Článek
Lucie a Petr měli v té době sedmiletého Matyáše.
Po druhém dítěti toužili několik let.
Když proto Lucie našla na těhotenském testu dvě čárky, nevydrželi s oznámením dlouho čekat.
„Matyáš se mě už dlouho ptal, proč všichni jeho kamarádi mají sourozence a on ne. Takže jsme mu to řekli docela brzy.“
Syn měl radost.
Chtěl bráchu.
Když se ho rodiče zeptali, co když to bude holčička, chvíli přemýšlel.
„Tak asi taky dobrý.“
Začal řešit, kde bude miminko spát a jestli smí jednou sedět v autě vedle něj.
Dokonce vytáhl ze svého pokoje pár hraček, které už nepotřeboval.
Na běžné kontrole přišla špatná zpráva
Na konci prvního trimestru šla Lucie na kontrolu.
Nic ji nebolelo a neměla žádné větší potíže.
„Doktorka byla při ultrazvuku dlouho potichu. Pak mi řekla, že bohužel nevidí srdeční akci.“
Lucie si pamatuje, že seděla v autě před ordinací a nemohla nastartovat.
Zavolala manželovi.
Potom jí ale hlavou začalo běžet ještě něco jiného.
Co řeknou Matyášovi?
„Úplně absurdně mě napadlo, že jsme mu to neměli říkat tak brzo. Jako kdyby tím bylo možné všechno vzít zpátky.“
Večer si se synem sedli.
Řekli mu, že miminko přestalo růst a nenarodí se.
Matyáš se zeptal proč.
Nevěděli.
Pak se zeptal, jestli maminka bude v pořádku.
Lucie řekla, že ano.
„Dobře.“
A šel si stavět lego.
Druhý den chtěl palačinky
Lucie čekala, kdy začne plakat nebo se na miminko znovu zeptá.
Nic takového nepřišlo.
Druhý den chtěl ráno palačinky.
Odpoledne měl trénink.
Večer řešil, že nemůže najít pouzdro do školy.
„Pamatuju si, že jsem Petrovi říkala, že děti jsou asi v tomhle jiné. Že si něco odsmutní chvilku a pak zase normálně fungují.“
Ona sama normálně nefungovala.
Několik týdnů měla dny, kdy byla relativně v pořádku, a potom ji rozhodila úplná maličkost.
Těhotná žena v obchodě.
Kočárek.
Krabice vitamínů, které ještě zůstaly v kuchyni.
Před Matyášem se ale s Petrem snažili žít stejně jako předtím.
Jednou se syn zeptal:
„Budeme mít někdy jiné mimino?“
Lucie odpověděla, že doufá, že ano.
Matyáš se už dál neptal.
Další těhotenství dlouho tajili
O necelý rok později byl těhotenský test znovu pozitivní.
Tentokrát Lucie neoslavovala.
„První myšlenka nebyla, že budeme mít dítě. První bylo: Hlavně ať se zase něco nestane.“
S Petrem se rozhodli, že Matyášovi řeknou o těhotenství až později.
Lucie dokonce schovávala těhotenské vitamíny a před kontrolami synovi tvrdila, že jde k běžnému lékaři.
Po každém ultrazvuku si na chvíli oddechla.
Pak začala mít strach z dalšího.
Když bylo těhotenství ve druhém trimestru, usoudili, že už nemá smysl nic skrývat.
Večer mu novinku oznámili.
„Ty máš zase mimino?“ zeptal se.
Lucie přikývla.
„Jo.“
To bylo všechno.
Ani se nezeptal, jestli to bude kluk
Rodiče čekali, že mu zpráva jen potřebuje dojít.
Jenže týdny ubíhaly a Matyáš se o miminko téměř nezajímal.
Když mu máma ukázala snímek z ultrazvuku, chvíli na něj koukal.
„Já tam nic nevidím.“
Vrátil jí ho.
Když se Lucii začalo zakulacovat břicho, nevšímal si ho.
A hlavně se ani jednou nezeptal, jestli čekají kluka, nebo holku.
„To mi bylo nejdivnější. Poprvé o tom mluvil pořád.“
Lucii to začalo mrzet.
Jednou se ho zeptala, jestli se na sourozence vůbec těší.
„Asi jo.“
„Ty žárlíš?“
„Ne.“
„Tak proč tě to vůbec nezajímá?“
Matyáš se naštval.
„Protože ne.“
Odešel do pokoje a práskl dveřmi.
„Stejně tu třeba nezůstane“
Ve dvacátém týdnu lékař potvrdil, že čekají holčičku.
Lucie přišla domů nadšená.
„Tak budeš mít ségru.“
„Hm.“
Petr začal vyjmenovávat jména, která se jim líbila.
Ema.
Anna.
Karolína.
Zeptal se syna, které by vybral.
Matyáš ani nezvedl oči od televize.
„Žádný.“
„Tak které se ti líbí nejmíň?“ zkusil Petr.
Syn chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Proč vybíráte jméno teď?“
„Protože ho jednou potřebovat bude,“ odpověděla Lucie.
Matyáš se na ni podíval.
