Hlavní obsah

Oldřich venčil sousedčina psa. Nechápal, na koho pořád čeká u prázdného výběhu

Foto: gemini.com

Oldřich si od venčení sousedčina psa sliboval pravidelný pohyb a konečně také důvod odpoledne někam jít. Jenže zatímco on počítal kilometry, Bady měl u prázdného výběhu pokaždé něco důležitějšího na práci.

Článek

V listopadu už Oldřich znal cesty mezi domy tak dobře, že si je dokázal rozdělit podle času. K supermarketu sedm minut, k zastávce dvanáct, kolem potoka a zpátky necelá hodina. Od září byl v důchodu a vzdálenosti, které dřív překonával cestou do práce, mu najednou chyběly. Na nákup mohl vyrazit kdykoliv. Často proto nevyrazil vůbec.

Když ho sousedka Tereza zastavila u schránek, nemusel dlouho přemýšlet. Na prodejně jí posunuli začátek odpoledních směn ze čtyř na druhou a potřebovala třikrát týdně vyvenčit Badyho. Byl to hnědý kříženec s bílými tlapkami, kterého Oldřich znal z výtahu. Vždycky si před něj sedl, jako by čekal, že má nějaké vyřizování právě s ním.

Okruh na pětačtyřicet minut

Tereza mu ukázala postroj, přihrádku se sáčky i háček na klíče. Její starší pes Max trávil pracovní dny u její mámy, protože ho Bady doma nenechal odpočinout. Bady zůstával v bytě a s dřívějším začátkem směn mu teď chyběla odpolední procházka. Oldřich přikývl. Dva psy by si netroufl vzít, jednoho zvládne rád.

„Stačí tak kolem druhé, jak se vám to hodí. Nemusíte s ním nikam daleko,“ řekla Tereza.

To poslední ho trochu zklamalo. Měl připravenou trasu přes park, podél potoka a kolem nových bytovek. V telefonu si našel aplikaci, která kreslila prošlou cestu a ukazovala průměrné tempo. Nepotřeboval závodit. Jen chtěl večer vidět, že odpoledne skutečně někde byl.

První pondělí vyšli ve dvě přesně. Bady očichal roh domu, popošel k živému plotu a potom se dal ochotně do kroku. Oldřich měl telefon v kapse bundy a na prvním rovném úseku přidal. Pes se přizpůsobil. Tak to půjde, pomyslel si. Závazek byl přesně to, co potřeboval.

Za parkovištěm stálo oplocené místo pro psy. Několik dřevěných překážek, dvě lavičky a v blátě vyšlapaná pěšina. Oldřich kolem něj chodil léta, nikdy však dovnitř neměl důvod vstoupit. Bady teď zamířil k brance a zastavil se tak rozhodně, že se vodítko napnulo mezi nimi jako šňůra na prádlo.

„Tam nikdo není,“ upozornil ho Oldřich.

Otevřel mu přesto. Bady nešel k překážkám ani k míčku, který někdo nechal u lavičky. Prošel podél plotu, vrátil se k brance a zadíval se na cestu vedoucí od nízkých domů. Oldřich postál, potom obešel výběh a zavolal ho. Pes přišel, ale hned se zase otočil.

Po několika minutách vyrazili dál. Bady se ještě dvakrát ohlédl. Oldřich dorazil domů později, než plánoval, a přitom měli nachozeno méně. Na obrazovce se jejich pobyt u výběhu proměnil v hustou změť čar. Aplikace zřejmě zachytila i jeho přecházení mezi brankou a lavičkou.

Ve středu se to opakovalo. Bady rázně došel k plotu, jako by právě tam začínala nejzajímavější část výletu, a pak se nehýbal. Oldřich zkusil jít napřed, dřepl si, ukázal směrem k potoku. Nakonec spolu deset minut postávali na místě, kolem kterého chodili lidé s nákupními taškami.

„On tam něco hledá?“ zeptal se večer Terezy.

„Možná Maxe. Máma tam s ním chodí kolem půl třetí. Dřív jsme se tam někdy potkaly, než jsem jela do práce.“ Tereza odložila kabelku a sklonila se k Badymu. „Ale taky si tam hrává s jinými psy. Nemusíte tam na nikoho čekat.“

„Takže ho můžu vzít jinudy?“

„Jistě. Když obejdete výběh, on si zvykne.“

To Oldřichovi stačilo. Představa, že by nejdřív půl hodiny čekal a teprve potom vyrazil na svůj okruh, se mu nezamlouvala. Bady přece Maxe vídal doma. V pátek odbočil už u domu doleva. Prošli mezi školou a hřištěm, kde na mokrém povrchu nikdo nebyl, a pokračovali k potoku. Bady šel bez potíží. Jen na zpáteční cestě zabočil mezi zaparkovaná auta a pokusil se dostat k výběhu z opačné strany.

