Článek
Cinkání skleněných lahviček od léků o hranu plastového koše znělo v tom prázdném domě jako výstřely.
Vyprazdňoval jsem poličku v koupelně, jednu krabičku po druhé.
Inzulín, léky na tlak, ty hnědé lahvičky se sirupem na kašel, které měly víčko věčně zalepené cukrem, a hromady mastiček na proleženiny, které už nikdo nikdy nevyužije.
Bylo úterý, tři dny po pohřbu, a já jsem poprvé za posledních šedesát měsíců nemusel každých patnáct minut hlídat hodinky, abych věděl, kdy je čas na další dávku, další přebalení nebo další otočení křehkého těla, aby nevznikly rány.
Ten pocit svobody mě ale netěšil.
Spíš mě tížil jako olověná vesta, protože s tou svobodou přišlo i obrovské, dunivé prázdno, které nešlo ničím zaplnit. Moje dlaně byly prázdné a já nevěděl, co s nimi. Pět let definovaly můj život jen jako ruce ošetřovatele.
„Marek? Ty jsi v koupelně? Proboha, proč vyhazuješ ty skříňky? To se ještě může prodat s tím domem, zbytečně to tady pustošíš,“ ozvalo se z chodby.
Lucie.
Moje sestra, která se za posledních pět let objevila v tomto domě přesně čtyřikrát.
Vždycky přijela v sobotu dopoledne, ve svém vyleštěném SUV, v drahém vlněném kabátě, na kterém neulpělo ani smítko prachu. Přivezla mámě bonboniéru s mořskými plody, kterou máma kvůli těžké cukrovce nesměla ani vidět, a po dvou hodinách odjížděla, protože „Praha nepočká a zácpa na D1 je v neděli smrtící“.
Teď tu stála, v ruce měla složku s dokumenty a na rtech ten svůj lehce povýšený úsměv, který si vybudovala jako ředitelka jakési marketingové agentury.
„Ahoj, Lucie. Máma je mrtvá tři dny. Fakt chceš teď řešit prodej koupelnové skříňky z Ikey, u které se viklá noha?“
Podívala se na mě, jako bych byl pomalý žák v první třídě, který nechápe základní matematiku života.
„Musíme být pragmatičtí, Marku. Tenhle dům má podle aktuálního trhu hodnotu šesti milionů. Trh teď začíná stagnovat, úrokové sazby rostou. Musíme to střelit rychle, než padnou ceny a my na tom ztratíme balík.“
Cítil jsem, jak se mi v krku tvoří horký, tvrdý uzel.
Moje dlaně, dřív zvyklé na jemné zvedání mámina vyhublého těla, se samy sevřely v pěst tak silně, až mi zbělely klouby.
Vzpomněl jsem si na ty noci, kdy jsem spal na rozkládacím křesle v mámině ložnici, abych slyšel každý její zachroptění. Vzpomněl jsem si na ty chvíle, kdy jsem ji ve dvě ráno musel sprchovat, protože se stala nehoda, a ona přitom jen tiše plakala studem a omlouvala se mi, že mi „kazí mládí“.
Vzpomněl jsem si na Vánoce, které jsme s manželkou Janou trávili krmením mámy mixovaným kaprem se salátem, zatímco Lucie posílala fotky z pláže na Mauriciu s popiskem: „Zasloužený relax po těžkém kvartálu!“.
„Pět let jsi neposlala ani korunu na pečovatelku, Lucie. Pět let jsme tu byli já a Jana každý boží den. Máš vůbec představu, co to obnáší, vidět vlastní mámu, jak mizí před očima a už tě ani nepoznává?“
Lucie si povzdychla a opřela se o zárubně dveří, ze kterých se odlupovala barva.
„Nedělej ze sebe mučedníka, Marku. Bydlel jsi tu zadarmo. Nemusel jsi platit nájem v Karlíně jako já, kde dám čtyřicet tisíc jen za energie a poplatky. Vlastně jsi na tom pět let královsky ušetřil, tak mi tady nevyprávěj o obětech.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že mi v hlavě praskla struna.
