Článek
Můj pracovní stůl měl tu vlastnost, že na něm nikdy nezapadalo slunce. Ne proto, že by tam bylo takové světlo, ale protože jsem u něj seděla tak dlouho, až se zářivky nad mou hlavou staly mým jediným časovým údajem.
Byla jsem „seniorní hvězda“. Ta, na kterou se všichni obraceli, když v pátek v šest večer spadl systém nebo když klient v Mnichově dostal záchvat úzkosti z barvy loga.
Vždycky jsem zvedla telefon. I v porodnici, když mi sestra zrovna měnila infuzi. I na pohřbu babičky, kdy jsem seděla v autě za hřbitovní zdí a s notebookem na kolenou schvalovala rozpočty, zatímco ostatní házeli hlínu do hrobu.
„Jsi naše skála, Jano,“ říkával mi generální ředitel Marek a uznale mi poklepával po rameni.
Tenkrát mi to stačilo. Cítila jsem se důležitá. Cítila jsem se nepostradatelná, což je ta nejnebezpečnější droga, kterou vám může moderní firma píchnout do žíly, aby z vás vytáhla i poslední zbytky lidskosti.
Deset let jsem tu budovu vnímala jako svůj skutečný domov. Znala jsem jména všech uklízeček, věděla jsem, který kávovar dělá nejlepší pěnu, a barvu koberce v zasedačkách jsem viděla častěji než barvu očí svého manžela.
Jenže každá skála nakonec zvětrá. Moje zvětrávání začalo nenápadně – třesem v levém očním víčku a neschopností dočíst stránku v knize, aniž by mi myšlenky neulétly k nevyřízeným e-mailům.
Pak přišlo to úterní ráno, které se zpočátku tvářilo jako každé jiné.
Zrovna jsem si v kuchyňce dělala třetí espresso. Kávovar hučel a já jsem v odrazu nerezové lednice viděla ženu, kterou jsem už skoro nepoznávala. Šedá pleť, propadlé tváře a oči, ve kterých zhasla i ta poslední jiskra ambice.
Marek vešel dovnitř. Už se neusmíval. Už mi nepoklepával po rameni. Vlastně se mi ani nepodíval do očí, raději studoval etiketu na své láhvi s vodou.
„Můžeš na chvíli do zasedačky? Je tam i někdo z HR,“ prohodil neutrálním tónem, který používáte, když oznamujete, že v tiskárně došel papír nebo že je v kantýně zase kuře na paprice.
V tu chvíli se mi v žaludku nepohnulo nic. Žádná panika, žádný strach. Jen podivné, suché prasknutí kdesi hluboko v hrudi, jako když se v zimním lese zlomí mrazem uschlá větvička.
V zasedačce s názvem „Creativity“ seděla mladá slečna v dokonale vyžehlené košili, která voněla novotou a ambicemi. Před sebou měla papír, který vypadal až příliš oficiálně na to, jak jasně svítilo venku slunce.
„Rozhodli jsme se pro restrukturalizaci týmu,“ začal Marek a díval se někam nad mou hlavu, na motivační plakát s vlkem a nápisem Leadership.
„Tvoje role se v nové struktuře bohužel neshoduje s naší vizí pro příští rok. Potřebujeme někoho s… řekněme svěžím pohledem na digitální transformaci.“
Svěží pohled stojí polovinu tvého platu
Dívala jsem se na něj a v duchu jsem si jako zpomalený film promítala těch deset let, které jsem v téhle firmě nechala.
Vzpomněla jsem si, jak jsem před třemi lety zachránila tendr za padesát milionů, zatímco jsem měla horečku čtyřicet a během pauzy jsem tajně zvracela do koše pod stolem, aby nikdo nepoznal, jak je mi zle.
Vzpomněla jsem si na všechny ty víkendy, kdy jsem místo s dětmi na chalupě byla tady, v téhle klimatizované krabici, a ladila prezentace, které se pak stejně jen jednou prolistovaly a skončily v digitálním archivu.
