Článek
To mě zaujalo.
Sedět v kavárně umím výborně a mám za sebou několik desítek let praxe.
Navíc jsem vždycky chtěla vidět skutečné natáčení. Ne že bych v koutku duše očekávala, že ve mně v devětapadesáti někdo objeví nový herecký talent a za dva roky si půjdu v dlouhých šatech pro Českého lva.
I když bych samozřejmě neprotestovala.
Prostě jsem byla zvědavá.
Večer jsem otevřela registrační formulář.
Výška.
Váha.
Barva vlasů.
Barva očí.
Konfekční velikost.
Číslo bot.
Věk.
U poslední kolonky jsem se na pár vteřin zastavila.
Za čtyři měsíce mi bude šedesát, ale nebyl nejmenší důvod tuto informaci agentuře nabízet předčasně.
Napsala jsem 59.
Čistá pravda.
Pak jsem měla nahrát několik aktuálních fotografií bez filtrů.
To už byl horší požadavek.
Když vám někdo řekne, že chce aktuální fotografii obličeje na denním světle, bez líčení a bez filtru, pochopíte, proč lidstvo vynalezlo Instagram.
Nějak jsem to zvládla.
Za pár dní mi přišla první nabídka.
Ženy 55–70 let, typ babička. Reklama.
Přečetla jsem si ji dvakrát.
Pětapadesát?
Typ babička?
Moje kamarádka porodila druhé dítě ve čtyřiceti. Podle této logiky by se jí filmová kariéra matky a babičky překrývala přibližně ve stejném období.
Nabídku jsem uraženě zavřela.
Asi po hodině jsem ji otevřela znovu.
Honorář 1 800 korun.
Za 1 800 jsem byla ochotná o své životní roli babičky alespoň diskutovat.
Poslala jsem fotografie.
O dva dny později přišla odpověď.
Nevybrali mě.
Překvapivě mě to zamrzelo.
Člověk může celý život tvrdit, že je nad věcí. Ale když vás někdo nechce ani do pozadí reklamy, kde máte pravděpodobně nalévat vnoučeti kakao, ego se lehce ozve.
„Třeba vypadáš moc mladě,“ řekla kamarádka.
Byla to očividná útěcha.
Přesto jsem se jí chytila.
Samozřejmě.
Nevzali mě, protože na babičku vypadám příliš mladě.
Jiné vysvětlení nepřipadalo v úvahu.
O dva týdny později dorazila další nabídka.
Muži a ženy 50–70 let. Návštěvníci lázní. Televizní seriál.
To už znělo lépe.
Návštěvnice lázní může být elegantní žena, která se prochází po kolonádě, pije minerální vodu a večer si dá sklenku prosecca.
Přihlásila jsem se.
Tentokrát jsem prošla.
Natáčení začínalo v půl sedmé ráno v areálu za Prahou.
V půl páté zazvonil budík.
Chvíli jsem ležela a přemýšlela, jestli filmovou kariéru opravdu potřebuji.
Potom jsem si vzpomněla, že už jsem přihlášená a nerada něco ruším.
Instrukce byly poměrně obsáhlé.
Přivézt tři varianty oblečení.
Kalhoty.
Sukni nebo šaty.
Světlý kabát.
Společenské boty.
Tenisky bez výrazného loga.
Případně vlastní župan.
Můj župan má na kapuci dvě uši.
Nevzala jsem ho.
Na místo jsem přijela krátce po šesté.
Přede mnou se u stolku registrovalo asi třicet dalších lidí.
Mladí.
Staří.
Střední.
A několik lidí, jejichž věk bych si netroufla hádat ani pod pohrůžkou trestu.
Konečně jsem přišla na řadu.
Mladá slečna našla moje jméno v notebooku.
„Jo, vy jste senior lázně.“
„Prosím?“
„Senior lázně. Tamhle dostanete náramek.“
A bylo to.
Žádný slavnostní okamžik.
Žádný dopis od České správy sociálního zabezpečení.
Za seniorku mě poprvé oficiálně prohlásila asi dvaadvacetiletá produkční v 6:34 ráno v bývalém kulturním domě.
Dostala jsem zelený papírový pásek.
Na druhé straně místnosti už seděla žena kolem mého věku.
„Taky senior?“ zeptala jsem se.
„Jasně,“ odpověděla vesele.
Jmenovala se Lenka.
Bylo jí čtyřiašedesát a komparz dělala asi pět let.
