Článek
Moje dcera Jana žije s manželem a šestiletou Aničkou v Praze. Když přijedou k nám, většinou si něco odvezou.
– Mami, nemáš okurky? – ptala se v červenci, když jsme seděly na terase.
– Ve sklepě budou určitě ještě loňské.
– Loňské nechci. Ty letošní jsou mnohem lepší.
Zasmála jsem se.
– Tak já ti nějaké udělám.
O týden později jsem jí vezla šest sklenic okurek, čtyři rybízové marmelády a dvě meruňkové.
– Ježiši, mami, ty jsi zlatá – radovala se Jana. – Anička tu tvoji meruňkovou miluje.
To člověka potěší.
Když vám vlastní dítě pochválí něco, co umíte, máte radost, i když je mu pětatřicet.
Proto jsem neprotestovala ani tehdy, když mi za pár dní zavolala znovu.
– Neměla bys ještě nějakou rybízovou?
– Vždyť jsem ti dala čtyři.
– My ji hrozně rychle jíme.
– Tak vám udělám.
Tentokrát jsem uvařila osm sklenic.
Koupila jsem další želírovací cukr, nová víčka a večer skoro dvě hodiny otrhávala rybíz. Manžel se mi smál, že zásobuju půlku Prahy.
– Aspoň jim chutná – odpověděla jsem.
Tehdy jsem tomu opravdu věřila.
Jedna fotka mi zkazila celé odpoledne
Na konci srpna ke mně přišla sousedka Věra.
Seděly jsme v kuchyni, pily kávu a já jí dávala ochutnat švestková povidla.
Věra si najednou vzala telefon.
– Hele, není tohle náhodou tvoje Jana?
Naklonila jsem se k displeji.
Byla to Jana.
Stála za stolem s proutěnými košíčky převázanými jutovým provázkem. V každém byly sušenky, svíčka a dvě malé sklenice.
Jedna oranžová. Jedna červená.
– Co to je? – zeptala jsem se.
– Nějaká místní skupina. Jana tam nabízí dárkové balíčky.
Věra mi podala telefon.
Četla jsem.
Domácí dárkový balíček – 390 Kč. Marmelády z ovoce z naší rodinné zahrady, vyráběné v malých várkách podle tradičního rodinného receptu.
Pod příspěvkem bylo několik komentářů.
„Ta rybízová byla minule úžasná.“
„Můžu objednat tři balíčky pro učitelky?“
„Máte ještě meruňkovou?“
Přejela jsem prstem po fotografii.
Ty sklenice jsem znala.
Koupila jsem je v červenci v domácích potřebách. Měly trochu nezvyklý šestihranný tvar, protože obyčejné už byly vyprodané.
Dokonce jsem na jedné skleničce viděla drobnou tmavou tečku pod víčkem. Rybičku rybízu, která mi při plnění ukápla na závit.
Najednou jsem neměla chuť ani na kávu.
– To jsou moje marmelády – řekla jsem.
Věra se zatvářila rozpačitě.
– Třeba jí s tím pomáháš.
– Nepomáhám.
Zavolala jsem jí hned
Nevydržela jsem čekat.
Jakmile Věra odešla, zavolala jsem Janě.
– Ahoj mami, co se děje?
– Jani, co jsou ty dárkové balíčky?
Na druhém konci bylo několik vteřin ticho.
– Jaké balíčky?
– Ty za tři sta devadesát korun.
Další ticho.
– Kde jsi to viděla?
To byla první věta, která mě opravdu naštvala.
Ne „promiň“. Ne „chtěla jsem ti to říct“.
Kde jsi to viděla.
– To je snad jedno. Ty prodáváš moje marmelády?
Jana si povzdechla.
– Mami, prosím tě, nedělej z toho drama.
– Ptám se tě, jestli prodáváš marmelády, které ti dávám.
– Ano. Některé.
Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu.
– A proč mi tvrdíš, že je jíte?
– My je taky jíme.
– Osm sklenic rybízové za týden?
– Mami…
– Kolik jsi jich prodala?
– Nevím.
– Kolik?
– Asi dvacet balíčků. Možná trochu víc.
Zůstala jsem zticha.
Za poslední měsíc ode mě odvezla skoro třicet sklenic.
Za suroviny jsem nezaplatila majlant, ovoce bylo z naší zahrady. Jenže cukr, víčka a sklenice zdarma nebyly.
A hlavně tam byly hodiny mé práce.
– Takže sis ze mě udělala dodavatele – řekla jsem.
– Ježiši, mami. Vždyť ty to stejně děláš ráda.
Podle Jany jsem nic neztratila
Odpoledne přijela sama.
Poznala jsem už podle toho, jak bouchla brankou, že se nepřijela omluvit.
– Fakt nechápu, proč se kvůli tomu tak vztekáš – začala hned v předsíni.
