Článek
Známe se od gymplu. Monika byla už v šestnácti letech ten typ holky, za kterou se na chodbě otáčeli i kluci ze čtvrťáku. Zatímco já trávila přestávky s nosem zabořeným do učebnice biologie, ona seděla na parapetu, smála se na celé kolo a užívala si obdivné pohledy. Přesto jsme k sobě nějak přilnuly. Byla to ona, kdo mi před dvanácti lety pomáhal vybírat svatební šaty a plakala v první řadě u oltáře, když jsem si brala Davida.
Znala všechny moje tajnosti, věděla, kdy mám špatnou náladu, a pamatovala si narozeniny mých rodičů. Byla to prostě ta kamarádka, o které si automaticky myslíte, že s vámi jednou zestárne.
Jenže zpětně vidím, že naše přátelství mělo vždycky jednu nevyřčenou podmínku. Monika musela být v každé situaci ta úspěšnější, hezčí a obletovanější z nás dvou. Když se jí loni na podzim rozpadlo manželství s majetným podnikatelem, její svět se zhroutil. Nešlo ani tak o zlomené srdce, jako o obrovskou ránu pro její ego.
Nabídla jsem jí tehdy pomocnou ruku. Trávila u nás v domě skoro každý víkend, jedla s námi, pila naše víno a do ranních hodin si stěžovala na všechny muže světa.
Můj manžel David to zvládal s obdivuhodným stoicismem.
„Už zase přijede?“ povzdechl si občas v sobotu ráno, když viděl, že připravuju o dvě porce lívanců navíc a chystám čisté ručníky do pokoje pro hosty.
„Je na tom špatně, lásko. Potřebuje naši podporu,“ omlouvala jsem ji vždycky a snažila se zahnat vlastní pocity narušeného soukromí. „Slibuju, že až se z toho trochu dostane, zase tu budeme mít klid.“
David jen zavrtěl hlavou, dal mi pusu do vlasů a šel sekat trávník. Nikdy si víc nestěžoval. Vzal to jako fakt, že moje nejlepší kamarádka teď načas tvoří podivný, třetí vrchol našeho manželského trojúhelníku.
Ten osudný srpnový večer bylo už od odpoledne ve vzduchu zvláštní dusno. Takové to těžké teplo, které ohlašuje blížící se letní bouřku a ve kterém se nepohne ani lístek na stromě. Grilovali jsme na naší terase. David u rozpáleného roštu obracel maso a snažil se udržovat konverzaci v neutrálních rovinách o práci a nadcházejících dovolených.
Monika ale měla ten večer jiný plán. S každou další skleničkou vychlazeného bílého vína ztrácela zábrany a její gesta začala být čím dál víc afektovaná. Zpětně si vyčítám, že jsem ty signály ignorovala už u předkrmu.
„Ty jsi prostě dokonalý chlap, Davide,“ pronesla hlasitě, když jí položil na talíř ugrilovanou krkovici. Zlehka mu při tom přejela prsty po opáleném předloktí. Záměrně ho chytila tak, aby ho zastavila v pohybu. „Máš štěstí, zlato,“ podívala se na mě přes stůl. „Takoví se dneska už nevyrábí. Můj ex by nedokázal ani zapálit brikety, natož aby se u toho nestihl třikrát polít pivem.“
Zasmála jsem se. Ale ten smích zněl dutě i mně samotné. Znala jsem Moniku, věděla jsem, že ráda provokuje a zkouší pozornost mužů, ale tohle už začínalo nepříjemně drhnout.
Kolem desáté večer padla tma a konečně se trochu ochladilo. Zvedla jsem se od stolu s tím, že dojdu do domu pro deky a udělám nám všem kávu na slehnutí.
„Hned jsem zpátky,“ houkla jsem na ně a vzala ze stolu dvě prázdné lahve od vína.
Dlažba v naší kuchyni mě příjemně studila do bosých nohou. Opřela jsem se o chladná dvířka lednice a zhluboka se nadechla. Přemlouvala jsem sama sebe, ať nejsem paranoidní. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že jsem jen unavená z pracovního týdne a zbytečně přecitlivělá, protože jsme s Davidem už dlouho neměli víkend jen sami pro sebe. Přece by mi moje nejlepší kamarádka nezačala balit manžela přímo před mýma očima.
Francouzské okno směrem na terasu zůstalo pootevřené na větračku. Venku nehrála žádná hudba, bzučela jen elektrická lampa proti komárům, a tak jsem každé slovo zvenčí slyšela naprosto zřetelně. Zapnula jsem kávovar a v tu chvíli ztuhla s prázdným hrnkem v ruce.
„Víš, Davide, já si někdy říkám, že vy dva se k sobě vlastně vůbec nehodíte,“ uslyšela jsem Moničin zastřený hlas. Už v něm nebyla ta žertovná, uječená lehkost z dřívějška. Mluvila potichu, vábivě, v mnohem hlubší tónině.
„Prosím tě, Moniko, co to povídáš. Jsi opilá,“ odpověděl David. Zněl unaveně, jako by odháněl dotěrnou vosu.