Bydlel jsem „zadarmo“.
V domě, kde se vzduch skládal z pachu dezinfekce, staroby a vyvařeného prádla. V domě, kde se čas zastavil v roce 2021, protože jsem neměl energii ani peníze na jedinou opravu. Moje vlastní kariéra architekta šla k ledu. Můj ateliér v Brně zkrachoval, protože jsem nemohl odjíždět na stavby, nemohl jsem hlídat termíny, nemohl jsem dělat nic jiného, než být k dispozici v okruhu pěti kilometrů od mámina lůžka.
Moje žena Jana kvůli tomu obětovala možnost stát se vedoucí pobočky v bance, protože věděla, že po své směně musí jet rovnou sem, abych já mohl aspoň na tři hodiny usnout, než se máma zase probudí s úzkostí a začne volat svého dávno mrtvého manžela.
Tři miliony za pět let v pekle
„Marek, buďme dospělí,“ pokračovala Lucie, jako by si nevšimla, že se mi nekontrolovaně třesou ramena.
„Já vím, že jsi to měl těžké, ale dům je napsaný na nás oba napůl. Máma to tak chtěla, aby to bylo spravedlivé. Já ty peníze nutně potřebuju na doplacení hypotéky na svůj byt v Karlíně, protože mi končí fixace a ty splátky mě sežerou.“
Došel jsem do kuchyně a sedl si na starou židli s látkovým podsedákem, který byl na jednom místě prodřený.
Na stole ještě ležela mámina oblíbená křížovka, rozluštěná jen do poloviny. Ta křížovka, u které jsme seděli minulý měsíc, když měla jeden ze svých světlejších dnů a smála se mým pokusům najít slovo pro „antickou bohyni lovu“.
V políčku „Láska na čtyři“ bylo jejím kostrbatým, třesoucím se písmem napsáno: MÁMA.
„Ten dům neprodáme, Lucie. Chci tu bydlet. S Janou jsme se rozhodli, že se sem přestěhujeme natrvalo. Je to náš domov. Chceme to tu opravit, vyvětrat ten smutek a začít znovu.“
Lucie se uchechtla. Nebyl to veselý zvuk. Bylo to suché, pohrdavé štěknutí člověka, který vidí jen majetek.
„Tak mě budeš muset vyplatit. Tři miliony cash. Do měsíce. Jinak to dám k soudu a dům půjde do nucené dražby. Věř mi, že na tom vyděláme oba míň, ale já ty prachy dostanu tak jako tak.“
„Víš moc dobře, že tři miliony nemám, Lucie. Pět let jsem neprojektoval nic většího než zahradní domek. Všechny naše úspory padly na máminy léky, na ty speciální postele, na úpravu koupelny, aby se tam dala vjet s vozíkem, na Janino benzínové dojíždění.“
„Tak si vezmi hypotéku. Jsi přece architekt, máš diplom, nějak to vyřeš,“ mávla rukou, jako by mluvila o nákupu v supermarketu.
Díval jsem se na ni a poprvé v životě jsem v ní neviděl svou starší sestru, která mě kdysi učila jezdit na kole.
Viděl jsem v ní cizího, chladného exekutora, který mluví o mém životě a o mámině odkazu, jako by to byla jen položka v účetní uzávěrce, kterou je potřeba optimalizovat.
Cítil jsem, jak se mi prsty u nohou křečovitě svírají do vlněných ponožek, které mi Jana pletla, aby mi v téhle studené kuchyni nebyla zima. Žaludek se mi obracel naruby, jako by se mé tělo snažilo fyzicky vypudit tu jedovatou atmosféru, kterou Lucie do domu přinesla.
„Máma mi před smrtí, ten večer, co jsme spolu pili čaj a ona byla ještě při smyslech, řekla, že ti mám dát její šperky po babičce a ten starý servis, ale dům má zůstat mně a Janě. Za to, jak jsme se o ni postarali,“ řekl jsem tiše.
Byla to čistá pravda. Řekla to s takovou naléhavostí, až mě chytila za ruku tak pevně, že mi tam zůstala modřina.
