Článek
„Mami, mně je zima. Proč netopíme?“
Hlas mé dcery ze zadního sedadla mě pálil víc než mráz, který se začínal vkrádat do kabiny našeho lesklého, nového auta. Podívala jsem se na Marka. Seděl za volantem, oči upřené na palubní desku, čelist tak zaťatou, že mu vystupovaly svaly na spáncích.
Na displeji svítilo 8 %. Do nejbližší rychlonabíječky zbývalo devatenáct kilometrů. Venku bylo mínus sedm.
„Protože šetříme, miláčku. Hned tam budeme,“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl tak vystrašeně, jak jsem se cítila.
Dlouho ve mně zrálo nadšení pro věc. Marek o tom autě mluvil rok. Ukazoval mi videa, počítal úspory na servisu, básnil o tom, jak budeme moderní rodina. Já mu věřila. Chtěla jsem věřit, že budeme ti, co udávají směr, co nesmrdí benzinem a jezdí skoro zadarmo.
Jenže realita všedního dne nás začala fackovat hned první týden. Bydlíme v bytě v širším centru Prahy. Krásný činžák, vysoké stropy, ale nabíječka v garáži? Sci-fi.
Najednou se náš život začal točit kolem mapy nabíjecích stanic. Večery, kdy jsme dřív koukali na Netflix, se změnily v logistické operace. Marek chodil s telefonem po bytě a kontroloval, jestli je u nedalekého supermarketu volno.
„Je tam obsazeno. Sakra. Ten s tím hybridem tam zas bude stát tři hodiny,“ mumlal si pro sebe a já cítila, jak se do našeho vztahu vkrádá nová, nečekaná napětí. Už jsme se nehádali o to, kdo vynese koš, ale o to, kdo pojede v deset večer „nakrmit“ auto, abychom ráno mohli vůbec odjet.
Plánování jako nová forma otroctví
To, co mi nikdo neřekl, byla ta neustálá psychická zátěž. Range anxiety, dojezdová úzkost. Je to jako mít v hlavě neustále zapnutý taxametr, který neodpočítává peníze, ale vaši schopnost dojet do cíle.
S běžným autem sednete a jedete. Máte nápad, že zajedete za babičkou? Jedete. S elektromobilem v Praze bez vlastní zásuvky? Musíte vědět, kolik máte v baterce, jaká je venku teplota, jestli je po cestě funkční stojan a jestli náhodou nebudete muset čekat čtyřicet minut ve frontě za někým jiným.
„Je to jen o zvyku,“ opakoval mi Marek pokaždé, když jsem si posteskla. „Příště už budeme vědět.“
Příště přišlo tuhle sobotu, když jsme vyrazili na hory. Měl to být náš první velký výlet. Plně nabito, dojezd ukazoval 380 kilometrů. Cesta má 340. Teoreticky pohoda, že?
Jenže nikdo vám neřekne, co s tou baterkou udělá dálnice, topení a plně naložený kufr v mrazu. Po dvou stech kilometrech se dojezd rozplynul jako ranní mlha.
„Musíme zastavit,“ pronesl Marek po chvíli ticha, ve kterém bylo slyšet jen bzučení transformátoru zpod podlahy.
„Vždyť jsi říkal, že dojedeme až na místo!“ vyhrkla jsem.
„Je zima, Lucie. Fyziku neokecáš. Prostě tam na dvacet minut píchneme a dáme si kafe.“
Z dvaceti minut byla hodina a čtvrt. První nabíječka byla nefunkční – prostě černá obrazovka a nápis „Out of order“. U té druhé stálo auto, jehož majitel byl bůhvíkde, a i když už měl nabito na 98 %, kabel tam pořád visel jako neviditelné pouto.
Stáli jsme tam v dešti se sněhem, děti vřískaly v autě, protože měly hlad, a já sledovala Marka, jak v kaluži bojuje s kabelem, který byl tuhý mrazem a nechtěl se podvolit.
V tu chvíli jsem si uvědomila tu největší nevýhodu, o které se v lesklých brožurách nepíše. Ztratili jsme spontánnost. Stali jsme se otroky aplikací, čipů a procent.
Surová pravda u prázdné baterky
Když jsme se konečně napojili, seděli jsme v tichém, studeném autě (protože nabíjení je rychlejší, když neběží klimatizace, nebo jsme se o tom aspoň snažili sami sebe přesvědčit), jedli oschlé bagety z benzínky a dívali se na ubývající minuty na displeji.
Marek se na mě podíval a já viděla, jak se mu v koutcích očí leskne únava. Nebyl to ten hrdý majitel technologického zázraku. Byl to unavený chlap, který chtěl vzít rodinu na hory a místo toho skončil v průmyslové zóně u hučící bedny s elektřinou.
„Tohle není pokrok, Marku,“ řekla jsem potichu. „Pokrok má život usnadňovat, ne ho měnit v excelovou tabulku dojezdů.“
Neodpověděl mi hned. Jen sledoval, jak se na čelním skle tvoří námraza. Pak se ozvalo jemné cvaknutí – auto ohlásilo, že má dost energie na to, abychom se doškrábali k penzionu.
„Máš pravdu,“ vydechl konečně a v tom hlase byla slyšet porážka. „Ale stálo to tolik peněz, že si teď nemůžeme dovolit to přiznat nahlas.“
Zbytek cesty jsme mlčeli. Dojeli jsme, ale pocit vítězství se nedostavil. Místo toho jsem celou večeři myslela na to, jestli v tom malém horském městečku bude zítra ráno aspoň jedna volná zásuvka, abychom se v neděli dostali domů.
Peníze možná ušetříme na naftě, ale daň, kterou platíme v podobě neustálého stresu a plánování, je mnohem vyšší. Zjistila jsem, že ekologie v českých podmínkách, pokud nevlastníte dům se soláry a garáží, je luxus, na který moje nervy prostě nemají.
Lidé se mě ptají, jak se s tím novým autem jezdí. Odpovídám, že je to tiché a rychlé. Ale v duchu vidím ten studený kabel v kaluži a slyším dceru, jak se ptá, proč netopíme.
Pravda je taková, že jsme si koupili krásné, drahé vězení na kolech.
Svoboda se totiž nedá natankovat přes kabel.
