Hlavní obsah

Dostala jsem prémii 80 tisíc. Kamarádce jsem nabídla půlku, ale nebylo to zadarmo

Foto: gemini.com

Marta přestala chodit na naše nedělní šití právě v době, kdy mi přišla mimořádná prémie. Nabídnout jí polovinu mi připadalo velkorysé. Podezřelé bylo jen to, jak přesně jsem věděla, co bych chtěla dostat zpátky.

Článek

Naše nedělní šití mělo s módou společného asi tolik jako televizní vaření s mou lednicí. Já, Irena, jsem vlastnila stroj a Marta uměla poznat, kdy už látku nemá smysl zachraňovat. Přinášely jsme si úlovky ze sekáče a vyráběly z nich oblečení, které v příznivém osvětlení vypadalo dražší. Nejčastěji jsme ovšem pily čaj a párání odkládaly na příště.

Poslední dobou Marta začala odcházet dřív. Jednou si ani nesvlékla bundu a jen mi mezi dveřmi vrátila nůžky. Ukazovala mi v telefonu fotku z výletu kolem Berounky. Já obrázek zvětšila, abych se podívala na kabát ženy v pozadí. Marta telefon schovala a řekla, že příští neděli nepřijde. Zeptala jsem se, jestli by místo toho mohla v sobotu. Prý nemohla.

O týden později oznámila, že už si nechce nechávat každý víkend volný na šití. Zrovna jsem na ní špendlila sukni a měla pusu plnou špendlíků, takže jsem mohla jen nesouhlasně hučet. Když se převlékla, nabídla jsem, že příště spravím něco já jí. Odpověděla, že nemá nic rozbitého. To jsem považovala za dočasnou organizační překážku.

Pak mi v práci schválili mimořádnou prémii za dokončený projekt. Na účet dorazilo osmdesát tisíc navíc. Seděla jsem nad telefonem a kontrolovala částku tak dlouho, až obrazovka zhasla. Rozsvítila jsem ji znovu. Peníze tam pořád byly. Mohla jsem konečně vyměnit pračku, která při ždímání postupovala předsíní jako odhodlaný stěhovák.

Marta mi do telefonu upřímně blahopřála. Nezeptala se, co koupím, a nic nechtěla. Přesto jsem jí začala vysvětlovat, že jsem ten náročný rok zvládla i díky našim nedělím. Vyposlechla u mě tolik pracovních stížností, že by si mohla účtovat konzultace. A právě tehdy mě napadlo poslat jí polovinu. Čtyřicet tisíc jako poděkování. V duchu už přitom seděla zase naproti mně a navlékala nit.

Pozvala jsem ji na oběd do restaurace, kterou jsme roky míjely. Přišla jsem o dvacet minut dřív a přečetla jídelní lístek včetně alergenů a jména provozovatele. Marta dorazila v obyčejném svetru, zatímco já si vzala náušnice po mamince. Když se číšník zeptal, jestli něco slavíme, odpověděla jsem ano. Marta současně řekla, že jdeme na oběd. Číšník se bezpečně přidržel objednávky minerálky.

S nabídkou jsem počkala, až přinesli jídlo. Nad plným talířem se přece špatně odmítá velkorysost. Oznámila jsem Martě, že jí pošlu čtyřicet tisíc, a hned dodala, že bychom v neděli mohly dokončit mou zelenou sukni. Marta položila vidličku. Já se začala věnovat citronu u ryby, jako by jeho správné vymačkání vyžadovalo mou úplnou pozornost.

Peníze odmítla. Potom mi připomněla tu fotku od Berounky. Chtěla mi tehdy vyprávět, jak se cestou ztratila a skončila na dětském hřišti, jenže já ji přerušila otázkou na kabát. Teď se zeptala, jestli vůbec vím, s kým na tom výletě byla. Nevěděla jsem. Vybavila jsem si zato naprosto přesně kostkovanou podšívku.

„Mně nechybí odměna za poslouchání,“ řekla. „Chybí mi, abych taky přišla na řadu.“ Napadlo mě vyjmenovat všechny chvíle, kdy jsem ji přece poslouchala. Telefon s otevřeným bankovnictvím ale ležel vedle mého talíře a já najednou nechtěla, aby ho viděla. Zamkla jsem ho. Zeptala jsem se na výlet. Marta mi odpověděla, ale další neděli neslíbila. Tentokrát jsem jí nenabídla sobotu.

Oběd jsem zaplatila, jak jsem ji původně pozvala. Čtyřicet tisíc zůstalo na mém účtu a zelená sukně na opěradle židle. Doma jsem ji sundala, abych si měla kam sednout. Bylo mi trapně i smutno a trochu jsem se na Martu zlobila, což mi vzhledem k okolnostem připadalo obzvlášť nevkusné. Napsala jsem jí, ať mi pošle tu fotku z hřiště. Poslala dvě. Na jedné se smála na pružinovém kohoutovi a kabát neměla vůbec.

Další neděli jsem místo sukně zkracovala vlastní kalhoty. Chtěla jsem si dokázat pouze to, že mám krátké nohy a funkční stroj. Lem se povedl. Povzbuzena úspěchem jsem ještě prošila odstávající kapsu, kalhoty oblékla a vyrazila pro pečivo. U pokladny jsem sáhla pro kartu. Nahmatala jsem ji přes látku přesně tam, kde měla být. Jen otvor ke kapse už nebyl.

Prodavačka mi půjčila malé nůžky a počkala, až se prostříhám ke svým penězům. Za mnou stál pán se dvěma rohlíky a sledoval mě se zájmem, jaký moje ruční práce dosud nevzbudily. Martě jsem venku vyfotila rozpáranou kapsu. Odepsala, že kartu je třeba před šitím vyndat. Napsala jsem, že za tak odbornou radu nabízím maximálně kávu. Telefon jsem pak raději nesla v ruce.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz