Článek
Vzduch v hospodě „U Srnce“ měl vždycky stejnou texturu. Byla to směs smaženého sýra, levného tabáku, který se sem i přes zákaz záhadně vracel s každým otevřením dveří na terasu, a pachu mokrých psů.
Vždycky jsem si myslel, že to k pátku patří. Koupil jsem starý barák po babičce na kraji vsi, začal jsem svépomocí rekonstruovat a páteční pivo mělo být odměnou za týden strávený mezi sádrokartonem a prachem.
Jenže u stolu číslo čtyři, kde sedával můj tchán Bohouš se svou suitou „všeumělů“, se odměna nekonala. Tam se konal tribunál.
„Marek zase koupil tu levnou penetraci, co?“ pronesl Bohouš dostatečně nahlas, aby ho slyšel i výčepní u pípy. Ani se na mě nepodíval, jen dál fascinovaně sledoval pěnu na svém půllitru.
„Je to kvalitní věc, Bohouši. Ptal jsem se v profi stavebninách,“ zkusil jsem se bránit, i když jsem věděl, že v tuhle chvíli jsem už prohrál.
„Profi stavebniny,“ uchechtl se Tonda, místní pokrývač, který naposledy lezl na střechu v roce 2005. „Dneska ti prodaj i písek jako zlato, jen když máš na sobě ty tvoje značkový montérky. My jsme míchali vápno s krví a drží to doteď.“
V tomhle bodě se obvykle zhluboka nadechnu a začnu studovat etiketu na lahvi s Mattonkou, kterou si objednávám k pivu, abych přežil. Jenže tentokrát ve mně něco ruplo. Možná to bylo tím, že jsem měl za sebou tři bezesné noci s příklepovou vrtačkou a ruce mě brněly tak, že jsem sotva udržel sklenici.
Dlouho ve mně zrálo podezření, že tyhle řeči nejsou o stavebnictví. Jsou o moci. O tom, že tihle chlapi, kterým život protekl mezi prsty v montovnách a u televizních zpráv, nutně potřebují někoho, kdo je podle nich „mladej a blbej“, aby si připadali jako mistři světa.
Bohouš si odříhl a konečně na mě stočil ty své vodnaté oči. „Víš, v čem je tvůj problém, Marku? Ty u toho moc přemýšlíš. My jsme vzali lžíci, míchačku a jeli jsme. Žádný lasery, žádný internetový fóra. Ten tvůj barák bude mít křivý stěny, protože se bojíš vzít do ruky pořádný nářadí.“
Zatnul jsem zuby tak silně, že mi v čelisti luplo. Cítil jsem, jak mi pod tričkem stéká kapka potu. Nebylo to horkem v hospodě. Byl to ten ponižující pocit, kdy se z vás dospělého chlapa, co se snaží zajistit rodinu, stává před celou vsí neschopné budižkničemu.
Papír snese všechno, ale míchačka ne
Díval jsem se na Bohoušovy ruce. Byly čisté. Nehty zastřižené, kůže růžová. Za posledních deset let, co ho znám, nepostavil ani ptačí budku.
Před očima mi naskočil obraz jeho vlastní garáže. Má střechu podloženou shnilým trámem, který tam Bohouš provizorně „vzpříčil“ už před pěti lety. Omítka na jeho domě opadává v celých plátech a pokaždé, když u nich doma protéká záchod, volá mě, abych mu s tím pomohl, protože on „na tyhle moderní splachovadla nemá nervy“.
Ale v „U Srnce“ byl Bohouš generálem. Tady byl expertem na beton, na politiku, na fotbal i na výchovu dětí.
Sledoval jsem, jak se Tonda se starostou uchechtávají a přikyvují každému Bohoušovu slovu. Byli jako ozvěna, která zesilovala jeho aroganci. Všichni tihle experti u piva měli společnou jednu věc – jejich teorie byly neprůstřelné, dokud zůstávaly v rovině teorie.
„Tak víš co, Bohouši?“ položil jsem sklenici na stůl. Pivo ve mně neklidně vyšplouchlo. „Zítra v osm ráno začínám betonovat věnec. Je to ta nejdůležitější část. Když jsi takovej frajer a my mladí jsme neschopní, přijď mi ukázat, jak se to dělá. Bez laseru. Po staru. Ukážeš mi tu tvoji školu.“
V hospodě se nezměnilo nic, a přesto se změnilo všechno. Hučení hovoru u vedlejších stolů pokračovalo, televize dál bez zvuku promítala šoty z biatlonu, ale Bohoušův obličej dostal zvláštní popelavý nádech. Najednou mu ztuhly koutky úst a ta bodrá suverenita z něj vyprchala jako bublinky ze zvětralého piva.
„Zítra nemůžu, jedu s mámou do kraje pro sazenice,“ zamumlal a najednou se začal velmi pečlivě zajímat o drobek na ubrusu.
„Sazenice počkají. Přece nenecháš rodinu postavit past na prachy, ne?“ přitlačil jsem. Cítil jsem, jak se mi do dlaní vrací cit. „Půjčím ti montérky. Klidně tě i vyzvednu, abys nemusel pěšky. V osm u míchačky, platí?“
Bohouš se nadechl, chtěl něco vyštěknout, ale pod mým pohledem jen znovu sklopil oči k pivu. Jeho parta u stolu najednou ztratila řeč. Tonda začal velmi intenzivně studovat svůj lístek s čárkami a starosta raději odešel k baru.
Byla to ta nejpřirozenější porážka, jakou jsem kdy viděl. Žádné velké gesto, jen tichý, trapný ústup muže, kterého realita konečně dohnala u výčepu.
Seděl jsem tam ještě deset minut. Díval jsem se na ty chlapy a poprvé jsem k nim necítil vztek, ale hlubokou, hořkou lítost. Uvědomil jsem si, že jejich agresivní rady jsou jen náplastí na jejich vlastní pocit zbytečnosti. Potřebovali mě srážet, aby se sami necítili tak nízko.
Skutečná práce se nedělá u piva
„Víte co? Nechte to bejt,“ řekl jsem nakonec a vstal jsem. „Pivo jsem zaplatil i za vás. Aby se neřeklo, že my mladí jsme nevděční.“
Bohouš se na mě nepodíval, ani když jsem odcházel. Jen tam tak seděl, shrbený nad svou desítkou, a vypadal o deset let starší než před půl hodinou. Ta aura vševědoucího mistra se rozplynula v pachu smažáku a on tam zůstal jen jako osamělý důchodce s prázdnými slovy.
Když jsem vyšel ven na čerstvý vzduch, mrazivá noc mě štípla do tváří. Cítil jsem se zvláštně prázdný, ale ta tíha na hrudi, kterou jsem si sem z rozestavěného baráku přinesl, byla pryč.
Došlo mi, že jsem se celé měsíce nesnažil postavit dům. Snažil jsem se postavit něco, co by tihle lidi schválili. Chtěl jsem jejich uznání, chtěl jsem, aby mě Bohouš poplácal po zádech a řekl: „Dobrá práce, kluku.“
Ale to se nikdy nestane. Protože kdyby uznali mou práci, museli by si přiznat, že oni sami už roky jenom mluví do skla a jejich vlastní životy jsou v troskách podobně jako ta Bohoušova garáž.
Druhý den ráno jsem věnec vybetonoval sám s jedním kamarádem. Použil jsem laser. Použil jsem moderní chemii. A víte co? Bylo to rovné. Bylo to pevné. A v osm ráno, když jsme zapínali míchačku, se u mých vrat neobjevil vůbec nikdo. Ani auto se sazenicemi neprojelo kolem.
Od té doby do „U Srnce“ nechodím. Piju pivo na své vlastní, rozestavěné terase. Sedím na obráceném kýblu od fasádní barvy a dívám se do údolí. Někdy slyším z dálky smích z hospodské terasy, ale už mě to netahá za uši.
Zjistil jsem totiž, že cena za klid v duši je někdy takhle prostá – stačí přestat hrát roli v divadle, které režírují lidi, co nikdy nestáli na pódiu.
Skutečná práce se totiž nedělá u piva, tam se jen pohřbívají sny těch, co na ni už dávno nemají sílu.
