Článek
Později jsem si zvykla na hotely. Nemusím mít župan, pantofle ani šampaňské při příjezdu. Nevyžaduji pět hvězdiček a snídani mi klidně můžou dát na plastový tác.
Ale mám ráda vlastní koupelnu.
A dveře.
Dveře jsou výborná věc.
Zavřete je a na několik hodin přestanou existovat cizí lidé.
Pak jsem se rozhodla, že pojedu na dvě noci do Vídně.
Sama.
Chtěla jsem na jednu výstavu, projít se po městě a po několika letech znovu navštívit bleší trh, na kterém si vždycky koupím něco, co doma nepotřebuji.
Vlak z Prahy stál rozumně.
Výstava také.
Problém nastal u hotelu.
4 600 korun za noc.
5 100.
3 900 za pokoj, který na fotografiích vypadal, jako by ještě pamatoval císaře pána, a nikoli v dobrém.
Začala jsem rozšiřovat mapu.
Pořád drahé.
Pak jsem v nabídce zahlédla hostel.
Normálně moje oko takové položky automaticky přeskakuje.
Tentokrát nepřeskočilo.
Ženský čtyřlůžkový pokoj.
Postel měla závěs.
Vlastní zásuvku.
Lampičku.
Uzamykatelnou skříňku.
Koupelna byla sice společná, ale podle fotografií čistá.
Cena za dvě noci byla méně než jedna noc v nejlevnějším hotelu, který se mi líbil.
Přečetla jsem recenze.
„Amazing place for solo travellers.“
„Met wonderful people.“
„Great atmosphere.“
Ta část o úžasných lidech mě trochu znepokojovala.
Já totiž do Vídně nejela poznávat lidi.
Jela jsem tam právě proto, že se mi nechtělo s nikým domlouvat.
Přesto jsem rezervaci dokončila.
Pak jsem zavolala kamarádce.
„Budu spát v hostelu.“
„Ty?“
To „ty“ se mi nelíbilo.
„Ano.“
„A víš, jak to tam funguje?“
„Postel znám.“
„Myslím ty společné pokoje.“
„Čtyři postele. Čtyři ženy.“
„A co když budou nějaký dvacetiletý holky?“
Přesně na to jsem myslela také.
„Tak budou.“
Zněla jsem mnohem sebevědoměji, než jsem se cítila.
Hostel byl kousek od metra a zvenku vypadal skoro jako normální hotel.
Na recepci seděl mladík s náušnicí v nose.
Za mnou stáli dva kluci s obrovskými batohy a před sebou jsem měla skupinku holek, které měly dohromady méně zavazadel než já.
Recepční mi vysvětlil kartu, snídani, skříňky, kuchyň a bar v přízemí.
„Happy hour seven to eight.“
To jsem si zapamatovala okamžitě.
Anglicky jsem pochopila všechno důležité.
Pokoj byl ve třetím patře.
Před dveřmi jsem se na chvíli zastavila.
Připadala jsem si trochu jako matka, která jde zkontrolovat pokoj své dcery na školním výletě.
Co když ztichnou, jakmile vejdu?
Co když si pomyslí, že jim hostel poslal do pokoje dozor?
Přiložila jsem kartu.
Uvnitř seděla na posteli mladá dívka s notebookem na kolenou.
Měla sluchátka a vlasy stažené do culíku.
„Hi,“ řekla.
„Hi.“
A pokračovala v práci.
Tolik k mému dramatickému příchodu.
Vybrala jsem si volnou dolní postel.
Horní byla také volná, ale jisté životní experimenty mají mít hranice.
Spát v devětapadesáti v hostelu ano.
Šplhat v noci po žebříku na palandu ne.
Za chvíli přišla další dívka.
Zvedla telefon.
„Mami, už jsem tady. Normálně jsem na pokoji.“
Čeština.
Ulevilo se mi víc, než bych chtěla přiznat.
„Vy jste Češka?“
„Jo.“
Jmenovala se Eliška a bylo jí čtyřiadvacet.
Studovala v Olomouci a přijela na koncert.
„A vy?“ zeptala se.
„Já na výstavu.“
„Super.“
Čekala jsem otázku.
Nepřišla.
Tak jsem jí trochu pomohla.
„Jsem tady sama.“
„Já taky.“
A pokračovala ve vybalování.
Moje skutečnost, že žena její matky možná i babiččina věku spí v hostelu sama, ji nezajímala ani zdaleka tolik jako mě.
Třetí spolubydlící dorazila asi po hodině.
Aneta.
Třicet jedna.
Brno.
Pracovala v IT a byla ve Vídni na dvoudenním školení.
Na pokoj přišla s batohem, který bych já použila maximálně na odpolední výlet.
Pak se podívala na můj kufr.