Vybavil se mi ten pocit viny, když mi mladší syn plakal do telefonu, že mu nikdo netleskal na vánoční besídce, protože já jsem zrovna musela sedět na „kritickém callu“ s kolegy z New Yorku.
„Takže po deseti letech je to prostě konec? Jeden podpis a hotovo?“ zeptala jsem se. Hlas mi zněl cize, jako by vycházel z nějakého hlubokého, prázdného tunelu.
„Dostaneš nadstandardní odstupné, Jano. Chceme být fér a ocenit tvůj přínos,“ vložila se do toho slečna z HR a podala mi pero.
Pero mělo logo naší firmy a slogan: We care for people. V tu chvíli mi to připadalo jako ten nejčernější humor, jaký jsem kdy zažila.
Cítila jsem, jak mi studený pot stéká po páteři, i když v místnosti bylo příjemných dvaadvacet stupňů. Nebylo mi líto té práce samotné. Bylo mi líto té ženy v odrazu lednice, která obětovala dekádu svého života entitě, která nemá srdce, jen tabulky v Excelu a čtvrtletní reporty.
„Tvoje místo už je vlastně obsazené,“ dodal Marek skoro omluvně, když jsem třesoucí se rukou podepisovala dokumenty. „Nastupuje mladý kolega z Varšavy. Má skvělou energii a zkušenosti z startupového prostředí.“
Vrátila jsem se ke stolu. Můj počítač už byl zablokovaný. Ten černý displej, na kterém svítilo jen logo IT podpory, byl tím nejupřímnějším vzkazem, který mi firma za celou dobu dala.
Už tě nepotřebujeme. Smažte ji ze systému. Sbalila jsem si věci do jedné papírové krabice od banánů, kterou mi donesla recepční. Hrnek s nápisem „Nejlepší máma“ (který mi připadal jako krutá ironie, protože jsem tu roli za posledních deset let skoro nehrála), pár osobních zápisníků plných úkolů, které už nikdy nesplním, a kaktus, který jako zázrakem přežil mou ignoraci a suchý vzduch z klimatizace.
Když jsem procházela open spacem, nikdo se na mě nepodíval. Kolegové, se kterými jsem trávila víc času než s vlastní rodinou, se kterými jsem sdílela obědy i stresové krize, najednou velmi intenzivně sledovali své monitory.
V korporátu je výpověď jako nakažlivá, smrtelná nemoc. Nikdo se nechce přiblížit, nikdo nechce navázat oční kontakt, aby to náhodou nechytil taky. Najednou jsem byla průhledná.
Vyšla jsem před budovu na Pankráci. Vzduch venku voněl po dešti a prachu. Bylo teprve jedenáct dopoledne a město kolem mě pulzovalo životem, který jsem roky ignorovala.
Sedla jsem si na lavičku a dívala se na ty prosklené stěny, za kterými stovky lidí právě teď budovaly něčí sny na úkor svých vlastních životů, zdraví a vztahů.
V kapse mi zavibroval telefon. Zpráva od syna.
„Mami, nezapomněla jsi, že mám dneska ten zápas v basketu? Je to ve čtyři. Kdybys náhodou mohla…“
Cítila jsem, jak se mi do očí poprvé za ten den derou slzy. Poprvé za pět let jsem nemusela odepsat tu naučenou větu: „Promiň zlato, fakt mě to mrzí, ale zasekl mě šéf na poradě.“
Mami, ty jsi tu vlastně ani nebyla
Cesta domů metrem mi připadala nekonečná. Dívala jsem se na lidi kolem sebe. Většina z nich měla stejný výraz jako já dnes ráno. Tu skelnou únavu, ten tichý, odevzdaný souhlas s tím, že jejich čas a energie jsou na prodej za strašně nízkou cenu, kterou jim pak vyplatí v podobě benefitních bodů a stravenek.
Doma bylo ticho. Hodila jsem krabici s věcmi do kouta předsíně, kde vypadala jako kus harampádí z jiného života.
