Článek
V září zrušili zákaznické oddělení, kde jsem pracovala jedenáct let. Po několika neúspěšných pohovorech jsem vzala místo ve výdejně na základní škole kousek od našeho bytu.
Plat byl nižší, ale věděla jsem, kolik mi každý měsíc přijde. Po rozvodu jsem neměla druhý příjem, ze kterého bych mohla zaplatit nájem.
Dcera Klára seděla u kuchyňského stolu, když jsem jí řekla, kde v pondělí nastupuji. Přestala si loupat mandarinku.
„Přímo u nás?“
Přikývla jsem. Čekala jsem otázky. Ona však chtěla jen vědět, jestli budu stát u okénka.
Nechtěla, abych ji oslovovala
Večer před nástupem za mnou přišla do koupelny. Skládala jsem tam pracovní oblečení do tašky.
Poprosila mě, abych na ni v jídelně nemluvila jako doma. Žádné zdrobněliny, žádné otázky na písemku a hlavně žádné připomínání, co má cestou koupit.
„Chci se najíst s holkama. Ne aby všichni poslouchali, co mi říkáš.“
Tomu jsem rozuměla. Slíbila jsem jí, že u výdeje bude stejná jako ostatní děti.
První týden jsem měla dost starostí sama se sebou. Pletla jsem si police na čisté tácy a odpoledne mě bolela záda. Kolegyně Marcela mi ukazovala, jak si práci rozložit, abych poslední hodinu nemusela všechno dohánět.
Kláře jsem podala talíř a ona řekla děkuju. Ani jednou jsem ji nezdržovala.
Doma jsem se zeptala, jestli to takhle bylo v pořádku.
„Jo,“ odpověděla, aniž zvedla oči od telefonu.
Ulevilo se mi. Myslela jsem, že jsme našly způsob, který nám oběma vyhovuje.
Začala mi hledat jiné místo
Za dva týdny mi Klára poslala nabídku práce na recepci. Chtěli večerní směny a dobrou angličtinu, kterou nemám.
Pak přišla další. Prodavačka v obchodním centru na opačném konci města.
Řekla jsem jí, že zatím zůstanu ve škole. Stíhala jsem nákup i domácnost a nemusela jsem každý týden čekat, jak mi rozepíšou směny.
„Ale hledat můžeš dál, ne?“
Stála jsem u sporáku a míchala těstoviny. Klára se opírala o lednici a čekala na odpověď.
Zeptala jsem se, jestli se jí někdo kvůli mně posmívá.
„Ty nevíš, jaký to tam je.“
To byla pravda. Nabídla jsem jí ale, že ji vyslechnu. Chtěla jsem vědět, co přesně se děje a kdo jí co řekl.
Zavrtěla hlavou a odešla do pokoje. Večeři si potom odnesla na talíři za sebou.
Následující den jsem si při výdeji všímala jejího stolu. Dívky se smály něčemu na displeji, Klára s nimi. Když vzhlédla, rychle jsem se otočila. Nechtěla jsem porušit naši dohodu, ale bála jsem se, že přede mnou nějaké trápení skrývá.
Před obchodem zaznělo jiné vysvětlení
V sobotu jsme šly společně pro větší nákup. Každá jsme nesla jednu tašku, když nás před obchodem zastavila její spolužačka Tereza.
Pozdravila mě a zeptala se, jestli budu v pondělí zase vydávat obědy.
„Budu,“ řekla jsem.
„Klára říkala, že tam jen zaskakujete. Že máte normálně práci v kanceláři.“
Dcera si přehodila tašku do druhé ruky. Dívala se za Terezu, na parkoviště.
Vysvětlila jsem, že už v kanceláři nepracuji a ve škole jsem nastoupila nastálo. Tereza jen přikývla. Potom Kláře připomněla, co mají přinést na výtvarku, a rozloučila se.
Šly jsme kus cesty mlčky.
„Nemusela jsi jí to všechno říkat,“ ozvala se Klára.
Zastavila jsem u přechodu. Ucho tašky mě řezalo do prstů.
„Smál se ti vůbec někdo kvůli mně?“
Chvíli neodpovídala. Pak řekla, že zatím ne. Jen nechtěla, aby se o tom pořád mluvilo.
Doma jsem nákup vyložila sama. Klára zůstala stát v předsíni, přestože už měla zuté boty.
Řekla mi, že se holky bavily o práci rodičů. Terezina máma vede účetnictví, jiná pracuje v ordinaci.
„Já řekla, že jsi v kanceláři. Jako předtím.“
Zeptala jsem se, proč jim to neopravila, když mě pak viděly v jídelně.
„Tak jsem řekla, že jen zaskakuješ. Nechtěla jsem vysvětlovat, že jsem si to vymyslela.“
Chvíli jsem držela v ruce sáček jablek. Pak jsem ho položila na linku.
„Vydávám obědy, Kláro. To jim můžeš říct.“
Naše dohoda nebyla o zapírání
Večer jsem za ní zašla. Sedla jsem si na kraj postele, ale Klára zůstala u psacího stolu.
Řekla jsem jí, že si práci nechám. Nebudu ji před spolužáky vyvolávat ani kontrolovat, s kým sedí. Nechci ale, aby o mém zaměstnání vymýšlela něco jiného.
„Já přece neříkám, že jsi špatná máma.“
„To ne. Ale mrzí mě, že chceš, abych odtamtud odešla, i když mi ta práce vyhovuje.“
Otočila v ruce propisku. Neomluvila se. Zeptala se jen, jestli o našem rozhovoru řeknu Marcele.
Slíbila jsem, že ne.
Minulý týden jsem končila později a potkala Kláru u šaten. Byla s Terezou. Už jsem chtěla projít dál, když zvedla ruku.
„Ahoj, mami. Já jdu ještě k Terce, jo?“
Domluvily jsme se, kdy přijde. Tereza mi podržela dveře a obě vyběhly před školu.
Druhý den mi Klára u okénka zase jen poděkovala za talíř, jak jsme byly domluvené. Pořád nevím, jestli už jí moje práce vadí méně.
Večer se mě při chystání večeře zeptala, jak bylo.
„Dneska mě Marcela nechala zavřít výdej samotnou. Už jsem nemusela běhat za ní, kam co patří.“
Klára přikývla. Vyndala z příborníku dvě vidličky a položila je na stůl. Čekala jsem, jestli ještě něco řekne, ale jen si přisunula židli. Sedla jsem si naproti ní a začaly jsme jíst.






