Článek
Hanka si ho pořídila po rozchodu, kdy jí všichni říkali, že by měla nejdřív chvíli být sama. Ona místo toho přišla s obojkem, pelíškem a větou, že pes ji naučí režimu. Ve skutečnosti se režimu naučili hlavně lidé kolem ní.
Ze začátku jsem hlídala ráda. Bydlela jsem o dvě ulice dál, pracovala jsem z domova a pes se mnou chodil na procházky bez řečí. Hanka mi volala, když měla služební cestu nebo večer s novým přítelem. „Jen dneska,“ říkala. Pak to bylo dvakrát týdně. Pak mi nechávala vodítko na klice a psala, že nestíhá, ale že Max už mě zná. Znala jsem ho, ano. Jen jsem si nevšimla, kdy jsem se z kamarádky stala náhradní venčící službou.
Hanka uměla být vděčná slovně. Posílala srdíčka, říkala, že jsem její záchrana, a jednou mi koupila kávu. Jenže když jsem potřebovala pomoct já, měla pokaždé chaos. Stěhovala jsem knihovnu a nemohla přijet, protože Max měl veterináře. Potřebovala jsem odvézt na kontrolu po zákroku, ale ona zrovna čekala kurýra. Nevyčítala jsem jí to hned. Člověk si nerad přiznává, že přátelství drží hlavně proto, že jeden pořád ustupuje.
Zlom přišel v pátek před mými narozeninami. Měla jsem koupené lístky do divadla a po dlouhé době jsem se těšila na večer, kdy nebudu řešit práci ani cizí potřeby. Hanka mi odpoledne napsala, že Max bude od šesti u mě, protože její přítel sehnal stůl v restauraci. Odepsala jsem, že dneska nemůžu. Přišla zpráva: „Prosím tě, vždyť bude jen spát.“ Jako by můj byt byl hotel pro psa, který se aktivuje, kdykoliv ona pošle smajlíka.
Napsala jsem jí znovu, že nejsem doma. Ona odpověděla, že mi ho nechá u sousedky, prý si ho pak vyzvednu. To už jsem zavolala. Řekla jsem jí, že Maxe dnes nepřebírám a že pokud potřebuje hlídání, ať ho dá do psího hotelu. Hanka se urazila. Řekla, že jsem nějaká tvrdá a že myslela, že Maxe mám ráda. To byla přesně ta věta, která měla obejít všechno ostatní. Měla jsem ho ráda. Právě proto jsem nechtěla, aby se z něj stal nástroj, kterým mi někdo bere večery.
O týden později se stalo něco skoro směšného. Hanka jela na víkend pryč a poslala mi zprávu s instrukcemi. Jenže jsme nebyly domluvené. Napsala: „Kdyby cokoliv, psí hotel je tady,“ a připojila odkaz. Myslela to jako poslední možnost, kdyby Max náhodou zlobil. V sobotu ráno mi volala její sousedka, že Hanka nechala psa u ní jen na noc a že ona musí pryč. Zavolala jsem Hance. Nezvedla to. Napsala jsem jí, že Maxe odvezu do psího hotelu podle odkazu, který sama poslala.
Ozvala se až za dvě hodiny. To už byl Max v hotelu, očkovací průkaz jsem měla vyfocený a potvrzení o předání v e-mailu. Hanka byla vzteky bez sebe. Prý jsem ji zradila, Max bude ve stresu a já jsem se mohla obětovat jeden víkend. Řekla jsem jí, že jsem udělala přesně to, co by udělal zodpovědný majitel, když nemá hlídání. Dala jsem psa do bezpečného zařízení a všechno zaplatila kartou, aby bylo jasné, kolik mi má vrátit.
Nejdřív odmítla. Pak jí v hotelu řekli, že bez doplacení další den psa nevydají. Peníze mi poslala, ale naše přátelství se na pár měsíců odmlčelo. Bylo mi to líto. Ne proto, že bych toužila po dalších procházkách, ale protože jsem měla Hanku opravdu ráda. Jenže mít někoho rád nemá znamenat, že se necháte postupně přepsat na položku v jeho kalendáři.
Potkaly jsme se náhodou na jaře v parku. Max mě poznal dřív než ona a táhl k mým nohám tak radostně, až jsem se musela smát. Hanka stála opodál a pak řekla, že teď má venčící paní. Prý je drahá. Odpověděla jsem, že věřím. Pak dodala, že možná nechápala, kolik po mně chtěla. Nebyla to omluva s mašlí, ale byla to první věta, ve které nebyl pes použitý proti mně.
Dneska Maxe občas pohlídám. Opravdu občas. Hanka se ptá dopředu, napíše čas, přinese granule a jednou mi dokonce nechala na stole koláč. Ne kvůli koláči, ale kvůli tomu, že už se ptá. Když vedu Maxe parkem, pořád si sedá na lavičku, jako by ji vlastnil. V tom se nezměnil. My s Hankou trochu ano.