Oldřich ho odvedl domů. Na displeji měl téměř čtyři kilometry a docela slušný čas. Přesto z procházky neměl takovou radost jako z první svižné čtvrthodiny v pondělí. Pes si doma lehl do předsíně a Oldřich ještě před zavřením dveří zaslechl, jak se znovu zvedl.

Někdo přichází z druhé strany

Druhý týden začal drobným dohadováním už před domem. Oldřich chtěl doleva, Bady doprava. Pes netahal prudce, jen zůstal stát se všemi čtyřmi tlapkami zapřenými o chodník. Oldřich se na něj díval a připadal si směšně. Čtyřicet let opravoval vysavače a kuchyňské roboty, zákazníkům trpělivě vysvětloval závady. Teď nedokázal určit ani směr procházky.

Tentokrát mu ustoupil. U výběhu si ale zapnul stopky. Pět minut, rozhodl se. Dost času na očichání, dost času na zjištění, že tam nikdo není. Bady stál u plotu a pozoroval cestu. Když se zpoza garáží vynořil muž s bílým psem, zvedl hlavu. Pak ji zase sklonil.

„Tak kamarád ti nestačí?“ zeptal se ho Oldřich.

Muž s bílým psem se zastavil u branky. „Můžeme dovnitř?“

„My už stejně jdeme.“

Bady se nechal připnout, ale ještě u cesty se ohlédl směrem ke garážím. Oldřich si vzpomněl na Terezinu poznámku o Maxovi. Třeba na něj opravdu čekal. Jenže dnes přece nikdo žádné setkání nedomluvil. Vyrazili k potoku a Oldřich mu cestou vysvětloval, že se nemohou pokaždé zdržet u prvního plotu.

Večer napsal Tereze zprávu, že by se měli na venčení domluvit jinak. Pak ji smazal. Sousedka s jeho pomocí počítala a na směny chodit musela. Jemu nic nebránilo zůstat venku déle. Vadilo mu jen to stání. Během dopoledne se doma načekal dost: na pračku, na konec deště, na chvíli, kdy bude rozumné začít vařit.

Ve středu venčil s hlavou plnou připraveného rozhovoru. Řekne jí, že se na to nehodí. Ne že by byl Bady zlý nebo neposlušný, ale potřebuje někoho trpělivějšího. Věta zněla slušně a hotově. Jen si nebyl jistý, jestli po jejím vyslovení nebude mít celé odpoledne ještě delší než předtím.

Tereza se ten večer vracela až po desáté. Oldřich jí nechtěl tak pozdě zvonit ani oznámit konec výpomoci krátkou zprávou. Rozhodl se, že páteční procházku ještě vezme a promluví s ní o víkendu, aby měla čas najít někoho jiného.

V pátek se všechno posunulo kvůli obyčejnému nákupu. U pokladny nešla platba kartou a zákaznice před ním hledala hotovost. Oldřich pak musel domů uložit mraženou zeleninu. Ke Tereziným dveřím dorazil až ve dvě pětadvacet. Bady ho přivítal obvyklým otáčením na místě, bez výčitek kvůli zpoždění.

U výběhu bylo prázdno. Oldřich si tentokrát sedl na lavičku a nechal telefon v kapse. Do svižné chůze se mu nechtělo; představa, jak bude dohánět ztracené minuty, ho unavila předem. Bady přešel k brance. Sotva si Oldřich rozepnul bundu, pes se narovnal a začal vrtět celou zadní polovinou těla.

Po cestě od garáží přicházela žena v zelené pláštěnce. Vedla menšího černého psa, který se zastavoval skoro u každého sloupku. Žena nepospíchala. Počkala, přendala si vodítko do druhé ruky a pokračovala. Bady zatím u branky tiše kňučel.

„No vida, vy jste se dneska potkali,“ řekla, když došla blíž.

Oldřich otevřel. Max vešel dovnitř a Bady kolem něj provedl rychlý oblouk. Potom se oba chvíli očichávali. Žádné honění nenásledovalo. Max si šel prohlédnout kout u lavičky a Bady ho doprovázel, najednou zcela spokojený s tím, co výběh nabízel.

„Vy jste Terezina maminka?“ zeptal se Oldřich.

