Článek
Pak mi kamarádka poslala odkaz.
„Tohle je úplně pro tebe.“
Podobné věty většinou ignoruji.
Kamarádky mají často velmi zkreslenou představu o tom, co je úplně pro mě.
Jedna mi kdysi poslala nabídku týdenního pobytu s jógou a půstem.
Nepraktikuji ani jedno.
Tentokrát ale měla pravdu.
Pražská firma hledala člověka na organizační a administrativní pozici.
Komunikace s klienty.
Angličtina.
Organizování schůzek.
Řešení běžných problémů.
Samostatnost.
Práce čtyři dny v týdnu.
A hlavně žádné „mladý dynamický kolektiv“ hned v prvním odstavci.
To mě povzbudilo.
Požadavky jsem splňovala prakticky všechny.
Jeden jsem splňovala možná až příliš.
Minimálně pět let praxe.
Měla jsem jí přes třicet.
Poslala jsem životopis.
Před odesláním jsem ho ještě otevřela a prohlédla si rok narození.
Nebyl tam.
Nikdy jsem ho do životopisu nepsala.
Fotografii ano.
Z fotografie ovšem bylo poznat, že jsem maturovala dřív než minulý čtvrtek.
S tím se nedalo nic dělat.
O dva dny později zazvonil telefon.
„Dobrý den, tady Barbora z personálního.“
Hlas mladý.
Příjemný.
„Váš profil nás zaujal.“
Miluji větu váš profil nás zaujal.
Člověk může mít šedesát na krku, špatné koleno a doma ledničku, která už třetí týden divně hučí, ale najednou má zajímavý profil.
Domluvily jsme si videohovor na úterý v deset.
V úterý v půl desáté jsem začala připravovat byt.
Ne sebe.
Byt.
Za notebookem byl totiž vidět sušák s prádlem.
Přesunula jsem ho do ložnice.
Potom jsem zjistila, že v záběru je krabice s lahvemi určenými do tříděného odpadu.
Také pryč.
Přisunula jsem květinu.
Květina vypadala profesionálně.
Pak jsem se převlékla.
Světlá košile.
Sako.
Náušnice.
Od pasu dolů tepláky.
Kdyby mě během pohovoru požádali, abych vstala, moje kariéra by skončila předčasně.
Přesně v deset se na obrazovce objevila Barbora.
Mohlo jí být něco přes třicet.
Za sebou měla bílou stěnu, firemní logo a velmi zdravě vypadající rostlinu.
Moje kytka vedle ní působila trochu nemocně.
Začaly jsme klasicky.
Proč mě pozice zaujala.
Co dělám teď.
Jaké mám zkušenosti.
Jak používám angličtinu.
Jak řeším konfliktní klienty.
Mluvilo se mi dobře.
Barbora nebyla žádné personalistické strašidlo.
Naopak.
Poslouchala.
Ptala se rozumně.
Dokonce se dvakrát zasmála.
„Vy máte opravdu hodně zkušeností,“ řekla asi po dvaceti minutách.
Přikývla jsem.
Tohle je věta, která může znamenat dvě úplně opačné věci.
Buď jste skvělí.
Nebo staří.
Zatím jsem se rozhodla pro první možnost.
„Jak si představujete svoje pracovní směřování třeba za pět let?“ zeptala se.
Klasika.
Tuhle otázku dostávají zřejmě všichni od absolventa po člověka týden před penzí.
Když je vám pětadvacet, předpokládám, že se máte vidět jako vedoucí oddělení.
Mně bylo devětapadesát.
První odpověď, která mě napadla, zněla:
Doufám, že pořád na této planetě.
Neřekla jsem ji.
„Ráda bych měla stabilní práci, která mě bude bavit. Nemám potřebu budovat velkou kariéru, spíš mi jde o smysluplnou práci a dobré prostředí.“
Barbora si něco napsala.
„Takže plánujete být dál dlouhodobě pracovně aktivní?“
Ta otázka mě zarazila.
„Určitě.“
„Super.“
Super.
Možná jsem si ji jen špatně vyložila.
Pak přišla další.
„Jak by vám vyhovoval převážně mladší kolektiv?“
„Jak mladší?“
Barbora se zasmála.
„Třeba já jsem jedna z těch starších. Je mi čtyřiatřicet.“
Aha.
„Tak to bych tam asi trochu kazila průměr.“
Smála se.
Já také.
