Článek
Honza byl od začátku pozorný v maličkostech. Když jsme spolu poprvé jeli na víkend, objednal ubytování na moje jméno, protože měl dorazit až po mně. Paní na recepci našla rezervaci hned. V mailu od něj bylo moje příjmení správně, i s háčkem na č před k. Přitom jsem mu ho musela říct snad jen jednou. Já si u něj nemusela pamatovat nic složitého. Jan Vlk. Krátké to bylo i s křestním.
Se Šťovíčkovou jsem se naučila zacházet. Když volám někam poprvé, říkám příjmení pomalu a rovnou dodávám, že je krátké o a dlouhé í. I tak jsem si nedávno vyzvedávala balík na Šťovíkovou. A kdykoli někdo v práci s velkou slávou přijde na to, že jsem po ránu kyselá jako šťovík, dokážu se už docela věrohodně zasmát.
Když jsme na podzim začali chystat svatbu, ani mě nenapadlo, že bych se měla Honzy na jméno ptát. Matce jsem při zkoušení šatů řekla, že se aspoň nebudu muset nikde představovat dvakrát. Trochu se jí to dotklo. U nás doma to jméno nikomu nepřipadá zvláštní a já ho taky slyším jinak u stolu než v telefonu, když na druhém konci někdo netrpělivě čeká, až ho dořeknu.
Honza mi mezitím pomáhal dát dohromady adresy příbuzných a domluvit oběd. Oznámení jsme si chtěli udělat sami, jen jsme se neshodli, jestli použít fotku. Já ji chtěla, on tvrdil, že naše společné fotky vypadají, jako když jeden druhého držíme, aby neupadl. Dohodli jsme se, že každý uděláme vlastní návrh a cestou z práce se sejdeme v tiskárně nad vzorníkem papíru.
Paní za pultem zrovna laminovala jídelní lístky, tak jsme si vyměnili telefony, abychom se podívali, co ten druhý vyrobil. V mém návrhu stálo pod fotkou „Těší se na vás budoucí Vlkovi“. Honza tam měl bez fotky totéž, akorát se Šťovíčkovými.
Rozesmáli jsme se oba tak, že se paní zvedla od laminovačky v domnění, že už něco potřebujeme. Když jsme si telefony vrátili, zeptala jsem se Honzy, jestli vážně hodlá u každého okýnka vysvětlovat, kde se v jeho jméně píšou háčky. Řekl, že radši bude hláskovat, než aby mu zase někdo vyřizoval pozdrav pro tátu. Pořád jsem se usmívala, ale on už ne. Papír jsme v tu chvíli nevybrali. Vzali jsme si po jednom vzorku a šli domů.
Věděla jsem, že se s otcem roky nebaví. Když se Honza stěhoval od rodičů, táta mu slíbil, že mu pomůže, a pak mu jen napsal, ať si sám dojede pro půjčenou dodávku. Nebyla to podle Honzy zdaleka nejhorší věc, kterou mu udělal, ale byla poslední, kvůli které se hádali. Co jsem nevěděla, bylo, jak často na něj Honza ve městě naráží, aniž by ho potkal. Jeho táta dlouho dělal správce ve sportovní hale a pořád tam chodí na zápasy. Ještě minulý týden Honzu v železářství zastavil chlap, aby tátovi vyřídil, že mu po zápase našli v šatně boty.
Doma jsem mu řekla, že nechci vybírat jméno podle toho, čí rodinu je zrovna těžší snášet. Vyznělo to ošklivěji, než jsem zamýšlela. Honza se ohradil, že ode mě přece nechce, abych s jeho tátou něco řešila. Jen by občas rád někam přišel a nemusel lidem říkat, že neví, jak se druhý Jan Vlk má.
Zeptala jsem se, proč mi to neřekl rovnou. Prý mě už několikrát slyšel říkat, že se svého příjmení ráda zbavím. Tím návrhem to chtěl nadhodit, ale uznal, že lepší by bylo udělat to doma, kde za námi nikdo nečeká s jídelními lístky. Nakonec řekl, že si klidně můžeme nechat každý svoje. Ulevilo se mi. Domluvili jsme se, že tomu dáme dva dny.
Druhý večer jsme u kuchyňského stolu zkoušeli rozsadit hosty. Vystříhala jsem si ze čtvrtky provizorní jmenovky, abych s nimi mohla posouvat. Na svoji jsem ze zvyku napsala Bára Šťovíčková. Otočila jsem ji a na rub zkusila napsat Bára Vlková. Chvíli jsem ji měla takhle před sebou, ale pak jsem ji obrátila zpátky. Honza zrovna řešil, kam posadit strejdu, který na jedno ucho špatně slyší. Ani si toho nevšiml. Vedle mojí jmenovky ležela jeho a já si představila, jak nám někdo u oběda připíjí na Šťovíčkovy. Líbilo se mi to víc než představa, že si každý necháme svoje.
Ráno jsem Honzovi řekla, že si svoje příjmení nechám, a zeptala se, jestli si ho pořád chce vzít. Chtěl. Do tiskárny jsem pak poslala verzi s fotkou, na které jsme podepsaní jen jako Bára a Honza. Paní mi zavolala kvůli počtu kusů a zeptala se, na koho má zakázku napsat. Řekla jsem jí celé svoje jméno, tentokrát bez té věty o krátkém o. Slyšela jsem, jak si ho pro sebe zopakovala, když ho hledala v mailu. Měla ho správně.