– Protože jsi mi lhala.
– Nelhala.
– Řekla jsi, že Anička jí marmeládu tak rychle, že potřebujete další.
– A ona ji jí.
– Jano, prosím tě.
Sedly jsme si do kuchyně. Na lince stál hrnec se švestkami, které jsem ráno vypeckovala. Najednou se mi na něj nechtělo ani dívat.
Jana vysvětlovala, že začala dělat malé dárkové balíčky jako přivýdělek. Kupovala svíčky od kamarádky, sama pekla sušenky a chtěla do nich přidat něco domácího.
– Tvoje marmeláda tam byla perfektní.
– Moje.
– Ano, tvoje. Vždyť to nepopírám.
– Na internetu píšeš „vyráběné v malých várkách podle tradičního rodinného receptu“.
– No a? Je to rodinný recept.
– Ale vyrábím je já.
Jana protočila oči.
– Mami, nikde nepíšu, že stojím u sporáku osobně já.
– A píšeš tam, že je vaří tvoje máma?
Neodpověděla.
– Tak vidíš.
Chvíli jsme seděly mlčky.
Pak řekla něco, co mě zabolelo snad nejvíc.
– Ale ty o nic nepřicházíš. Stejně bys ty marmelády rozdala.
Podívala jsem se na ni.
– To myslíš vážně?
– Vždyť je rozdáváš sousedům, nám, tetě…
– Protože chci.
– Tak jaký je v tom rozdíl?
– Ten, že když něco někomu dám, dávám mu to pro něj. Ne proto, aby to prodal a vydělával na tom.
Jana se zamračila.
– Když mi dáš svetr, taky se mě nebudeš ptát, jestli jsem ho za rok prodala na Vinted.
– Kdyby sis ode mě každý týden vyžádala nový svetr s tím, že ti je zima, a pak je rovnou prodávala, tak bych se tě asi zeptala.
Tentokrát už neměla co říct.
Nejvíc mě neštvaly peníze
Jana vytáhla telefon a položila ho přede mě.
– Jestli jde o peníze, tak ti něco pošlu.
– Nechci tvoje peníze.
– Tak co vlastně chceš?
Nedokázala jsem jí odpovědět hned.
Protože o těch devadesát korun za sklenici opravdu nešlo.
Vadilo mi něco jiného.
Viděla jsem sama sebe, jak v půl jedenácté večer utírám sklenice, protože Jana volala, že nutně potřebuje další rybízovou.
Viděla jsem manžela, jak mi otrhává poslední meruňky z horních větví.
Viděla jsem účtenku za třicet nových víček.
A Jana mezitím věděla, že to všechno nepotřebuje domů.
Potřebovala zboží.
– Chtěla jsem, abys mi řekla pravdu – odpověděla jsem.
– Bávala jsem se, že mi je pak nebudeš chtít dát.
– Takže jsi moc dobře věděla, že by mi to vadilo.
Jana sklopila oči.
To byl konec celé hádky.
Ne proto, že bychom se usmířily.
Ale protože jsme obě věděly, že na tuhle větu už nemá odpověď.
Další marmelády už nedostala
O tři dny později mi Jana napsala.
„Mami, nechci se zase hádat. Mám objednávku na šest balíčků. Nemáš prosím ještě nějakou meruňkovou? Zaplatím ti.“
Dívala jsem se na zprávu docela dlouho.
Pak jsem odepsala.
„Nemám pro tebe žádnou na prodej.“
Za minutu zazvonil telefon.
– Takže mi to děláš naschvál? – zeptala se.
– Nedělám.
– Vždyť jich máš plný sklep.
– Ano. Mám.
– A necháš je tam stát, i když bych je mohla prodat?
– Některé sníme. Některé rozdám. A některé tam možná opravdu budou stát.
– To je přece úplně nelogické.
– Možná. Ale jsou moje.
Poprvé za celé týdny se mi po těch slovech ulevilo.
Jana nakonec balíčky prodávat nepřestala. Začala kupovat marmelády od malé výrobkyně z okolí Prahy. Jsou dražší, takže musela zvednout cenu.
Několik týdnů jsme spolu mluvily jen krátce.
Pak přijela s Aničkou na návštěvu.
Když jsme seděly u kávy, položila na stůl prázdnou sklenici.
– Meruňková došla – řekla.
Podívala jsem se na ni.
– A?
– Nic. Jen říkám, že došla.
Chvíli bylo ticho.
Pak se usmála.
– Jednu bych si vzala. Pro nás. Jestli můžeš.
Vstala jsem a šla do sklepa.
Přinesla jsem jí jednu sklenici.
Ne šest. Ne osm.
Jednu.
A když ji Jana strčila do tašky, poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že přesně ví, co ode mě dostala.
Ne výrobek zdarma.
Dárek.