„Alena.“ Sundala si kapuci. „Dcera říkala, že jí pomáháte. Jsem ráda, sama oba neberu. Každý jde jinak rychle a já bych s těmi vodítky jednou zůstala omotaná kolem značky.“

Oldřich se podíval na Badyho. Stál vedle Maxe, který důkladně zkoumal mokrou trávu. Potom se starší pes vydal k druhé lavičce a Bady šel s ním. Oldřich celou dobu předpokládal, že chce běhat s ostatními, a když tam nikdo není, nemá co dělat. Teď mu stačilo následovat Maxe od jednoho drnu k druhému.

„Tereza říkala, že se tu potkáváte,“ řekl. „Nenapadlo mě, že mu na tom tolik záleží. Vždyť jsou spolu doma.“

„Doma mu nedá pokoj,“ odpověděla Alena. „Max si lehne a on mu nosí hračky. Tady za ním jen chodí. Asi mu taky vyhovuje mít na chvíli klid od vlastního bytu.“

Max zůstal stát u plotu. Bady se opřel bokem o jeho bok a chvíli oba hleděli ven. Oldřich si vybavil, jak ho odtud v pondělí odváděl se stopkami v ruce. O půl třetí věděl. Jen ji dosud považoval za údaj, který se jeho procházky netýká.

Kousek cesty společně

Ve výběhu zůstali ještě čtvrt hodiny. Alena pracovala dvě dopoledne týdně v malé prádelně a ostatní dny hlídala Maxe od rána. Na delší výlet s ním nechodila. Měla svůj okruh mezi domy, výběhem a pekárnou, kde si někdy koupila něco na večer. Oldřich jí popsal cestu kolem potoka, ale tentokrát vynechal údaj, za kolik ji zvládá.

Když se zvedli, Bady ochotně vyšel s nimi. Za brankou se držel vedle Maxe. Starší pes si po několika metrech potřeboval prohlédnout spadlý list. Oldřich už chtěl automaticky pobídnout k chůzi, ale Alena se ho právě ptala, kde dřív pracoval. Odpověděl jí a list zatím přestal být zajímavý sám od sebe.

U odbočky k pekárně si domluvili pondělí. Ne celé odpoledne a ne dlouhou trasu. Ve dvě čtyřicet u výběhu, potom společně ke škole. Kdyby některému z nich něco přišlo do cesty, napíšou si. Alena si uložila jeho číslo a hned mu pro jistotu zavolala. Z kapsy se ozvalo vyzvánění, které Oldřich poslední dobou slýchal hlavně kvůli reklamním nabídkám.

Doma se podíval na záznam procházky. Vzdálenost byla kratší než v pondělí a čas téměř dvojnásobný. Nechal ji uloženou. Pak zavolal Tereze, aby věděla o nové domluvě.

„Tak jste se konečně potkali,“ řekla. „Máma už mi poslala fotku těch dvou u plotu.“

„Myslel jsem, že Bady potřebuje hlavně pořádně projít. Ale s Maxem udělal deset kroků a měl vystaráno.“

„Na dlouhou procházku půjde taky rád. Jen asi ne zrovna odtamtud.“

Neřekl jí, že chtěl skončit. Ne proto, aby před ní vypadal lépe. Ta připravená věta už neodpovídala tomu, co potřeboval domluvit. Zeptal se raději, jestli může v pondělí přijít pro Badyho o půl hodiny později. Tereza souhlasila a dodala, že pes stejně po obědě obvykle spí.

V pondělí ráno vyrazil Oldřich sám. Bez vodítka se mu šlo podél potoka svižně, a když se vrátil, měl za sebou trasu, kterou původně naplánoval Badymu. Telefon ukazoval čas i vzdálenost. Oba údaje ho potěšily. Nebyl důvod se jich vzdávat jen proto, že se nehodily ke každé cestě z domu.

Odpoledne už Badyho u rohu nepřemlouval. Nechal ho zabočit doprava. U výběhu byli o několik minut dřív, a tak si Oldřich sedl na lavičku venku. Na jejím konci leželo pár mokrých listů; shrnul je rukavicí, aby se tam později vešli dva.

Alena přišla s Maxem ještě před domluveným časem. V ruce nesla papírový sáček.

„Vzala jsem v pekárně dvě housky. Nevím, jestli jíte se solí.“

„Jím,“ řekl Oldřich a posunul se.

Psi se přivítali u jejich nohou. Alena začala vyprávět, jak se ráno marně snažila složit sušák na prádlo, a Oldřich jí do toho vstoupil vlastním způsobem, který měl podle něj určitě fungovat. Chvíli se přeli o prostřední kloub. Bady si mezitím lehl vedle Maxe a Oldřich housku snědl dřív, než ho vůbec napadlo podívat se, kolik je hodin.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz