Hlavní obsah

Na společné výstavě chtěl zazářit. Jenže na plakát vybrali sestřinu fotku z mobilu

Foto: gemini.com

Viktor přemluvil sestru ke společné výstavě v kavárně. Počítal s tím, že jí konečně ukáže své nejlepší fotografie. Jen nečekal, že při instalaci bude muset poslouchat hlavně o té její.

Článek

Na fotografii náměstí nebyl jediný člověk. Viktor kvůli tomu vstal v neděli před šestou, počkal na odjezd zásobovací dodávky a ještě dalších dvacet minut sledoval muže, který před kašnou telefonoval. Když si doma snímek otevřel na monitoru, měl radost. Dlažba se leskla, okna byla rovná a mezi věžemi zůstával přesně tak široký pruh nebe, jaký chtěl.

Daně poslal fotografii ještě před snídaní. Odpověděla mu odpoledne třemi slovy: To je pěkný. Pak přidala otázku, jestli v úterý přiveze mámě skládací židli. Viktor napsal, že ano, a obrázek si znovu zvětšil. Na displeji telefonu samozřejmě nemohl vyniknout.

Fotil dvanáct let. Měl doma skříňku s objektivy, několik pevných brašen a krabici výtisků proložených čistým papírem. Dana to všechno znala, ale když u něj byla, většinou se dívala na fotografie opřené o stěnu jen tak dlouho, než se uvařila káva. Nikdy se nezeptala, jak vznikly.

Možnost vystavovat dostal od kavárnice Lenky. Chodil k ní ve středu po práci a jednou jí ukázal snímek jejího výkladu v dešti. Nabídla mu stěnu nad dlouhou lavicí. Před Vánoci tam nechtěla další prodejní věnce a obrazy posledního vystavujícího už tři týdny čekaly zabalené ve skladu.

Viktor nejdřív souhlasil sám za sebe. Teprve cestou domů ho napadla Dana. Poslední dobou dávala do rodinné skupiny obrázky z cest do práce: zastávku, mokré zábradlí, igelitový sáček zachycený na větvi. Přemluvit ji nebylo těžké. Těžší bylo vysvětlit, že myslí skutečnou výstavu, ne několik fotek připnutých u pokladny.

„Já nemám ani foťák,“ namítla.

„To dneska není podmínka,“ řekl velkoryse. „Vybereme něco, co bude fungovat pohromadě.“

Představoval si, že spolu projdou její telefon a potom jeho složky. Na stěně konečně vyniknou i podrobnosti, které jí na displeji unikaly. Už věděl, které výtisky vyndá z krabice.

Místo nad lavicí

V sobotu čtrnáctého listopadu přinesl Viktor do zavřené kavárny osm rámů. Dana přišla s pěti, které měla zabalené v dece z auta. Venku drobně pršelo a na židlích obrácených k oknům ležely mokré odlesky ulice. Lenka jim uvolnila dva stolky a přinesla konvici čaje.

Viktor odložil na lavici kartonové chrániče rohů. Potom vytáhl metr a svůj náčrtek stěny. Doprostřed naplánoval dva největší snímky: své náměstí a Danin pohled přes autobusové okno. Kolem nich rozmístil menší fotografie do volnějších skupin. Svých měl víc, a tak některé visely ve dvojicích nad sebou.

Dana postupně rozbalovala rámy. Dva byly úzké, téměř čtvercové, zbývající tři širší. Viktor si jejich rozměry zapsal už v tiskovém centru a do plánku je zakreslil. Teď rámy přerovnal na lavici podle svého náčrtku. Dana jeden vytáhla zespodu a opřela ho vedle ostatních, aby bylo vidět na všechny.

Autobus pořídila někdy v říjnu cestou z odpolední směny. V okně se odráželo žluté madlo a rukáv její bundy. Za sklem byl pruh sídliště, ale nešlo poznat kterého. Nejostřejší část obrazu tvořila kapka na okně. Viktor by ji při výběru nejspíš vyřadil, jenže Dana trvala na tom, že tu chce určitě.

Ostatní obrázky mu ukázala až v tiskovém centru. Čekal, že budou vybírat spolu, ona už ale měla soubory připravené. Přivezla i peníze na rámy. Když jí nabídl, že některé snímky trochu srovná, zeptala se, co přesně je na nich nakřivo. Řekl, že se na to podívají příště.

