Článek
Naše přátelství bývalo definováno rovností. Pamatuji si na večery na koleji, kdy jsme dohromady skládaly drobné na krabicové víno a dělily se o poslední pytlík čínské polévky. Bylo v tom spojenectví. Byly jsme v tom spolu. Jenže život rozdal karty nespravedlivě. Zatímco já jsem zůstala věrná své práci v neziskovém sektoru, která mě naplňuje smyslem, ale ne penězi, Radka vybudovala úspěšnou realitní firmu.
Změna nepřišla ze dne na den. Nejdřív to byly jen drobnosti – zaplatila kávu, protože „neměla drobné“. Pak přišly večeře. „To neřeš, Jíťo, dej si to dražší víno, já to vezmu na firmu,“ říkávala s úsměvem, který nepřipouštěl odpor. Zpočátku jsem cítila úlevu. Bylo příjemné nemuset počítat každou korunu. Ale postupem času se v mém nitru začal usazovat nepříjemný pocit. Pocit, že přestávám být její partnerkou a stávám se jejím projektem.
Přestala jsem navrhovat místa, kam půjdeme. Nemělo to smysl. Moje oblíbená kavárna byla pro ni „špeluňka“, moje návrhy na výlet vlakem byly „zbytečně nepohodlné“. Radka začala organizovat náš čas s samozřejmostí generála, který ví, že financuje celou operaci. A já jsem mlčela. Mlčela jsem, protože jak můžete odporovat někomu, kdo vás právě pozval na sushi za tři tisíce?
Vrchol přišel minulý měsíc. Radka slavila narozeniny a rozhodla se, že pojedeme na víkend do Paříže. „Všechno je zařízené, letenky, hotel, nic neplatíš. Je to můj dárek pro tebe, že tam budeš se mnou,“ oznámila mi nadšeně a podávala mi obálku.
Dívala jsem se na tu obálku a místo radosti se mi sevřel žaludek takovou silou, že se mi chtělo zvracet. Představila jsem si to. Budeme chodit po obchodech, kde si ona koupí kabelku a já budu postávat u dveří. Budeme jíst v restauracích, kde se budu bát podívat na menu, a pak budu muset pokorně čekat, až ona vytáhne kartu. Budu tam jako její živá panenka, kompars pro její luxusní život.
„Radko, já nemůžu,“ řekla jsem tiše. Ona se zarazila, úsměv jí zamrzl na rtech. „Proč? Nemáš hlídání? To zařídíme. Nebo ti vadí termín?“ „Ne,“ nadechla jsem se zhluboka. „Nemůžu, protože si to nemůžu dovolit.“ „Vždyť ti říkám, že to platím já! Jsi hluchá?“ zasmála se, ale v očích už měla stín podráždění.
„To je právě ono,“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy hanby a vzteku. „Ty platíš všechno. A já už nemám sílu být ta vděčná chudinka. Každý tvůj dárek je pro mě jako kámen, který mě táhne ke dnu. Já si s tebou nemůžu dát ani kafe jako rovná s rovnou, protože na tvé kafe nemám a moje ti nechutná.“
Následovalo ticho. Dlouhé, tíživé ticho, které přehlušilo cinkání příborů okolních hostů. Radka se na mě dívala nepochopeně. V její tváři nebyla zloba, ale naprosté zmatení. Ona to myslela dobře. Chtěla se rozdělit o svůj úspěch. Nechápala, že přátelství nemůže fungovat na principu sponzoringu. Že tím, jak mi neustále umetala cestičku penězi, mi brala důstojnost a možnost volby.
Od toho večera jsme se neviděly. Napsala mi pár zpráv, že jsem nevděčná a že ji mrzí moje hrdost. Možná má pravdu. Možná je to jen má malicherná hrdost. Ale když jsem včera seděla doma, pila svůj levný čaj a věděla, že nikomu nic nedlužím, cítila jsem zvláštní klid.
Radka není zlý člověk. Je jen uvězněná ve světě, kde se všechno dá koupit, včetně společnosti nejlepší kamarádky. Já jsem ale pochopila, že cena za takové přátelství je pro mě příliš vysoká. Někdy totiž to nejdražší, co můžete ztratit, není obsah peněženky, ale pocit, že v očích toho druhého máte stejnou váhu, i když máte prázdné kapsy.