Jenže jsme to nestihli dát na papír. Věřil jsem, že rodina nepotřebuje razítka notáře na to, aby byla lidská. Věřil jsem, že Lucie, až uvidí, jak jsme tady pět let živořili, skloní hlavu a řekne: „Děkuju, že jsi to udělal za mě.“
Jak hluboce jsem se mýlil.
Lucie se narovnala, upravila si složku a její hlas ztvrdl jako beton na staveništi.
„Co máma řekla mezi dvěma dávkami morfia a obluzením z léků, je z právního hlediska naprosto irelevantní. Existuje zákonný dědický podíl, Marku. A zákon říká padesát na padesát. To, že jsi tu byl, byla tvoje volba. Mohli jsme ji dát do eldéenky už před pěti lety a měli bychom oba klid.“
Vytáhla z desek papír a položila ho na stůl přímo na tu nedokončenou křížovku. Na mámino písmo. Na slovo MÁMA.
Byl to profesionální odhad ceny nemovitosti. Čerstvý. S datem vypracování dva dny před pohřbem. Zatímco jsem v obřadní síni vybíral květiny a barvu rakve, Lucie už tu měla odhadce.
„Ty jsi sem pozvala odhadce, když máma ještě ležela v márnici? Ty jsi ho sem pustila klíčem, který jsi měla pro případ nouze?“
Hlas se mi zlomil. Ta surovost mě zasáhla víc než facka. Bylo to, jako by někdo pošlapal všechno to svaté, co v tom domě zbylo.
Ta vůně tady je nesnesitelná
Lucie se ani nepohnula. Jen si zkontrolovala hodinky a pak se podívala na své dokonale upravené nehty, které měly barvu zaschlé krve.
„Musela jsem jednat rychle, než se to rozkřikne a sousedi začnou mít blbé řeči. Mimochodem, Marku, ta vůně tady… měl bys víc větrat a zavolat profesionální firmu na čištění. Smrdí to tu jako v nemocničním pokoji. To hrozně sráží cenu, lidi jsou na pachy citliví.“
Vstal jsem tak prudce, že se židle s hlasitým skřípěním posunula po linu.
Cítil jsem, jak se mi do spánků nahrnula krev a před očima se mi udělaly černé mžitky.
„Ta vůně, Lucie, jak ty s despektem říkáš, je tvoje máma. Je to její život, který tady skončil v důstojnosti, zatímco ty jsi v Karlíně řešila dosah svých příspěvků na LinkedInu! Je to vůně péče, kterou jsi ty nebyla schopná poskytnout ani jeden jediný víkend v roce!“
„Nebuď patetický,“ sykla Lucie a poprvé v jejích očích bleskl vztek. „Já jsem jí posílala peníze! Každý měsíc jsem ti na účet poslala dva tisíce korun! Bez mých peněz bys jí nekoupil ani ty blbé vitamíny!“
„Dva tisíce? Lucie, uvědomuješ si, že jedna krabice speciálních plen a podložek stojí osm stovek a vydrží tři dny? Tvoje dva tisíce byly pro mámu výsměch, ne pomoc. Byla to jen tvoje povolenka na to, abys mohla v noci klidně spát a nemusela ses sem vracet!“
V tu chvíli do kuchyně vešla Jana. Měla v ruce nákup, který právě přinesla. Viděla mě, jak lapám po dechu s rudými skvrnami na krku, a viděla Lucii, která si vítězoslavně zakládala odhad zpátky do černých kožených desek.
Jana ke mně přišla, beze slova položila nákup na linku a položila mi obě ruce na záda. Její dotek byl teplý a pevný. Cítil jsem, jak mě to vteřinu po vteřině ukotvuje v realitě, abych Lucii neřekl něco, čeho bych pak mohl litovat před soudem.
