michal přinesl z komory obálku s účtenkami. Materiál spotřebovaný na auta ho vyšel na devatenáct set. Aleš chvíli procházel v telefonu nákupy a odděloval věci, které použil, od zásoby na polici v dílně. U zvířat došli k patnácti stovkám. Nebyla v tom práce ani nářadí, které už měli doma.
„Takže tři čtyři materiál a dva čtyři místo,“ shrnul Michal.
„Pořád něco zbývá.“
„Čtyři sta čtyřicet.“
Aleš přikývl, ale už ne tak ochotně. Michal si všiml, že bratr hledí k oknu. Na skle se odrážela řada malých aut vyskládaných na kuchyňské lince. Připravil je před jeho příchodem, aby si mohli zkusit, jak bude stánek vypadat.
„A doprava,“ připomněl Michal. „Dodávku od Pavla máme zadarmo, ale nafta zadarmo nebude.“
Trh se konal v jiném městě. S cestou pro půjčené auto a jeho vrácením počítal čtyři sta osmdesát korun. Nebylo to přesné vyúčtování, jen odhad, který si předtím napsal na lístek k adrese. Aleš se naklonil nad papír a potichu si znovu sečetl první dvě položky.
„Už jsme přes,“ řekl.
Michal připsal ještě dvě stě čtyřicet za sáčky a kartonové proložky, které měl v internetovém košíku, ale dosud je neobjednal. Když podtrhl součet, vyšlo šest tisíc pět set dvacet. O dvě stě osmdesát víc, než by dostali, kdyby prodali úplně všechno za navržené ceny.
Aleš otočil medvěda čelem k sobě.
„Můžeme dát vyšší ceny.“
„Můžeme.“
Michal přepsal u auta dvě stě čtyřicet na tři sta. Aleš navrhl za zvířata dvě stě. Nový součet už nechával peníze navíc. Oba se na něj dívali s určitou úlevou, jako by se problém podařilo opravit jedinou změnou na cedulkách.
Pak Aleš řekl: „A koupí to za tolik?“
„Nevím.“
„Máma říkala, že by za tu lišku dvě stovky dala.“
Michal si vzal do ruky auto. Na ceně tři sta nebylo samo o sobě nic nemožného. Jenže před chvílí si byl jistý dvěma sty čtyřiceti a ani tu cenu ještě nikomu cizímu neřekl. Představoval si děti u stolu, rodiče s peněženkou a prázdné místo po prodaném kusu. Nepředstavoval si nikoho, kdo se podívá a půjde dál.
„Máma si od tebe vzala už tři,“ řekl. „A jedno ani nemá komu dát.“
Aleš se krátce usmál. Potom posunul hrnek mimo papír, na kterém pod ním zůstalo vlhké kolečko.
Zkusili počítat polovinu prodaných hraček za nové ceny. Michal škrtl výsledek a vedle něj napsal druhý, protože Aleš počítal víc prodaných aut a on víc levnějších zvířat. Ani na tak malém odhadu se nedokázali shodnout. Aleš odsunul medvěda k ostatním výrobkům.
„Já nechci stát osm hodin venku a pak ještě doplácet.“
Michal položil tužku. Stejná představa ho napadla už několikrát, ale od bratra ji slyšet nechtěl. Vypadalo to, že Aleš ustupuje právě ve chvíli, kdy po něm měl zaplatit část nákladů.
„Takže tam mám jet sám?“
„To jsem neřekl.“
„Ale vychází to tak.“
Aleš se opřel do židle. „Já ti těch šest set do pátku pošlu. Jen nemám další peníze na sobotu. A myslel jsem, že když dodělám víc věcí, pomůžu nám oběma.“
Michal se podíval na krabici. Šest nových zvířat znamenalo další večery práce a peníze, které už Aleš neměl na účtu. Sám měl v komoře koupená prkénka na další auta. Až dosud je pokládal za přípravu na úspěch, ne za zásobu, která tam může ležet několik měsíců.
Otevřel podmínky trhu. Při zrušení účasti jim pořadatel zálohu nevrátí, zbývající část ceny ale nebude požadovat. Doplatek se platil při převzetí stánku. Přečetl odstavec nahlas a pak telefon položil mezi ně, aby si jej Aleš mohl přečíst také.
„Dvanáct set je pryč tak jako tak,“ řekl Aleš.
„Když pojedeme, může se to vrátit.“
„Může. A to dřevo už je taky zaplacený. To bychom teď znovu nekupovali.“
Michal přikývl. Pod původní součet napsal zvlášť doplatek, dopravu a obaly. Dohromady devatenáct set dvacet korun, které by ještě museli vydat. Ne celých šest a půl tisíce. Kdyby se jim prodej povedl, dostali by zpátky i něco z toho, co už do hraček vložili.
„Takže tenhle součet sám o sobě neznamená, že nemáme jet,“ řekl a ukázal na první podtrženou částku.