„Mně to nevadí,“ řekla jsem. „Pracovala jsem s lidmi všech věkových kategorií.“
„My jsme hodně neformální. Rychlé prostředí, používáme spoustu online nástrojů.“
To už mě lehce popudilo.
Ne navenek.
Uvnitř.
Měla jsem chuť říct, že používám internet a dokonce vlastním mobilní telefon.
Místo toho jsem se zeptala, jaké nástroje.
Vyjmenovala asi čtyři.
Tři jsem znala.
Čtvrtý ne.
„Notion jste nepoužívala?“
„Ne.“
„To vůbec nevadí. Je jednoduchý.“
Řekla to mile.
Přesto jsem v její větě slyšela něco jako:
Nebojte, babičko, ukážeme vám to.
Dnes už vím, že to tam vůbec nemuselo být.
Ale když člověk začne hledat známky diskriminace, dokáže je najít i v počasí.
Videohovor skončil dobře.
Ještě ten den mi Barbora napsala, že mě chtějí vidět osobně.
To už mě potěšilo opravdu.
Firma sídlila v moderní kancelářské budově v Praze.
Dorazila jsem o deset minut dřív a sedla si do recepce.
Kolem procházeli mladí lidé s notebooky a kelímky kávy.
Někteří měli tenisky.
Jeden muž kraťasy.
Na schůzku v práci.
V mém mládí by člověka v kraťasech nepustili možná ani na poštu.
Přišla Barbora.
Osobně vypadala ještě mladší než na monitoru.
„Ahoj, můžeme si tykat?“
„Určitě.“
Odvedla mě do zasedačky.
Za chvíli přišel můj potenciální nadřízený.
Tomáš.
Při prvním pohledu jsem si pomyslela, že je strašně mladý.
Pak jsem zjistila, že mu je čtyřicet dva.
Strašně mladý.
To jsem si raději nechala pro sebe.
Tomáš byl sympatický.
Žádné obecné personalistické otázky.
Dával mi konkrétní situace.
Klient potřebuje něco okamžitě, kolega není dostupný. Co udělám?
Máte tři úkoly a všechny jsou „urgentní“. Jak je seřadíte?
Kolega udělal chybu a klient si stěžuje vám.
To mě bavilo.
Dokonce jsme se v jednom případě neshodli a asi pět minut diskutovali o tom, kdo má pravdu.
Na konci se Tomáš usmál.
„Já myslím, že bys nás docela srovnala.“
„Je to potřeba?“
„Dost.“
Barbora se smála.
Začala jsem si tu práci představovat.
Čtyři dny týdně.
Cesta půl hodiny.
Peníze dobré.
Lidé příjemní.
Pak Tomáš odešel na další schůzku a já zůstala s Barborou.
Probraly jsme nástup.
Dovolenou.
Home office.
Plat.
„Ještě jedna věc,“ řekla.
„Ta pozice je dlouhodobá. My jsme měli poslední rok dost fluktuaci.“
„To chápu.“
„Takže potřebujeme někoho, kdo tady opravdu pár let zůstane.“
„Také nechci měnit práci každý rok.“
Barbora chvíli mlčela.
„A ty vlastně plánuješ pracovat ještě jak dlouho?“
A bylo to.
Tentokrát jsem si otázku nemohla vyložit jinak.
„Myslíš do důchodu?“
Trochu znejistěla.
„Jo. Třeba.“
„Ještě mám čas.“
„Jasně.“
„Několik let.“
„Já to myslím čistě prakticky.“
Tohle je věta, po které člověk většinou ví, že následuje něco nepraktického.
„Já chápu.“
„Potřebujeme stabilitu.“
„Já také.“
Chvíli jsme seděly.
A pak jsem se zeptala:
„Jak dlouho plánuje pracovat Tomáš?“
Barbora se zasmála.
„Tomáš?“
„Ano.“
„No… asi dlouho.“
„A ptali jste se ho?“
Teď už se smála opravdu.
„Ne.“
„Tak vidíš.“
Neřekla jsem to naštvaně.
Spíš mě celá situace pobavila.
Přitom cestou domů jsem na ni byla trochu naštvaná.
Proč se mě na to ptá?
Proč předpokládá, že za pár let zahodím notebook, koupím si hůlky na nordic walking a můj jediný pracovní výkon bude přesazování muškátů?
Do důchodu jsem se navíc nijak zvlášť netěšila.
Pracovat mě bavilo.
Doma jsem si udělala kávu a pohovor převyprávěla kamarádce.