„Minulý měsíc jsem byla mrtvá důchodkyně,“ řekla.
„Cože?“
„Ležela jsem v posteli. Dobrá práce. Celé dopoledne jsem spala.“
Začala se smát.
„A předtím stará paní v tramvaji.“
„A nevadí vám, že vás pořád dávají do těchto kategorií?“
Podívala se na mě.
„A kam by mě měli dávat? Mezi studentky?“
Tahle odpověď se mi úplně nehodila do konceptu.
Já jsem totiž plánovala být lehce pobouřená.
Lenka evidentně ne.
Přišel kostým.
Mladá žena si mě prohlédla.
„Co máte s sebou?“
Ukázala jsem jí věci.
Vybrala světlou košili, tmavé kalhoty a mokasíny.
„Nemáte něco usedlejšího?“
„Tohle je usedlé.“
„Trošku víc.“
Vytáhla jsem ještě jednu košili.
„Jo, to je lepší.“
Lenka vedle mě dostala béžový kardigan.
„To mám i doma,“ řekla spokojeně.
„Já taky.“
„Tak vidíš.“
Začínala mi trochu lézt na nervy.
Pak jsme šly do maskérny.
Tři mladé maskérky pracovaly rychlostí, která mi připomínala letištní bezpečnostní kontrolu.
Jedna mě posadila před zrcadlo.
Prohlédla si mě.
„Vy jste dobrá.“
Usmála jsem se.
„Děkuju.“
„Jen vás trochu postaršíme.“
Úsměv mi zůstal někde mezi rty.
Maskérka sáhla po spreji.
„Máte barvené vlasy, že?“
„Ano.“
„Uděláme trochu šedin kolem spánků.“
„Je to nutné?“
„Aby to kamera vzala.“
Začala mi stříkat šedou barvu do vlasů.
Pak přišel pudr.
Žádná řasenka.
Žádná tvářenka.
Naopak.
„Trošku potlačíme barvu.“
„Proč?“
„Budete přirozenější.“
Nevěděla jsem, proč je můj přirozený obličej potřeba upravovat, aby vypadal přirozeněji, ale nechala jsem ji pracovat.
Po deseti minutách bylo hotovo.
Podívala jsem se do zrcadla.
Najednou jsem pochopila, co dělá správné světlo, make-up a barva vlasů.
Nevypadala jsem na osmdesát.
Ani na sedmdesát.
Vypadala jsem prostě jako žena kolem šedesáti, která se ráno nenalíčila a má šediny.
Což bylo horší.
Protože to nebyla žádná filmová maska.
Byla jsem to pořád já.
Jen bez pomoci.
„Tak co?“ zeptala se Lenka, když mě uviděla.
„Připadám si stará.“
Prohlédla si mě.
„Vypadáš normálně.“
„Děkuju.“
„Já to myslím dobře.“
Věděla jsem.
A právě proto mě to trochu zabolelo.
Celé roky jsem měla pocit, že když se člověk cítí na čtyřicet, okolí to přece musí nějak poznat.
Nemusí.
Kamera už vůbec ne.
Na place nás odvedli kolem osmé.
Dostala jsem stolek v kavárně a Lenku.
Na stole stála konvice a dva prázdné hrnky.
Asistent režie nám vysvětlil úkol.
„Budete si povídat. Jenom potichu, prosím.“
„O čem?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny.
„O čemkoli.“
Lenka se ke mně naklonila.
„Budeme dvě kamarádky v lázních.“
„Dobře.“
„Já jsem vdova.“
„A já?“
Prohlédla si mě.
„Ty budeš rozvedená.“
„Proč jsem zase rozvedená?“
„Protože já už jsem vdova.“
Dávalo to jistou logiku.
Kamera se rozjela.
Hlavní herec prošel kolem nás.
Lenka zašeptala:
„Tak co ten Franta?“
„Jaký Franta?“
„Ten, co tě pozval na kafe.“
„Nemůžu. Je ženatý.“
„To nevadí.“
Podívala jsem se na ni.
Lenka zachovala dokonale vážnou tvář.
Já ne.
„Stop!“
Asistent se k nám otočil.
„Dámy, méně výrazně, prosím.“
Po třetím opakování už Franta opustil manželku a po pátém jsme spolu plánovali Chorvatsko.
Nikdo z diváků se to samozřejmě nikdy nedozví.
Pak nás přesunuli do chodby.
Tam jsme chodili.
Netušila jsem, jak obtížná herecká disciplína je chůze.
