Článek
Ještě před pár měsíci byl Adam dítě, které před sedmou hodinou téměř neexistovalo.
Lenka ho budila několikrát.
Jednou otevřel oči, podruhé odpověděl a při třetím pokusu stále ležel pod peřinou.
„Každé ráno stejné. Pak samozřejmě zjistil, že má deset minut, a všichni jsme byli vinni, že nestíhá.“
Proto ji překvapilo, když začal vstávat sám.
Dokonce odcházel z domu asi o půl hodiny dřív.
„Řekl mi, že se kluci scházejí před školou. Byla jsem vlastně ráda. Poslední dobou byl pořád doma.“
Jediné, co se zhoršilo, byla snídaně.
Tu odmítal úplně.
Místo snídaně dostal peníze
Lenka zpočátku bojovala.
Chystala mu chleba.
Jogurt.
Vajíčka.
Adam ráno tvrdil, že se mu při pohledu na jídlo dělá špatně.
„Po nějaké době jsem to vzdala. Dala jsem mu peníze a řekla, ať si cestou něco koupí.“
Nedaleko školy byl supermarket.
Adam tvrdil, že si tam kupuje pečivo nebo něco ke svačině.
Lenka mu dávala většinou padesát až osmdesát korun.
„Pro mě bylo hlavní, aby nešel do školy úplně nalačno.“
Netušila, že přesně to často dělá.
Jednou spal, podruhé nemohl usnout
Po několika týdnech začal být Adam zvláštně unavený.
Některé odpoledne přišel ze školy, hodil batoh na zem a usnul na gauči.
Jindy měl energie až moc.
Večer chodil po bytě, otvíral lednici a tvrdil, že vůbec není unavený.
Kolem jedenácté ještě nespal.
Lenka samozřejmě podezřívala telefon.
„Byla jsem přesvědčená, že kouká do noci na videa.“
Začala mu proto mobil večer brát.
Nesl to velmi špatně.
„Jednou mi řekl, že jsem úplný psycho. To jsme se docela pohádali.“
Přesto byl další ráno zase unavený.
Stěžoval si na bušení srdce
Jednou večer seděl Adam u televize a řekl, že mu rychle bije srdce.
Lenka se lekla.
„Ptala jsem se, jestli ho něco bolí. Ne.“
Za chvíli potíže odezněly.
Když se to za několik dní opakovalo, rozhodla se, že pokud se to stane znovu, zavolá pediatričce.
Adam jí tvrdil, že přehání.
Pak jedno dopoledne zazvonil telefon.
Volala třídní učitelka.
Adamovi se při tělocviku udělalo špatně.
Po běhání si musel sednout
Třída měla v tělocvičně běh.
Adam po několika kolech řekl učiteli, že se mu motá hlava.
Sedl si na lavičku.
Když se za chvíli zvedl, znovu se mu zatočila hlava a krátce se sesunul.
Škola zavolala zdravotnickou pomoc.
„Když mi řekli, že zkolaboval, už jsem samozřejmě viděla všechny možné diagnózy.“
Když Lenka dorazila, syn byl při vědomí a komunikoval.
Především byl naštvaný.
Vadilo mu, že ho viděli spolužáci.
Zdravotníci se ptali na jídlo a pití.
„Co jsi dneska jedl?“
„Nic.“
Lenka se na něj podívala.
„Jak nic?“
Adam pokrčil rameny.
„Neměl jsem hlad.“
„Kolik jsi jich dneska měl?“
Po vyšetření dostala rodina doporučení řešit potíže dál s pediatričkou. Žádná jedna jednoduchá příčina kolapsu se podle Lenky tehdy neurčila.
Adam málo spal.
Ráno nejedl.
Během dopoledne málo pil.
Až později rodiče zjistili ještě jeden důležitý detail.
Když čekali před školou, přišli za Adamem dva kluci ze třídy.
Jeden z nich se na něj podíval a řekl:
„Ty vole, kolik jsi jich dneska měl?“
Adam okamžitě odpověděl:
„Drž hubu.“
Lenka zpozorněla.
„Čeho?“
Nikdo nic.
„Adame, čeho kolik?“
Spolužák se nakonec podíval na zem.
„Energeťáků.“
Do školy chodil dřív právě kvůli tomu
Lenka nejdřív předpokládala, že si syn občas jednu plechovku koupil.
Adam postupně přiznal, že energetické nápoje pil skoro každý školní den.
Právě proto chodil dřív.
Kluci se před vyučováním scházeli u supermarketu.
Někteří si kupovali něco k jídlu.
Jiní pití.
Adam si často vzal energetický nápoj.
Někdy podle svých slov dva.
