Článek
S Radkou bydlíme každá na jiném konci Brna a někdy se celý měsíc vidíme jen při předávání něčeho, co jedna koupila druhé. Já pracuji v účtárně, sestra vede malou prodejnu a často zůstává déle, než původně čekala. O to víc jsem si zakládala na naší listopadové neděli u přehrady. Táta nás tam vozil odmala a po jeho smrti před čtyřmi lety jsem navrhla, že v tom budeme pokračovat. Prošly jsme se, vypily čaj z jeho staré termosky a já obvykle vytáhla nějakou veselou příhodu. Radka se přidávala málokdy. Přičítala jsem to tomu, že je o šest let mladší a některé věci si už nepamatuje. Nikdy jsem se nezeptala, proč se jí na cestu nechce stejně jako mně.
Letos jsem jí začátkem listopadu poslala do telefonu čas odjezdu tramvaje a připomněla, ať vezme termosku, která od minula zůstala u ní. Odpověděla až večer, že tentokrát nepůjde. Nabídla jsem jinou neděli, potom sobotu, ale napsala mi, že nejde o termín. Zavolala jsem jí. Vysvětlovala, že chce mít volno a nemuset nikam jít, což mě podráždilo víc než obyčejná výmluva na směnu. Vyčetla jsem jí, že rodině už nedokáže věnovat ani jeden den v roce. Chvíli bylo ticho, pak řekla, že mi termosku ve čtvrtek přinese. Po hovoru jsem se cítila odstrčená. V duchu jsem počítala, kolikrát jsem jí pomohla s nákupem nebo vyzvedla balík, jako by tím vznikal nárok na společný výlet.
Ve čtvrtek přišla rovnou z práce. Termosku položila na kuchyňskou linku a odmítla kávu, protože za hodinu potřebovala být doma. Hned jsem se zeptala, jestli jí opravdu stojí za to se kvůli jedné procházce rozhádat. Radka si sundala bundu, ale nesedla si. Řekla, že nechce další odpoledne poslouchat, jak nám s tátou bývalo krásně. Začala jsem jí připomínat koupání, hranolky v papírovém kornoutu a to, jak nás učil poznávat zastávky lodí. Odpověděla, že si to pamatuje také. Jenže vedle toho si vybavuje, jak celou cestu sledovala, jestli už není naštvaný, jestli jdeme dost rychle a jestli si smí říct, že ji bolí nohy. Podívala se přitom na hodiny nad dveřmi.
Chtěla jsem namítnout, že táta prostě neměl rád fňukání a že uměl být moc hodný. Radka mě zarazila dřív, než jsem větu dokončila. Vysvětlila, že mi moje zážitky nebere, ale na našich výročních cestách se od ní čeká, že bude potvrzovat hlavně ty pěkné. Minule prý půl hodiny přemýšlela, zda mi může říct, že už chce domů. Nejvíc mě zasáhlo, když připomněla návrat z jednoho výletu, při kterém jí ujela noha do bláta. Vybavila jsem si ho okamžitě. Táta se zlobil kvůli špinavému sedadlu v autě a poslal ji čistit boty k veřejným záchodům. Já už seděla vpředu a přidávala hlasitost rádia. Dlouho jsem ten den vyprávěla jako příhodu o tom, jak jsme málem nestihli odjezd.
Řekla jsem, že jsem tehdy byla taky dítě, ale i mně samotné to znělo jako uhýbání. Bylo mi šestnáct a věděla jsem, že Radka venku pláče. Nechtěla jsem vystoupit, protože jsem byla ráda, že tentokrát nejsem na řadě já. Sestra po mně nechtěla, abych teď rozhodla, jaký táta byl. Chtěla jen přestat chodit na výlet, ze kterého se vrací unavená a ještě má špatné svědomí, že mi ho pokazila. Konečně jsem přestala hledat hezkou vzpomínku, kterou bych jí odpověděla. Omluvila jsem se za výčitku při telefonátu i za to, že jsem její mlčení pokládala za souhlas. Radka si pak sedla, ale kávu už jsme neuvařily. Ještě chvíli jsme mluvily a já ji tentokrát nezdržovala, když potřebovala odejít.
K přehradě jsem v neděli vyrazila sama. Bylo sychravo, na lavičkách leželo mokré listí a u přístaviště postávalo jen několik lidí se psy. Nalila jsem si čaj a poprvé neměla komu vyprávět, co přesně jsme tady s tátou dělávali. Chyběl mi. Zároveň se mi pořád vracela Radka u umyvadla se zablácenými botami, zatímco já čekala v teplém autě. Nepřestala jsem kvůli tomu mít ráda naše výlety, jen jsem už nedokázala vzpomínat tak bezstarostně. Sestře jsem neposlala fotografii ani zprávu, že o hodně přišla. Ozvala se sama večer. Zeptala se, jestli bych příští týden přišla na oběd, že chce zkusit nové těstoviny a nechce je jíst tři dny. Souhlasila jsem bez návrhu, že bychom předtím mohly zajít k vodě.
U Radky jsme pak krájely zeleninu a poslouchaly, jak se z vedlejšího bytu ozývá vrtačka. Vyprávěla mi o nové kolegyni a já jí popsala, jak jsem si v práci polila klávesnici. Když se těstoviny trochu rozvařily, jedly jsme je stejně. Po obědě jsem si všimla, že na polici stále stojí tátův hrnek. Už jsem se nechystala podle něj posuzovat, jestli na otce myslí dost. O příštím listopadu jsme nemluvily. Cestou domů jsem přemýšlela, co bych příště uvařila já. Radka má ráda moje zapečené brambory a dlouho u mě nebyla. Mohla bych ji pozvat hned další týden, pokud bude mít volno.