Teď kontrolovala skla proti světlu. Měla na sobě starou mikinu, kterou Viktor znal z návštěv u mámy. Nepůsobila jako někdo, kdo přichází vystavovat. Spíš jako by přišla vymalovat kuchyň a chystala se začít, zatímco on ještě vysvětluje postup.

„Tak který dáme na plakátek?“ zeptala se Lenka.

Viktor narovnal fotografii náměstí. „Tady bych mohl poslat i širší výřez. Vešlo by se přes něj jméno kavárny.“

Lenka se na ni podívala, ale potom se sklonila k Daninu autobusu. Zvedla rám oběma rukama a přenesla ho k oknu.

„A můžeme použít tenhle? Ten mě hned zastavil.“

Dana zůstala s dekou v náručí. „Jo. Jestli ti bude stačit kvalita.“

„Pošli mi původní soubor. Grafik si s tím poradí.“ Lenka ukázala na žluté madlo. „Tohle je pěkně vidět i zdálky. A nahoře mám kam dát datum.“

Viktor sáhl po hrnku, ačkoli měl čaj ještě horký. Byl rád, že Lenka mluví o místě pro datum. To bylo praktické hledisko, s fotografií samotnou to nemuselo mít mnoho společného. Zeptal se, jestli se plakát bude tisknout i na výlohu, nebo půjde jen na sociální sítě.

„Obojí. A pár malých vezmu do knihkupectví vedle.“

Dana si utřela ruce o kalhoty, vytáhla telefon a začala hledat soubor. Trvalo jí to. Viktor se přistihl, že čeká, až požádá o pomoc. Místo toho si s Lenkou vyměnily čísla a za chvíli telefon na pultu krátce zavibroval.

„Mám to,“ řekla Lenka. „Jdu vám donést háčky.“

Viktor se podíval na náměstí opřené o nohu stolu. Při přípravě doma mu připadalo samozřejmé, že zrovna tenhle obraz bude lidi zvát dovnitř. Teď vypadal menší než ráno, když ho zabaloval.

„Tady je na to špatné světlo,“ řekl.

Dana zvedla oči od telefonu. „Na co?“

„Na moje věci. Jsou dost tmavé. Večer to tady zanikne.“

Rozsvítila se světla nad lavicí. Lenka stála u vypínače s krabičkou háčků a zeptala se, jestli je to lepší. Viktor přikývl jen částečně. Přešel k protější stěně a odtamtud si prohlížel místo, které si při první návštěvě sám vybral.

Co se do prostoru nehodí

Zkusili pověsit první dvojici. Viktorův pohled pod železniční most a Daniny prázdné židle před samoobslužnou prádelnou. Lenka přidržovala rámy, Dana ustupovala mezi stolky a Viktor určoval rozestup. Když byly oba obrazy rovně, posunul svůj o dva centimetry výš. Pak ho zase vrátil.

„Já nevím,“ řekl. „Možná jsme to uspěchali.“

Lenka se podívala na hodiny. Do otevření zbývaly dvě hodiny, ale nikam ho nehnala. Nabídla, že mohou instalaci dokončit v neděli ráno. Viktor vysvětlil, že nejde o čas. Prostor je členitý a část jeho souboru se do něj zkrátka nehodí.

Slyšel sám sebe mluvit o souboru a o prostoru. Byla to slova, která používal ve fotografické skupině, když nechtěl někomu napsat, že se mu snímek nelíbí. Tady zněla nezvykle úředně. Dana mezitím položila deku na židli a přestala rovnat obaly.

„Vždyť jsi říkal, že ta stěna bude výborná.“

„Z fotek v telefonu to vypadalo jinak.“

„Byli jsme tady spolu minulý týden.“

Viktor stiskl metr, až se kovový pásek s cvaknutím zasunul. „Tak jsem to špatně odhadl. To se snad může stát.“

Lenka položila krabičku na stůl. Řekla, že musí připravit těsto a že se mají zatím rozmyslet. Neznělo to uraženě. Jen přestala stát pod stěnou s rukama připravenýma zvednout další rám. Z kuchyňky za chvíli uslyšeli puštěnou vodu.

Viktor sundal svůj most a položil ho na lavici. Zbyly po něm dva volné háčky. Dana se dívala chvíli na ně a chvíli na bratra. Potom se zeptala, jestli chce odvézt všechno. Odpověděl, že by možná bylo lepší, kdyby vystavovala sama. S těmi jejími obrázky se dá zacházet volněji.

„Jak volněji?“

„Nemusí být všechny. Můžeš je rozstrkat, kam se vejdou.“

Dana přejela palcem po hraně rámu. „Já je taky vybírala.“

Viktor chtěl říct, že to přece nezpochybňuje. Podíval se na pět rámů na lavici. Nezeptal se jí, z kolika snímků vybírala. V tiskovém centru řešil jen rozměry a papír; když se nad jednou fotografií ještě rozmýšlela, šel mezitím zaplatit svoje.

Z ulice se ozvalo drnčení kufru po dlažbě. Někdo zkusil dveře kavárny a přes sklo si přečetl otevírací dobu. Viktor si vzpomněl na svůj nedělní budík. Měl chuť Daně povědět o čekání u kašny, jako by to byla účtenka, kterou dosud neuznala.

Místo toho začal nasazovat chrániče na rám s náměstím. Jeden mu padal. Pokaždé když přidržel pravý roh, sesunul se z levého. Dana se natáhla, aby mu pomohla, a on rám přitiskl k sobě dřív, než se ho dotkla.

„Tu fotku z autobusu sem dávat nemusím,“ řekla.

Viktor přestal rovnat karton. „Proč?“

„Můžu ji odvézt. Lenky se zeptáme, jestli by dala na plakát tvoje náměstí. Zbytek pověsíme podle toho plánu.“

Řekla to věcně. Viktor se podíval ke dveřím. Představil si náměstí ve výloze knihkupectví a sebe, jak tam druhý den jde zbytečnou oklikou, aby se na plakát podíval. Jenže teď by mu ho musela Dana uvolnit.

„To po tobě nechci.“

„Já teď nevím, co chceš. Vzala jsem si volno, nechala to vytisknout a pozvala dvě kolegyně. Jestli se ti sem tvoje fotky nevejdou, dobře. Ale já se kvůli tomu nechci tvářit, že mi na těch mých nezáleží.“

Sedla si na lavici vedle zabalených rámů. Viktor zůstal stát. Poprvé si všiml, že na zadní straně každého jejího obrazu je tužkou napsané číslo a malá šipka. Měla vlastní pořadí. Dana obrátila most sklem vzhůru, aby si mohla položit hrnek vedle něj.

Viktor se natáhl pro deku, ale nechal ji na židli. Z kuchyňky slyšel Lenku mluvit do telefonu. Diktovala grafikovi jejich jména a hláskovala Danino příjmení. Sestra po rozvodu znovu používala stejné jako on.

„Je to kvůli tomu plakátu?“ zeptala se Dana.

Opřel náměstí zpátky o stůl. „Myslel jsem, že tě budou zajímat ty moje.“

Dana chvíli neodpovídala. V kuchyňce se rozběhl mixér a zase ztichl.

„Zajímají,“ řekla. „Ale nevěděla jsem, že jsem tady hlavně kvůli nim.“

Pověsit i zbytek

Viktor si sedl na druhý konec lavice. Mezi nimi ležel most, jehož sklo odráželo stropní lampu. Nedalo se přes ni rozeznat skoro nic. Posunul rám o kousek stranou, ale tentokrát už nezačal vysvětlovat, proč je osvětlení nevhodné.

„Já jsem si asi myslel, že ti něco ukážu,“ řekl. „Že uvidíš, co celou tu dobu dělám.“

„Tak mi to ukaž.“

Ještě chvíli nevěděl jak. Vyprávět o cloně nebo o vstávání se mu najednou nechtělo. Podíval se na náměstí. Na mokré ploše před kašnou zůstávalo světlé okno domu, kvůli kterému si při fotografování popošel skoro až k obrubníku.

Ukázal jí ho. Dana se naklonila blíž a zeptala se, jestli čekal na déšť. Řekl, že čekal, až přestane. Potom jí pověděl o muži s telefonem, který se neměl k odchodu.