„Nejsem opilá,“ sykla podrážděně. „Já jen říkám to, co už dlouho vidím. Ona je na tebe moc… obyčejná. Jste spolu ze zvyku. Ty potřebuješ někoho, kdo by s tebou držel krok. Někoho s vášní. Někoho, jako jsem já.“
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně. Prsty na uchu hrnku mi úplně zbělely. Dýchala jsem mělce a pomalu, abych neudělala ani sebemenší zvuk.
Zvenčí se ozvalo zašoupnutí židle o dlažbu. Monika se musela postavit.
„Jen si to představ,“ pokračovala a její hlas zněl najednou o dost blíž k místu, kde předtím stál David. „Ona tu vůbec nemusí být překážkou. Nikdo by se to nemusel dozvědět. Občasná odpoledne v mém bytě. Oživilo by tě to.“
Připravovala jsem se na to, že uslyším jeho nervózní smích. Že se to pokusí obrátit ve vtip a zakecat, jak to muži často dělají, když se chtějí vyhnout přímé konfrontaci s hysterickou ženou. Bála jsem se, že jí odpoví nějakou vyhýbavou, diplomatickou frází, která ji v jejích iluzích ještě víc povzbudí.
Místo toho se ozvala tupá rána, jak David do něčeho vrazil zády, když rychle couvl.
„Zbláznila ses?“ Jeho hlas prořízl ticho a byl naprosto nekompromisní. „Nesahej na mě.“
„Davide, nedělej ze sebe svatého…“
„Zavři pusu a sedni si na tu židli,“ přerušil ji tónem, který jsem u něj nikdy předtím neslyšela. Byl v něm absolutní chlad a čistý, nefalšovaný odpor. „Okamžitě.“
Na terase bylo slyšet jen tlumené hučení grilu. Kávovar za mými zády s bubláním dokončil espresso, ale já ho nevnímala.
„Jestli si myslíš, že podrazím svoji ženu, a ještě k tomu s její takzvanou nejlepší kamarádkou, tak jsi naprosto ubohá,“ pokračoval David ledově. „Můžeš být ráda, že ona u tohohle není, protože by jí to strašně ublížilo. A já nedovolím, aby jí někdo ubližoval ve vlastním domě. Zvlášť ne někdo, komu tolik pomohla.“
V krku jsem cítila obrovský tlak. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale nebyly to slzy lítosti z Moničiny zrady. Byla to obrovská, zaplavující úleva.
Vzala jsem z křesla dvě deky, odkopla boty a vyšla ven na terasu.
Monika seděla na okraji židle, obličej rudý, ruce křečovitě sevřené v klíně. Důkladný make-up se jí najednou zdál nepatřičně tvrdý a starý. David stál dobré dva metry od ní, s rukama pevně založenýma na hrudi a s výrazem, který nedovoloval žádnou další diskuzi.
Když mě uviděl ve dveřích, rysy v obličeji mu okamžitě změkly a ramena mu klesla.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se pevným hlasem, i když jsem přesně věděla, co se stalo.
„Monice už není dobře,“ řekl David naprosto klidně, aniž by ze mě spustil oči. Znělo to jako konečný verdikt. „Už jsem jí objednal taxíka přes aplikaci. Bude tu za pět minut.“
Monika se na mě ani nedokázala podívat. Rychle se zvedla, popadla svou drahou koženou kabelku a beze slova zamířila k brance. Šla jsem za ní, v rukou stále ty pitomé fleecové deky.
„Moniko?“ zavolala jsem na ni do tmy, když otevírala vrátka na ulici.
Konečně se na mě otočila. Naivní část mého já očekávala omluvu. Nebo alespoň zmatené výmluvy na přemíru alkoholu. Místo toho se na mě podívala s výrazem plným zahořklosti a čisté závisti. V ten moment jsem viděla, jak moc prázdná a osamělá vlastně uvnitř je. Neřekla vůbec nic. Jen zabouchla branku a zmizela ve stínech.
Vrátila jsem se na terasu. David už sklízel špinavé talíře ze stolu. Nechtěl o tom incidentu mluvit a já na něj netlačila.
Když jsme o půl hodiny později ukládali nádobí do myčky, přistoupila jsem k němu zezadu a pevně ho objala. Opřela jsem si tvář o jeho záda. Voněl po kouři z dřevěného uhlí a po té kořeněné vodě po holení, kterou mu kupuju k Vánocům.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
Otočil se, chytil mě za obě ramena a podíval se mi přímo do očí. Nebylo v něm žádné sebeuspokojení, žádná pýcha.
„Já vím, že jsi to slyšela,“ řekl tiše. „Nemáš za co děkovat. Byla to samozřejmost.“
Pro něj to možná samozřejmost byla. Ale v dnešním světě, kde se vztahy bortí při prvním záchvěvu pokušení a lákavého vzrušení, to pro mě znamenalo absolutně všechno. Získala jsem ten večer mnohem víc, než jsem ztratila.
S Monikou jsem se od té doby už nikdy nesetkala. Smazala jsem si její číslo, zrušila sledování na sociálních sítích a vyřadila ji nadobro ze svého života. Dřív bych takový konec přátelství obrečela. Dneska už vím, že ztráta někoho tak toxického vlastně vůbec není ztrátou. Je to nutný úklid.