Přešla jsem k zrcadlu v ložnici. Rozpustila jsem si vlasy, které jsem roky nosila v přísném, utaženém culíku, aby nepřekážely při soustředění nad tabulkami.
Vypadala jsem starší. Mnohem starší než na třicet osm. Ale v obličeji se mi objevil nějaký nový výraz… snad klid?
Když přišli kluci ze školy, byli v naprostém šoku, že mě vidí doma tak brzy.
„Ty jsi nemocná? Nebo tě bolí hlava?“ zeptal se starší Filip a opatrně na mě koukal z chodby, jako by čekal, že každou chvíli vybuchnu kvůli nějakému pracovnímu hovoru.
„Ne, Fílo. Jen už tam nepracuju. Budu teď víc doma. Budu tu s vámi.“
Čekala jsem výbuch radosti. Čekala jsem, že mi skočí kolem krku.
Místo toho Filip jen neurčitě pokrčil rameny a dál si sundaval boty. „Aha. To je divný. Stejně seš pořád v telefonu nebo na mailu, tak to bude asi stejný, ne?“
Ta věta mě zasáhla víc než Markovo ledové oznámení v zasedačce. Byla to ta nejsyrovější pravda, kterou jsem kdy slyšela, a bolela jako rána nožem.
Firma mě vyměnila za týden za „svěží krev“ z Varšavy. Ale moje děti mě v duchu „vyměnily“ za zvyk, že tu fyzicky možná jsem, ale mentálně se toulám někde v cloudu, už před mnoha lety.
Došlo mi, že jsem deset let stavěla monumentální chrám z písku, zatímco můj skutečný dům pomalu zarůstal plevelem nezájmu a lhostejnosti.
Šla jsem na ten basketbalový zápas. Seděla jsem na tribuně mezi ostatními rodiči a tleskala tak silně, až mě bolely dlaně.
Můj syn se na mě po každém koši podíval. Nejdřív nevěřícně, jako by kontroloval, jestli tam ta máma pořád sedí, nebo jestli se nevypařila za nějakým „urgentním úkolem“. Pak se v jeho tváři objevil úsměv, který jsem neviděla celou věčnost.
Večer, když dům utichl, jsem si sedla k počítači. Ne k pracovnímu, ten už byl dávno vypnutý a odevzdaný. Otevřela jsem si svůj starý osobní notebook, na kterém byla tlustá vrstva prachu.
Otevřela jsem si novou složku. Nechtěla jsem psát životopis. Chtěla jsem si sepsat seznam věcí, které jsem za těch deset let promeškala.
Ten seznam byl nekonečný.
Byla tam první slova, která jsem neslyšela, protože jsem zrovna řešila logistiku v Asii. První kroky, které jsem neviděla. Koncerty v hudebce, kde bylo moje sedadlo vždycky prázdné nebo obsazené cizím kabátem. Nemoci, které kluci proleželi jen s tátou, zatímco já jsem v hotelových pokojích po celém světě studovala konkurenční analýzy.
Pravda o loajalitě k firmě je totiž surová a jednoduchá. Firma vás miluje jen do té doby, dokud z vás teče čerstvá šťáva. Jakmile začnete vysychat, hodí vás do kompostu a bez váhání si koupí nový, čerstvý kus.
Rodina je to jediné místo, kde se na „performance review“ a „KPIs“ nehraje. Ale i tam se dají vztahy neopravitelně poškodit, pokud je příliš dlouho necháte v režimu „mimo provoz“.
Už nejsem seniorní hvězda. Jsem nezaměstnaná matka, která se znovu učí znát své vlastní děti a zjišťuje, jakou barvu mají vlastně jejich sny.
Je to děsivé. Je to finančně nejisté. Ale poprvé po deseti letech cítím, že to, co buduju teď, mi nikdo nemůže smazat jedním chladným rozhodnutím v kalendáři.
Loajalita k sobě sama a ke svým blízkým je to jediné, co vás nakonec zachrání před tím, abyste se stali jen vyhořelým stínem v nerezové lednici korporátní kuchyňky.