„Vy jste tady jak dlouho?“
„Do neděle.“
„Dva dny?“
„Ano.“
„A tohle všechno máte na dva dny?“
Podívala jsem se na kufr.
„Nemám toho moc.“
Měla jsem dvoje boty.
Kosmetickou tašku.
Dvě halenky.
Dvoje kalhoty.
Náhradní tričko.
Lehkou bundu.
Deštník.
Svetr.
A druhý svetr pro případ, že by první nebyl dost teplý.
Aneta měla jedny tenisky.
„A když zmoknou?“
„Uschnou.“
„A když ne?“
Pokrčila rameny.
To je podle mě zásadní rozdíl mezi generacemi.
Ve čtyřiadvaceti věříte, že věci uschnou.
V devětapadesáti si vezmete náhradní.
Vyrazila jsem do města.
Když jsem se kolem sedmé vrátila, Eliška se líčila před malým zrcadlem a Aneta seděla na podlaze s krabičkou nudlí.
„Kam jdete?“ zeptala se Eliška.
„Na večeři.“
„Tady naproti mají super pho.“
Já chtěla vídeňský řízek.
Dala jsem si vídeňský řízek.
Stál šestadvacet eur.
Když jsem se vrátila, ležela prázdná krabička od Anetiných nudlí na stole.
Začínala jsem rozumět, proč může člověk v jejím věku jezdit po Evropě častěji než já.
Čekala jsem hlučný večer.
Tři mladé ženy v hostelu.
Určitě se bude chodit v noci, bouchat dveřmi, telefonovat a hledat věci po pokoji.
V deset si Aneta čistila zuby.
V půl jedenácté ležela v posteli.
„Já jsem mrtvá,“ řekla.
„Dobrou.“
„Dobrou.“
Eliška odešla na koncert.
Já si četla.
V jedenáct jsem zjistila, že jako jediná na pokoji stále svítím.
Cítila jsem se skoro provinile.
Zhasla jsem lampičku.
Nejpodivnější nebylo sdílet pokoj.
Bylo to to ticho.
Ležela jsem půl metru od člověka, kterého jsem ještě ráno neznala, a slyšela jeho dech.
Na chodbě někdo prošel.
Zvenku přijela tramvaj.
Někde se ozval smích.
Chvíli jsem přemýšlela, zda tohle opravdu potřebuji.
Pak jsem usnula.
V půl druhé se vrátila Eliška.
Vzbudilo mě zašustění skříňky.
Pak něco spadlo.
„Sakra,“ zašeptala.
„Nic se neděje.“
„Promiňte.“
„V pohodě.“
Za dvě minuty bylo zase ticho.
Ráno se ovšem role obrátily.
V sedm zazvonil můj budík.
Aneta vykoukla ze závěsu.
„To už je ráno?“
„Je sedm.“
„To není ráno.“
Pro mě bylo.
Chtěla jsem být v muzeu brzo.
Rychle jsem telefon vypnula.
Pak jsem se pokusila potichu otevřít kufr.
Nikdy jsem si nevšimla, jak příšerný zvuk vydává zip.
Potom mi upadl deodorant.
Eliška něco zamumlala.
„Promiňte.“
„To jste vy?“ ozvalo se z horní postele.
„Ano.“
„Já myslela, že přijel uklízeč.“
Byla jsem tedy první noc v hostelu a už jsem obtěžovala mládež.
V koupelně bylo plno.
Čistila jsem si zuby vedle francouzské dívky v pyžamu.
Za námi si fénovala vlasy žena, které mohlo být klidně přes sedmdesát.
Nenápadně jsem si ji prohlédla.
Měla krátké bílé vlasy a tričko s nápisem New York.
Okamžitě se mi zlepšila nálada.
Nejsem nejstarší.
Pak mi došlo, co právě dělám.
Celou dobu nechci, aby mě někdo třídil podle věku, a sama jsem během deseti sekund našla nejstarší ženu v koupelně a postavila si ji jako ochranný štít.
Raději jsem se věnovala zubům.
Celý den jsem chodila po Vídni.
Výstava byla skvělá.
Na bleším trhu jsem si koupila starou keramickou misku.
Nevím proč.
Už doma mám tři.
Do hostelu jsem přišla kolem šesté.
Aneta seděla s notebookem.
„Kolik jste dneska nachodila?“ zeptala se.
Telefon ukazoval něco přes dvacet dva kilometrů.
„Ty jo.“
Potěšilo mě to.
Přiznávám.
„A ty?“
„Asi dva. Celý den jsme seděli.“
Mé sebevědomí se okamžitě vrátilo.
Eliška dorazila chvíli po mně.
Přinesla tři papírové kelímky čaje.
„Jeden je navíc. Nechcete?“
Chtěla jsem.
Nakonec jsme seděly na podlaze mezi postelemi všechny tři.
Začaly jsme se bavit o cestování.
Eliška letěla před rokem sama do Porta.