„To je jasný ageismus,“ prohlásila.
To slovo se mi líbilo.
Ageismus.
Je příjemné mít odborný název pro situaci, kdy vás něco naštve.
„Přesně.“
„Určitě vezmou nějakou třicítku.“
„Určitě.“
Bylo rozhodnuto.
Já byla zkušená žena, která ještě chtěla pracovat.
Oni byli mladá firma, která mě považovala skoro za důchodkyni.
Velmi přehledný příběh.
Za čtyři dny mi zavolala Barbora.
„Máme trochu problém.“
Čekala jsem odmítnutí.
„Tomáš by tě chtěl.“
To mě překvapilo.
„Ale?“
„Ale ta kandidátka před tebou má přímo zkušenost s naším systémem a může nastoupit okamžitě.“
„Aha.“
„Je to fakt těsný.“
Tentokrát jsem nevěděla, co říct.
„A kolik jí je?“ vyklouzlo mi.
Na druhém konci bylo na chvíli ticho.
Teprve potom mi došlo, jak hloupá otázka to je.
Barbora se zasmála.
„Čtyřicet sedm.“
„Aha.“
Tak nic.
Moje připravená historka o třicetileté konkurentce právě zemřela.
„Ještě to není rozhodnuté,“ řekla.
Nakonec vybrali ji.
Přišel milý e-mail.
Poděkování.
Skvělá zkušenost.
Velmi těsné rozhodování.
Tentokrát mě to skutečně mrzelo, protože práce se mi líbila.
Několik dní jsem samozřejmě stále měla pocit, že ten věk nějakou roli hrál.
Možná ano.
Možná ne.
To už nezjistím.
Asi po měsíci mi ale Barbora napsala.
Jen dvě věty.
Ahoj, nevím, jestli stále něco hledáš. Nakonec se nám pozice znovu otevřela. Můžeme si zavolat?
Zavolala jsem.
„Co se stalo?“
„Kolegyně odešla.“
„Po měsíci?“
„Po třech týdnech.“
Snažila jsem se nesmát.
„Proč?“
„Dostala jinou nabídku.“
Tak tolik k dlouhodobé stabilitě.
„A vy pořád hledáte někoho na několik let?“
Barbora začala smát první.
„Ano.“
„A jak dlouho ještě plánujete pracovat vy?“
„Tohle si zasloužím.“
Tentokrát nabídli místo mně.
Nastoupila jsem.
První týden mi čtyřiadvacetiletý kolega David ukazoval firemní systém.
Byl milý a velmi trpělivý.
U Notionu jsem opravdu nevěděla skoro nic.
„Tady si můžete udělat databázi.“
„Dobře.“
„A tady views.“
„Dobře.“
„A tohle je kanban.“
„To znám.“
Zvedl překvapeně hlavu.
„Fakt?“
To „fakt“ mě trochu urazilo.
O hodinu později mě David požádal o pomoc.
Potřeboval zavolat jednomu rozzlobenému klientovi a nevěděl, jak začít.
„To jste ještě neřešil?“
„Ne.“
Málem jsem řekla:
Fakt?
Naštěstí jsem se zastavila.
Najednou mi došlo, že celý měsíc nadávám na lidi, kteří mě posuzují podle věku, a právě jsem chtěla udělat úplně totéž.
Tak jsem mu pomohla s klientem.
On mi potom znovu vysvětlil Notion.
Celkem spravedlivá výměna.
V práci jsem zůstala.
A Barbora se mě už nikdy nezeptala, kdy půjdu do důchodu.
Já se zase přestala ptát sama sebe, jestli mě mladší kolegové považují za starou.
Většinou mají jiné starosti.
David například pravidelně zapomíná zalévat tu velmi zdravě vypadající rostlinu, kterou jsem viděla při prvním videohovoru.
Teď ji zalévám já.
Ne proto, že jsem nejstarší žena v kanceláři a mám přirozený vztah k pokojovým květinám.
Prostě proto, že jinak chcípne.
A kdyby se mě dnes někdo zeptal, kde se vidím za pět let?
Nevím.
Možná tam.
Možná úplně jinde.
Což je mimochodem přesně stejná odpověď, jakou by měl dát člověk ve třiceti.
Jen mám jednu výhodu.
Druhý svetr do kanceláře si nosím vždycky.
Člověk v mém věku už totiž ví, že klimatizace je mnohem větší nepřítel než mladý kolektiv.