„Takže těch osmdesát korun, co jsem ti dala na snídani…“
„No.“
„Ty jsi za ně koupil energy drink?“
„Jo.“
„A co jsi jedl?“
Adam chvíli přemýšlel.
„Někdy croissant.“
Lenka začala křičet.
Adam křičel zpátky.
Táta měl jednu plechovku zrovna v autě
Večer si s ním sedl také otec.
Vysvětloval mu, že v jeho věku nemá podobné nápoje pít, už vůbec ne dva ráno místo jídla.
Adam chvíli poslouchal.
Pak se zeptal:
„A proč je piješ ty?“
Petr ztichl.
V autě měl totiž skoro vždy jednu plechovku.
Pracoval jako obchodní zástupce a při delších cestách si ji občas dával.
„Manžel začal vysvětlovat, že je dospělý, váží víc a nepije je nalačno.“
Adam se na něj podíval.
„Takže v osmnácti můžu?“
„Nejde o osmnáct.“
„Tak kdy?“
Petr se do vysvětlování zamotal.
Lenka se tomu později smála.
„Najednou jsme po dítěti chtěli něco, co jsme sami doma úplně normálně ukazovali.“
Petr od té doby přestal nechávat plechovky v kuchyni a sám jejich pití výrazně omezil.
Adam si toho samozřejmě všiml.
„Vždyť to pijou skoro všichni“
Pro Adama energetické nápoje nebyly nic výjimečného.
„Vždyť to pijou skoro všichni.“
Tvrdil, že si je před školou kupují i mladší děti.
Podle něj to nebyl alkohol ani cigarety.
Prostě sladké pití, které ho probudilo.
„Říkala jsem mu, že když po něčem večer neusne a ráno to potřebuje znovu, tak asi není úplně ideální řešení.“
Adam namítl:
„Já nemůžu spát hlavně kvůli škole.“
„A telefonu.“
„Zase telefon.“
Pohádali se znovu.
Rodiče nejdřív všechno zakázali
První opatření byla jednoduchá.
Lenka mu přestala dávat hotovost.
Svačinu chystala doma.
Energetické nápoje zakázali.
Telefon měl večer zůstávat mimo pokoj.
Adam byl několik dní nesnesitelný.
„Říkal, že z něj děláme vězně.“
Ráno byl stále unavený.
Ukázalo se také, že velká část problému skutečně nebyla jen v plechovkách.
Spal málo.
Často usínal pozdě.
A když se ráno cítil příšerně, naučil se to řešit kofeinem.
„Já bych ráda řekla, že jsme to chytře rozebrali jako rodina. Ve skutečnosti jsme se asi týden hlavně hádali.“
Pak postupně začali měnit večerní režim.
Ne vždy úspěšně.
Jednou to zkusil znovu
Asi o měsíc později našla Lenka při praní v kapse účtenku.
Na ní energetický nápoj.
„Už jsem cítila, jak zase vybuchnu.“
Tentokrát se ale nejdřív zeptala.
Adam řekl, že předchozí noc skoro nespal a první hodinu měli písemku z matematiky.
„Takže sis dal energy drink.“
„Jo.“
„A pomohlo to?“
Adam pokrčil rameny.
„Nevím.“
„Jak dopadl test?“
„Za tři.“
Lenka se začala smát.
Adam nechápal proč.
„Protože za osmdesát korun sis mohl dát aspoň snídani a tu trojku bys možná dostal taky.“
„Stál třicet devět.“
„Výborně.“
Ideální rána u nich pořád nevypadají
Od kolapsu uplynulo několik měsíců.
Adam už většinou sní alespoň něco.
Někdy chleba.
Někdy jogurt.
Někdy jen banán, který najde odpoledne rozmačkaný na dně batohu.
„Rozhodně z něj není dítě, které se v sedm ráno těší na zdravou snídani.“
Energetický nápoj si podle svých slov od té doby ještě párkrát dal.
Rodiče vědí minimálně o tom jednom z účtenky.
Možná jich bylo víc.
Lenka už ale ví, proč syn chodil každé ráno z domu tak ochotně.
Nedávno se jí podařilo před odchodem zastavit ho v předsíni.
„Svačinu.“
„Mám.“
„Pití.“
Adam se zarazil.
„Nemám.“
Podala mu láhev vody.
Syn ji nacpal do batohu.
Pak z něj vytáhl zabalený chleba.
„Tohle nechci.“
„Tak sis ho neměl brát.“
„Ty jsi mi ho tam dala.“
„Tak ho přines zpátky.“
Adam protočil oči a odešel.
Odpoledne ležel chleba znovu v batohu.
Vedle něj ale byla prázdná krabička od jogurtu, který si koupil cestou.
Lenka tentokrát nic nekomentovala.