„Stejně tu třeba nezůstane.“
Lucie nejprve vůbec nepochopila, co myslí.
„Kdo?“
„To mimino.“
V obýváku bylo ticho.
„Jak nezůstane?“
„Jako to předtím.“
Nechtěl se znovu těšit
Lucie si sedla vedle něj.
Zeptala se, jestli se bojí, že miminko zemře.
Matyáš pokrčil rameny.
„Nevím.“
Tím rozhovor na chvíli skončil.
Další otázka přišla až o dva dny později.
Lucie připravovala večeři a Matyáš seděl u kuchyňského stolu.
Najednou se zeptal:
„A proč vlastně to první umřelo?“
Lucie mu znovu vysvětlila, že někdy se miminko přestane správně vyvíjet a nikdo za to nemůže.
Matyáš chvíli jedl.
„A tohle může taky?“
Lucie se zarazila.
Mohla ho uklidnit.
Nemohla mu ale slíbit něco, co sama nevěděla.
„Může se stát něco špatného. Ale doktoři teď říkají, že všechno vypadá dobře.“
Syn přikývl.
Po chvíli řekl:
„Já jsem si minule už vybral věci, co mu dám.“
Lucie si na to samozřejmě pamatovala.
„A pak nebylo komu.“
Teprve tehdy jí došlo, proč tentokrát nechce vybírat jméno, kupovat hračky ani řešit, kde bude miminko spát.
„Nechtěl jsem se těšit,“ řekl.
„Protože když se nebudeš těšit, nebudeš pak smutný?“
„Jo.“
Rodiče si mysleli, že nic neviděl
Během dalších týdnů začal Matyáš občas vytahovat věci, o kterých rodiče netušili, že si jich všiml.
Pamatoval si, že po první ztrátě maminka několik dní nešla do práce.
Pamatoval si, že táta jednou večer brečel v kuchyni.
A také si vzpomínal na to, že rodiče odnesli z koupelny krabici věcí pro miminko.
„My jsme se před ním přitom snažili všechno strašně skrývat.“
Jednou se Lucie synovi omlouvala, že tehdy možná měli o všem mluvit víc.
Matyáš nechápal proč.
„Já jsem věděl, že jste smutný.“
Právě to rodiče podcenili.
Nemusel slyšet každý rozhovor.
Stačilo, že s nimi bydlel.
Máma dělala vlastně totéž
Lucie později zjistila, že synovo chování ji dráždilo i z jiného důvodu.
Připomínalo jí ji samotnou.
Také nechtěla příliš brzo kupovat výbavičku.
Kočárek vybírala dlouho jen na internetu.
Postýlku odmítala sestavit.
Když jí kamarádka nabídla krabici oblečení po své dceři, nechala ji několik týdnů stát zavřenou v komoře.
„Já sama jsem si nedovolila věřit, že dítě opravdu budeme mít. Ale u Matyáše jsem nechápala, proč to nedokáže.“
Rodiče proto přestali syna nutit, aby se na sestřičku těšil.
Když se chtěl zeptat, odpověděli.
Když ne, nechali téma být.
„A kdy už nemůže umřít?“
Jednoho večera, když už měla Lucie velké břicho, přišel Matyáš do ložnice.
Položil jí na něj ruku.
Miminko právě koplo.
Matyáš ucukl a rozesmál se.
„To bylo ono?“
„Jo.“
Ruku položil zpátky.
Po chvíli se ale zeptal:
„A kdy už nemůže umřít?“
Lucie na tu otázku nebyla připravená.
Řekla mu, že úplnou jistotu člověk nemá nikdy, ale že miminko roste, lékaři ho kontrolují a zatím je všechno v pořádku.
Matyáš chvíli mlčel.
„Tak mi řekni, až už to bude hodně dobrý.“
Lucie slíbila, že ano.
Ani po porodu strach hned nezmizel
Holčička se narodila několik dní před termínem.
Zdravá.
Rodiče jí nakonec dali jméno Anna.
Když Petr přivezl Matyáše do porodnice, nejdřív stál trochu stranou.
Na sestru se podíval.
Pak se zeptal:
„Už je teda zdravá?“
Lucie mu řekla, že ano.
„A půjde domů?“
„Jestli bude všechno v pořádku, tak za pár dní.“
Matyáš přikývl.
Teprve potom přišel blíž.
Když Aničku přivezli domů, první dny se kolem ní motal mnohem víc, než rodiče čekali.
Jednou se v noci probudila a začala plakat.
Než Lucie vstala, stál Matyáš ve dveřích ložnice.
„Proč tak řve?“
„Protože je mimino.“
„Ale nic jí není?“
„Nic jí není.“
Matyáš se vrátil do postele.
Za pár minut bylo zase ticho.
O několik dní později ležela Anna v obýváku a Matyáš vedle ní stavěl lego.
Sestra začala kňourat.
Ani nezvedl hlavu.
„Mami, Anička asi něco chce.“
Lucie ji šla vzít.
Matyáš dál skládal svoje auto.
Tentokrát už se neptal, jestli je v pořádku.
