Článek
Ještě na jaře řešila Jana se svou dcerou Eliškou běžné věci. Známky, nepořádek v pokoji nebo telefon u večeře.
Pak začala Eliška nosit omluvenky na tělocvik.
Jednou ji bolelo břicho, podruhé hlava. Pak přišla s tím, že si při volejbalu natáhla kotník.
„Dokonce jsme se kvůli tomu pohádaly. Řekla jsem jí, že jí omluvenku pořád psát nebudu a že tělocvik je normální předmět jako matematika. Dnes mě mrzí, že jsem na ni tehdy tlačila, ale vůbec jsem netušila, co se děje,“ vzpomíná Jana.
Přitom jí mělo být podezřelé ještě něco.
Eliška začala prakticky pořád nosit mikinu.
Bylo jedno, jestli bylo venku patnáct, nebo skoro třicet stupňů.
„Jednou jsme šly koupit nějaké věci na léto a já jí řekla, ať si tu mikinu konečně sundá, protože se na ni nemůžu dívat. Naštvala se, nic si nevyzkoušela a jely jsme domů.“
Jana tehdy všechno přičítala pubertě.
Nechtěla se před ostatními převlékat
Postupně si všimla, že problém není každý den.
Nejhorší bývala rána, kdy měla Eliška ve škole tělocvik.
Jednou dokonce stála oblečená v předsíni, batoh na zádech, ale odmítala otevřít dveře.
„Začala plakat a opakovala, že tam nechce. Já už byla nervózní, protože jsem potřebovala do práce. Ptala jsem se jí, jestli píšou test, jestli něco provedla nebo dostala poznámku.“
Nic.
Nakonec zůstala doma.
Když se později uklidnila, řekla mámě jen to, že se nechce převlékat v šatně před ostatními holkami.
Janu okamžitě napadlo, že se jí někdo posmívá kvůli postavě.
Eliška za poslední rok hodně vyrostla a byla velmi štíhlá.
„Ptala jsem se, jestli jí někdo říká, že je hubená, nebo naopak jestli jí někdo něco říká kvůli prsům. Úplně se uzavřela a řekla mi, ať toho nechám.“
Jana toho nechala.
A myslela si, že se k tomu vrátí za pár dní.
Nemusela.
Zavolala třídní učitelka
O dva dny později jí během práce zazvonil telefon.
Volala Eliščina třídní.
„Hned podle hlasu jsem poznala, že mi nevolá kvůli známkám.“
Učitelka chtěla, aby Jana přišla odpoledne do školy.
Když dorazila, byla tam kromě ní ještě školní metodička prevence a Eliška.
Dcera seděla u stolu a skoro se na mámu nepodívala.
„Paní učitelka mi řekla, že se mezi dětmi už nějakou dobu šíří upravená fotografie Elišky. Já pořád nechápala, co tím myslí.“
Pak jí vysvětlily, že někdo použil běžnou fotografii její dcery a vytvořil z ní pomocí umělé inteligence falešný intimní snímek.
Jana se nejprve zeptala na něco, za co se dodnes stydí.
„Řekla jsem: Eli, je určitě falešná?“
Dcera se okamžitě rozplakala.
„Mami, já jsem se takhle nikdy nevyfotila.“
„V tu chvíli bych si nejradši nafackovala. Ona několik týdnů řešila něco takového a první otázka vlastní mámy byla, jestli náhodou nelže.“
Jana se jí omluvila ještě ve škole.
Eliška prý jen kývla.
Několik týdnů to věděla celá třída
Fotografie se podle toho, co se rodině podařilo zjistit, začala šířit mezi několika spolužáky už týdny předtím.
Eliška o ní zpočátku vůbec nevěděla.
Pak jí napsala spolužačka.
Nejdřív jen: „Prosím tě, víš o tom?“
Eliška netušila, o čem mluví.
Spolužačka jí nakonec poslala screenshot a napsala jí, že se obrázek přeposílá mezi dětmi.
„Dcera mi později říkala, že v tu chvíli seděla doma na posteli a bylo jí na zvracení.“
Nejvíc se bála toho, kolik lidí fotografii vidělo.
Nevěděla, kdo ji má uloženou, komu ji někdo poslal ani jestli se dostala i k dětem z jiných tříd.
Začala proto ve škole sledovat každého, kdo se na ni podíval nebo se poblíž ní zasmál.