„Lucie, Marek má pravdu,“ řekla Jana klidně, ale v jejím hlase byla cítit ocelová jistota. „My jsme tu nechali pět let svého nejlepšího produktivního věku. Marek přišel o firmu, já jsem vyčerpaná. Tenhle dům je to jediné, co po té oběti zbylo. Pokud chceš tři miliony, tak nás klidně zažaluj. Ale věř mi, že u soudu vytáhneme každý účet za léky, každou fotku proleženin, kterou jsme museli dokumentovat pro pojišťovnu, a každé tvoje odmítnutí přijet, když máma umírala na zápal plic.“
Lucie se na Janu ani nepodívala. Pro ni byla Jana jen „ta holka z maloměsta“, která se vetřela do rodiny.
„Ty do toho nemáš co mluvit, Jano. Jde o dědictví po mých rodičích. Ty jsi tu právně naprosto nikdo, jen manželka podílníka.“
To byla ta chvíle. Ten moment, kdy jsem pochopil, že hranice není věc, která se kreslí do písku a čeká se, až ji příliv smaže. Hranice je zeď, kterou musíte postavit z cihel a malty, i kdyby to mělo znamenat, že na druhé straně zůstane navždy ticho.
„Vypadni, Lucie,“ řekl jsem a tentokrát můj hlas nekolísal.
„Prosím?“
„Slyšela jsi mě. Sbal si ty svoje tabulky, ten svůj odhad vypracovaný nad mrtvolou naší matky a okamžitě vypadni z tohohle domu. Hned.“
„Marku, uvědomuješ si, že mě nemůžeš vyhodit? Patří mi to tu ze zákona stejně jako tobě. Mám právo tu být.“
„Tak mě zažaluj pro neoprávněné vniknutí, až tu vyměním zámky,“ udělal jsem krok k ní. „Dej mě k soudu. Vysvětli soudci a celému tomuhle městu, kde se všichni znají, proč chceš vyvlastnit bratra, který se pět let staral o tvou imobilní matku, zatímco ty jsi nebyla schopná zvednout telefon ani na její narozeniny. Udělám ti v Karlíně takové promo, že se z toho tvoje agentura nevzpamatuje.“
Lucie poprvé vypadala nejistě. Její marketingový mozek začal pracovat. Možná jí došlo, jak devastující by taková publicita pro její „brand“ byla. Nebo jí možná došlo, že už mě nemá jak citově vydírat přes mámu.
„Tohle tě přijde draho, bráško. Právníci mě budou stát zlomek toho, co tebe bude stát vyplacení mého podílu. Zničíš se.“
„To je mi úplně jedno. Tenhle dům je můj v každém metru podlahy, kterou jsem vytíral od krve a moči. Je můj v každém hřebíku, který jsem zatloukl do téhle rampy, aby máma nespadla. Klidně ten spor potáhnu deset let, ale ty z toho neuvidíš ani korunu dřív, než já budu chtít.“
Lucie popadla svou drahou kabelku, podpatky s ostrým zvukem zaklapaly o starou dlažbu v předsíni a domovní dveře bouchly tak silně, až se zatřásly skleněné výplně v kredenci, kde máma schovávala sváteční porcelán.
Zůstali jsme s Janou sami v tom tichu, které bylo najednou čistší.
Díval jsem se na tu nedokončenou křížovku na stole. Přejel jsem prstem po tom třesoucím se slově MÁMA.
Cítil jsem se hrozně. Špinavý, vyčerpaný, nekonečně smutný a prázdný. Jako by ze mě někdo vysál veškerý život.
Ale poprvé po pěti letech jsem cítil, že v tomhle domě už není žádné dusno. Že ten pach nemoci, který Lucii tak vadil, už mě neděsí.
Pravda je totiž taková, že smrtí rodičů rodina nekončí. Končí jen ty milosrdné lži, které jsme si o sobě navzájem vyprávěli u vánočních stromečků, aby se nám v noci lépe spalo.
Moje sestra právě odešla s čistým kontem a vidinou milionu na účtu, ale s naprosto prázdným místem tam, kde by měl být domov.
Mně zůstal dům s prasklou střechou, dluhy na všech stranách a vzpomínky, které jsou tak těžké, že je nikdo nikdy nebude chtít koupit. Ale jsou moje. A jsou skutečné.