„Ne. Ale těch skoro dva tisíce musí někdo dát dopředu.“
Michal se zadíval na tři nové řádky. Mohl je zaplatit. Musel by sáhnout do peněz odložených na servis auta a potom doufat, že je trh zase doplní. Ještě ráno by to udělal, protože by předpokládal, že Aleš nese stejné riziko a že své ceny mají promyšlené.
„Já už další peníze dávat nechci,“ řekl.
Aleš přikývl. „Já je nemám.“
Na stole zůstávaly hračky, které by si při zrušení mohli odnést každý zpátky. Nebyly to vrácené peníze, ale nemuseli je ani všechny prodat během jediné soboty. Michal pustil tužku z ruky. Teď už věděl, co přesně odmítá, a nebylo mu z toho o mnoho lépe.
Místo, které pustili
Michal odnesl studený čaj k lince a chvíli stál zády ke stolu. Nejvíc ho mrzelo, že bude muset oznámit zrušení. Pavel se na půjčení dodávky několikrát ptal, kolegovi slíbil fotografii ze stánku a doma vykládal, že si s Alešem konečně zkusí něco společného. Peníze měly konkrétní částku. U těch rozhovorů si představoval, jak bude vysvětlovat, proč z toho sešlo.
„Už jsem kvůli tomu měnil směnu,“ řekl.
„Já vím. Mně vedoucí slíbil volnou sobotu. Ještě jsem ji ani neměl potvrzenou.“
Michal se otočil. To byla další věc, kterou považoval za vyřízenou. Tentokrát se však nezeptal, proč mu to Aleš neřekl. Sedl si zpátky a přitáhl k sobě pokyny. U ceny za místo byly vedle sebe tři jeho vpisky.
„Tak to zrušíme?“
Aleš přikývl. „Jo.“
Úleva nepřišla hned. Michal čekal, že si budou aspoň připadat rozumně, když se shodli. Místo toho viděl před sebou neprodané hračky a zaplacených dvanáct set, za které nedostanou vůbec nic. Aleš si začal navlékat bundu, přestože měl všechny věci ještě venku.
„Počkej. Musíme jim napsat.“
Zrušení účasti se vešlo do čtyř vět. Michal uvedl číslo rezervace, datum trhu a požádal o potvrzení. Pak zprávu přečetl bratrovi. Nebylo v ní vysvětlení jejich sporu ani žádost o výjimku. Když stiskl odeslat, Aleš přestal žmoulat konec rukávu.
„Šest set v pátek,“ zopakoval.
„Dobře. Napiš mi to rovnou do zprávy, ať v tom zas nemáme něco jiného.“
Aleš vytáhl telefon. Za chvíli Michalovi na displeji přistála věta: V pátek ti pošlu 600 jako půlku propadlé zálohy za stánek.
Michal ji přečetl a odpověděl krátkým Platí. Tentokrát už za tím nebyl obrázek ani zdvižený palec. Přesný den i částka mu byly trochu nepříjemné. Doufal ale, že v pátek peníze přijdou a on nebude muset přemýšlet, jak se bratrovi připomenout.
Zavolal Pavlovi, že dodávku potřebovat nebudou. Hovor trval sotva minutu. Pavel řekl, že ji tedy nechá na víkend synovi, a zeptal se, jestli ruší celý trh. Michal vysvětlil, že ne, jen jejich účast. Když zavěsil, zbývalo mu napsat kolegovi kvůli směně. Tu zprávu už si nechal na večer.
Aleš mezitím vracel zvířata do krabice. Každé oddělil přeloženým kusem papíru. Michal mu chtěl nabídnout, že je může nechat u něj v komoře, ale zarazil se. Svoje auta uklidí sám a Aleš si odveze zvířata. Nemuseli hned vymýšlet jiné společné řešení jen proto, aby to původní nevypadalo tak neúspěšně.
„Cedulky ti tu zůstaly,“ řekl Aleš.
U hrnku ležel svazeček kartiček, které Michal večer předtím nastříhal. Na první bylo napsáno Dřevěné auto a pod tím cena. Vzal je, srovnal hrany a položil k autům. Aleš si svůj prázdný svazeček strčil do kapsy bundy.
U dveří musel krabici znovu natočit bokem. Michal ji tentokrát podržel zespodu, než si ji bratr lépe chytil.
„Dojedeš s tím?“
„Jo. V autobuse si sednu dozadu.“
Dveře se zavřely a v kuchyni zůstalo čtrnáct aut. Michal je po jednom přenesl do komory. Do stejné krabice, kterou měl připravenou na cestu, se vešla všechna. Jen cedulky přidal navrch, aby se nepomačkaly.
Na stole pak sebral papír s propočty. Přeložil ho a vložil do obálky k účtenkám. Při zavírání si představil Aleše vzadu v autobuse, s velkou krabicí na kolenou. Kdyby si ji postavil vedle sebe, musel by ji v zatáčkách přidržovat, aby se zvířata nesesypala k jedné straně. Michal přitiskl chlopeň obálky. Ta cesta mu najednou připadala dlouhá.