„Já na letišti málem brečela,“ přiznala.
„Proč?“
„Já nikdy předtím nebyla sama ani v letadle.“
Aneta se zase po rozchodu vydala sama do Itálie, protože už měla koupenou letenku.
„Měla jsem jet s přítelem.“
„A nejela?“
„Rozešli jsme se.“
„To je nepříjemné.“
„Byl to nejlepší týden dovolené v mém životě.“
Tomu jsem rozuměla.
Pak začaly mluvit o práci.
Nějaká aplikace.
Teams.
Slack.
Notion.
Discord.
Nevím, co všechno.
Chvíli jsem poslouchala.
„A vy používáte Slack?“ zeptala se Aneta.
„Ne.“
„My bychom bez něj nepřežili.“
„Já přežívám docela dobře.“
Zasmála se.
Pak se Eliška zeptala na něco, co znělo jako BeReal.
„Co je BeReal?“
Obě se na mě podívaly.
Byla to první chvíle za celý pobyt, kdy jsem se skutečně cítila stará.
Ne kvůli vráskám.
Ne kvůli palandě.
Prostě jsem netušila, o čem mluví.
Eliška mi to začala vysvětlovat.
„Jednou denně vám přijde upozornění a vy máte dvě minuty na to, abyste se vyfotila.“
„Proč?“
„Aby to bylo autentický.“
„A proč se musím vyfotit do dvou minut?“
„Protože pak to není připravený.“
„A někdo chce vidět, jak zrovna vypadám?“
„Kamarádi.“
„Proč?“
Eliška se rozesmála.
„Tak když to říkáte takhle, zní to úplně debilně.“
Aneta se smála taky.
„A co jste dělali vy?“
„Kdy?“
„Když jste chtěli vědět, co kamarádi dělají.“
„Zavolali jsme jim.“
Tentokrát se na mě dívaly skoro fascinovaně ony.
„Jen tak?“
„Ano.“
„Bez zprávy předtím?“
„Ano.“
„To bych nikdy nezvedla,“ řekla Eliška.
A bylo vyrovnáno.
Večer jsem šla ještě ven.
Našla jsem malý bar, dala si dvě sklenky vína a četla si.
Nikdo mě nehonil.
Nikdo na mě nečekal.
V hostelu jsem byla až po jedenácté.
Pokoj byl tmavý.
Takže přesně nastala situace, které jsem se před cestou bála.
Jen opačně.
Mladé ženy spaly a stará se vracela z baru.
Snažila jsem se otevřít skříňku.
Upadl mi klíč.
Zvedla jsem ho.
Pak jsem kopla do kufru.
A nakonec jsem místo lampičky zmáčkla vypínač hlavního světla.
Pokoj se rozzářil.
Eliška se posadila.
Aneta vystrčila hlavu ze závěsu.
„Ježiš, promiňte!“
Okamžitě jsem zhasla.
Chvíli bylo ticho.
Pak se z horní postele ozvala Eliška.
„Tak co, dobrej večírek?“
Začala jsem se smát.
„Dvě vína.“
„Hustý.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Ráno mi to samozřejmě vrátily.
Eliška vstala první a pustila si budík v půl sedmé.
„To už je ráno?“ zavolala jsem ze své postele.
„Přesně.“
Před odjezdem jsem se snažila zavřít kufr.
Nešel.
Keramická miska z blešího trhu byla zabalena ve svetru číslo dvě.
„Já vám na to sednu,“ nabídla Eliška.
Sedla si na kufr a já zatáhla zip.
„Vidíte,“ řekla Aneta. „Kdybyste měla batoh, nemáte problém.“
„Kdybych měla batoh, nemám misku.“
„A potřebujete ji?“
Podívala jsem se na ni.
„To vůbec není podstatné.“
Na recepci jsem odevzdala kartu.
Mladík s náušnicí se usmál.
„Did you enjoy your stay?“
„Yes.“
A myslela jsem to vážně.
Za dvě noci jsem ušetřila několik tisíc.
Vyspala jsem se.
Nikdo mi nic neukradl.
Koupelna byla čistá.
A hlavně jsem zjistila, že tři mladé ženy vůbec nezajímalo, jestli je mi devětadvacet, devětatřicet nebo devětapadesát.
Dokud jsem jim nerozsvítila v jedenáct večer.
Cestou domů mi Eliška poslala žádost na Instagramu.
Přijala jsem ji.
O několik minut později mi přišla zpráva.
„Příště už jen batoh.“
Odepsala jsem jí fotografií svého kufru.
Doma jsem ho otevřela, vyndala keramickou misku a postavila ji vedle tří dalších.
Příště bych do hostelu klidně jela znovu.
A možná opravdu s menším zavazadlem.
Ale druhý svetr si vezmu.
Člověk může být moderní.
Nemusí být nezodpovědný.