Nejdřív zprava doleva.
Potom opačně.
Pak pomaleji.
„Paní ve světlém, trochu rychleji.“
Byla jsem paní ve světlém.
Zrychlila jsem.
„Ne tolik.“
Zpomalila jsem.
„Teď zase trochu rychleji.“
Po několika opakováních jsem měla chuť se zeptat, zda by mi nemohli na zem nakreslit rychlostní stupnici.
Nezeptala jsem se.
Komparzista se rychle naučí dvě věci.
Čekat.
A neptat se.
Na pět minut práce připadá klidně hodina čekání.
Čekáte, až se nastaví světlo.
Až přijde herec.
Až odejde herec.
Až se přesune kamera.
Až někdo rozhodne, že hrnek na stole stojí o deset centimetrů špatně.
Lenka měla v kabelce knížku.
Já ne.
Začátečnická chyba.
„Příště si vezmi čtečku,“ poradila mi.
Řekla příště.
Ještě ráno jsem si nebyla jistá, jestli vůbec vydržím do oběda.
Po obědě jsem si už představovala další natáčení.
Odpoledne mě zavolali ještě do hotelové recepce.
Měla jsem projít záběrem s kabelkou.
„Můžu mít v ruce telefon?“ zeptala jsem se.
Asistent se zamyslel.
„Radši ne.“
„Proč?“
„Ať to neruší.“
Možná skutečně nechtěl, aby to rušilo.
Já si ale okamžitě vyložila jeho odpověď tak, že se mu smartphone nehodí k seniorce.
To už jsem ovšem možná hledala urážku všude.
Člověk se totiž velmi rychle naučí totéž, co kritizuje u ostatních.
Začne se dívat na svůj věk.
Když bylo natáčení konečně hotové, vrátila jsem se do maskérny.
Smyli mi část make-upu a z vlasů vyčesali šedý sprej.
Pod šedinami se znovu objevila moje pracně udržovaná barva.
Podívala jsem se do zrcadla.
Najednou jsem vypadala mladší.
Tedy přesně stejně jako ráno.
„Tak zase někdy,“ loučila se Lenka.
„Vy půjdete?“
„Jasně.“
„I na babičku?“
„Klidně.“
Hodila si kabelku přes rameno.
„Já babička jsem. Mám tři vnoučata. Nevím, proč bych se za to měla stydět.“
Pak odešla.
Já stála ještě chvíli před zrcadlem.
Lenka měla pravdu.
Celý den jsem se trochu rozčilovala, že mě cizí lidé považují za to, čím podle data narození skutečně jsem.
Možná nebyl problém v produkci.
Možná byl trochu ve mně.
Tohle poznání ovšem neznamenalo, že jsem se hodlala vzdát barvy na vlasy.
Člověk zase nemusí přehánět.
Honorář byl 1 800 korun. Po provizi agentury o něco méně.
Na místě jsem strávila skoro dvanáct hodin.
Finančně to nebyla právě životní příležitost.
Ale bavilo mě to.
A hlavně jsem chtěla vidět výsledek.
O několik týdnů později se díl objevil na streamovací platformě.
Pozvala jsem kamarádku, která mě ke komparzu přivedla.
Seděly jsme před televizí a čekaly.
Konečně přišla lázeňská scéna.
„Pozor!“ řekla jsem.
Hlavní herec vešel do kavárny.
Za ním jsem seděla já s Lenkou.
Asi dvě sekundy.
„To jsi ty!“ vykřikla kamarádka.
Zastavila jsem obraz.
Byla jsem rozmazaná.
Lenka také.
Z našeho několikahodinového filmového manželství s Frantou nebylo vidět vůbec nic.
„Vypadáš dobře,“ řekla kamarádka.
„Není mi skoro vidět obličej.“
„No právě.“
Hodila jsem po ní polštář.
Od té doby mi agentura poslala několik dalších nabídek.
Elegantní dáma 55+.
Sousedka.
Pacientka v čekárně.
Babička na rodinné oslavě.
Už je nemažu.
Minulý týden přišla nejlepší.
Hledáme vitální důchodkyni 55–68 let pro reklamní spot.
Slovo důchodkyně mě pořád trochu píchlo.
Do důchodu mám ještě pěkných pár let.
Pak jsem se podívala na honorář.
2 500 korun.
Přihlásila jsem se.
Když už ze mě chtějí udělat starou ženskou, tentokrát budu alespoň vitální.
A za dva a půl tisíce klidně i babička.