„Ona nevěděla, jestli se dvě holky na chodbě smějí nějakému videu, nebo jí. Když kluci koukali do telefonu, automaticky si myslela, že mají otevřenou tu fotku.“
Proto přestala chodit na volejbal.
Několik kluků, kteří o fotografii věděli, totiž trénovalo ve stejné hale.
Proč jsi nám to neřekla?
To byla otázka, kterou rodiče nechápali nejvíc.
S Eliškou měli podle Jany vždycky dobrý vztah.
„Nejsme rodina, kde by se děti bály říct, že dostaly pětku nebo něco provedly. O to víc mě ničilo, že s tímhle byla sama.“
Když se dcery zeptala, proč nepřišla hned, odpověď ji překvapila.
Bála se, že jí rodiče vezmou telefon.
A také se bála, že jí máma řekne, že si za to může sama, protože měla fotografie na sociální síti.
„A musím přiznat, že ještě rok zpátky bych možná opravdu začala větou: Proč tam vůbec dáváš svoje fotky?“
Přitom fotografie, která měla být použitá, byla úplně obyčejná.
Eliška na ní byla oblečená a vyfocená s kamarádkami.
„Najednou jsem si uvědomila, že dítě už nemusí nikomu nic intimního poslat, aby se dostalo do takové situace.“
„Vždyť je to jen sranda“
Škola začala zjišťovat, mezi kým se fotografie šířila, a kontaktovala rodiče některých dětí. Jana s manželem se rozhodli obrátit také na policii.
Pro Elišku ale nebylo nejhorší samotné vyšetřování.
Horší byly některé reakce spolužáků.
Jedna dívka jí řekla, že nechápe, proč to tak řeší, když přece všichni vědí, že obrázek není skutečný.
Jeden z kluků to označil za srandu.
„Pro dospělého možná není jednoduché pochopit, proč je něco falešného tak strašné. Já sama jsem to zpočátku nechápala. Říkala jsem si, vždyť přece všem vysvětlíme, že to není ona, a bude to.“
Nebyla.
Eliška se styděla vstoupit do šatny.
Vadilo jí i to, když měla ve třídě jít před tabuli.
Několik týdnů nechtěla používat sociální sítě a rodiče jí domluvili psycholožku.
Některé dny zvládla školu normálně. Jindy zavolala po třetí hodině, že chce domů.
„Jednou jsem jí řekla, že přece nemůže pořád utíkat. A pak mi došlo, že po ní vlastně chci, aby v té třídě seděla mezi lidmi, o kterých ani neví, co přesně viděli.“
Nechtěla být pořád „ta holka“
Jana se do celé věci vrhla naplno.
Telefonovala škole, řešila další postup a pořád se dcery ptala, jestli jí někdo něco napsal nebo řekl.
Kontrolovala, jak se tváří ráno před školou.
Večer se ptala, jaký měla den.
Pak za ní jednou Eliška přišla.
„Řekla mi: Mami, můžeš se mě někdy zeptat i na něco jiného?“
Jana nejdřív nechápala.
„A ona řekla, že už nechce být doma pořád jen ta holka, které někdo udělal tu fotku.“
Od té doby se rodiče snažili, aby se problém neřešil každou hodinu.
Když chtěla Eliška mluvit, mluvili.
Když ne, nechali ji být.
Mikinu si tentokrát nevzala
Po prázdninách se Eliška vrátila i na volejbal.
Nejdřív jen na jeden trénink.
Jana ji čekala v autě před halou, protože si nebyla jistá, jestli po deseti minutách nebude chtít domů.
Nevrátila se.
Trénink dokončila celý.
„Když nastoupila do auta, schválně jsem se nezeptala, jestli tam byli ti kluci nebo jestli na ni někdo koukal. Jen jsem řekla, že doma máme pizzu.“
Eliška odpověděla, že má hlad.
Pro Janu to byl po dlouhé době překvapivě normální rozhovor.
O pár dní později jely společně koupit nové oblečení.
Eliška si vybrala džíny a dvě trička.
Když vyšly z obchodu, bylo ještě teplo.
Dcera měla jedno z nových triček rovnou na sobě.
Mikinu, kterou celé měsíce téměř nesundávala, nesla přehozenou přes ruku.
Jana si toho všimla.
Tentokrát ale nic neřekla.