„A on tě tam viděl stát s foťákem?“ zeptala se.

„Díval se přímo na mě. Asi si myslel, že fotím jeho.“

Dana se usmála. Pak si přitáhla rám blíž. „To světlo je hezký. Já bych si ho na místě vůbec nevšimla.“

Tentokrát po ní nechtěl další větu. Zvedl most a postavil se k volným háčkům. Dana vstala také, ale nejdřív se zeptala, jestli tedy pokračují. Viktor řekl ano. Musel to zopakovat hlasitěji, protože z kuchyňky zrovna znovu zazněl mixér.

Když se Lenka vrátila, měl most zpátky na stěně. Viktor jí oznámil, že výstavu dokončí a že na plakátu má zůstat autobus. Lenka přikývla a zeptala se, jestli má přinést další čaj. Nic dalšího od něj nechtěla slyšet a on byl rád, že jí nemusí připravovat vysvětlení.

Původní plán změnili. Dana položila svých pět fotografií na stolky podle čísel na zadní straně. Chtěla začít prádelnou a skončit autobusem, protože tak vypadá její cesta domů. Viktor v náčrtku přesunul dvě svoje menší fotografie, aby její pořadí mohli zachovat.

„A ten prázdný průchod?“

„Tam si chodím koupit rohlík, když nestihnu oběd.“

Viktor se na snímek podíval znovu. Byl na něm zavřený stánek, odpadkový koš a bílá plocha zdi. Pořád mu připadal příliš obyčejný. Dana ukázala, kam by ho chtěla pověsit, a on si místo označil na plánku.

Náměstí nakonec viselo vedle autobusu. Mezi rámy zůstal o něco větší rozestup, protože uprostřed stěny vedla lišta. Viktor ji ráno chtěl obejít jiným uspořádáním. Teď oba obrazy několikrát srovnal a pak požádal Danu, aby se na ně podívala od dveří.

„Levý o kousek dolů,“ řekla.

„Můj, nebo tvůj?“

„Tvoje náměstí.“

Poslechl ji. Potom spolu posbírali obaly a odnesli deku do auta. Dana mu cestou řekla, že kolegyně přijdou ve středu rovnou z práce, takže možná budou mít na sobě pracovní bundy. Viktor nechápal, proč mu to vysvětluje. Až po chvíli řekl, že je to přece kavárna, ne slavnostní sál.

Ve středu dorazil brzy. Lenka už měla malý plakát ve výloze a u lavice seděl pár, který o výstavě zjevně nevěděl. Muž odsunul hrnek, aby si přečetl popisek pod náměstím. Viktor zpomalil, ale nezůstal mu stát za zády. Odložil bundu a objednal si kávu.

Dana přišla s kolegyněmi o deset minut později. Jedna si všimla autobusu hned ode dveří a zavolala, že tímhle spojem jezdí taky. Druhá se zastavila u náměstí. Zeptala se Dany, jestli bylo opravdu tak prázdné, nebo z něj bratr lidi odstranil v počítači.

„To se musíš zeptat jeho,“ odpověděla Dana a uvolnila mu místo.

Viktor jí vyprávěl o nedělním ránu. Tentokrát krátce, bez počítání minut. Žena se zeptala, odkud přesně fotografoval, a on jí ukázal přes okno směrem k centru. Dana zatím odešla přivítat mámu, která si u dveří zapínala kabelku.

Později se u stěny na chvíli sešli sami. Viktorovi na Danině snímku pořád vadil kus rukávu v odrazu. Připadal mu rušivý a nedovedl si představit, že by takovou fotografii vybral ze svých souborů. Když se ho Dana zeptala, co si o ní myslí, nemluvil o kvalitě tisku ani o plakátu.

„Ten rukáv bych tam nechtěl,“ řekl.

„Já jo. Bez něj mi to připadalo, jako bych v tom autobuse ani neseděla.“

Podíval se na odraz ještě jednou. Pak jí řekl, že má od pondělí v telefonu jednu rozdělanou fotku a neví, jestli z ní něco bude. Dana chtěla vidět kterou. Našli volný stolek, Viktor položil telefon mezi jejich dva hrnky a otevřel složku, ze které jí obvykle nic neposílal.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz